31. Démonka

18. května 2010 v 21:07 | Nemesis
31. Kapitola
Démonka


Když se Monica probrala, slyšela kolem sebe hlasy. Nechala ještě chvíli zavřené oči a poslouchala co se kolem ní děje. "Neměla už by se probrat?" Ptal se zrovna nějaký muž. "Myslím, že jí k tomu asi trošku dopomůžu." Poznamenal jiný, o poznání tvrdší hlas. Monica ucítila, jak jí někdo kopnul do zad.
Tohle je ten slavný Fénixův řád, vedený ještě slavnějším Abusem Brumbálem. Nebo jsem snad na našem úžasném ministerstvu kouzel? Přemýšlela před tím než otevřela oči. Podívala se kolem sebe. Byla v tmavé místnosti pravděpodobně někde v podzemí. Místnost mohla mít přibližně čtyři krát čtyři metry. Naproti ní stálo několik postav. Tři muži a jedna žena. Muže který stál nejblíže na první pohled označila za ředitele Bradavic - Abuse Brumbála. Ještě, že mám tu změněnou podobu. Pomyslela si. Vedle Brumbála stál světoznámý bystrozor Alastor Moody. Opodál se opíral o zeď kouzelník jí neznámí. Měl světle hnědé vlasy protkané šedinami a strhaný pohled. Jediná žena v místnosti měla růžové vlasy a Monica by se vsadila, že už jí někde viděla, ale za boha si nemohla vzpomenout kde. Brumbál se na Nicu usmál, stejně jako Nymfadora Tonksová, Moody si jí nedůvěřivě prohlížel a Remus Lupin stál nesměle v rohu místnosti.
"Zdravím vás, slečno." Pozdravil Brumbál a stále se mile usmíval. Jestli se okamžitě nepřestane takhle culit, asi se neudržim a jednu mu vrazím. Pomyslela si Monica. "Můžu se zeptat, jak se jmenujete?" Pokračoval dál Bradavický ředitel. "Zeptat se můžete, ale pochybuji, že se něco dozvíte." Oplatila mu sladký úsměv. "Oh, to by bylo velmi nepříjemné, ale já se domnívám, že nám vaše jméno mile ráda řeknete…a když ne, přece jenom existují učinné prostředky pro jeho zjištění." Usmíval se dál. "Výhružka od všemocného Brumbála…hm, jsem poctěna." Ušklíbla se nadšeně. "Všemocný bohužel nejsem a zásadně nikomu nevyhrožuji. Toto berte spíše jako takové malé upozornění." Vedl dál zdvořilý rozhovor Brumbál.
"Tak jsme si vše ujasnili a můžeme přejít k věci, ne?" Přerušil je nabručeně Moody. "Ó zajisté, Alastore, už se k tomu dostáváme. Takže slečno, řeknete nám to po dobrém, nebo použijeme nějaký z našich prostředků pro ono zjištění?" Zeptal se Brumbál Monici. "Počkejte, promyslím to." Oznámila jim.
V duchu vyslovila jedno jediné jméno. "Annien." "Monico, jsi to ty?" Dostalo se jí odpovědi. "Jo." Zabručela. "Jsem někde v sídle toho praštěnýho řádu a pravděpodobně do mě chtějí nalít veritasérum. Můžu je ještě chvíli zdržet, ale potřebuju abys mě odtud pak urychleně dostala, nebo je alespoň zabavila, abych si mohla loknout něčeho proti tomu veritasérum. Jsem si téměř jistá, že v tajný kapse mýho ohozu něco na to mám. Udělej cokoli, ale hlavně něco dělej…a rychle." Popohnala jí a opět se lehce usmála na Brumbála. "Myslím, že jméno bych vám říct mohla." Prodlužovala to. "Nakonec, od vás se to snad nikdo jiný nedozví, ne?" Mumlala. "Ale počkat!" Vykřikla. "Jak můžu vědět, že nejste smrtijedi?" Zeptala se podezřívavě. "Stejně jako nevíme, ke komu patříte vy." Odsekl Moody. Monica se ušklíbla a vyhrnula rukáv. "Teď vy." Moody s Brumbálem jí neochotně napodobili. "Ještě oni dva." Kývla na Remuse a Tonksovou. Nikdo z přítomních neměl znamení zla a Nica si hraně oddechla. "Jistota je jistota." Podotkla. "Nakonec…" Chtěla pokračovat, ale Moody nebyl bystrozor jen tak pro nic za nic a pochopil, že se vše snaží jenom prodlužovat. "Mohu vás ujistit, že si pro vás nikdo nepřijde, protože se sem nedostane a vy to tím pádem nemusíte tak bezúčelně prodlužovat." Zašklebil se.
Monica chtěla něco odseknout, když se ozvala odněkud z horních pater rána, která otřásla celým domem. Brumbál rychle vyběhl ven. Moody ho následoval a křikl na Remuse. "Hlídej jí." Vlkodlak vyběhl za ním a kývl na Tonksovou. "Hlídej jí." Ta po něm hodila vražedný pohled a také se rozběhla ke dveřím. "Ty tady sama nic neprovedeš, že?" Usmála se na Monicu a vyběhla za ostatními. Škoda, že jí napadlo zamknout ty dveře. Pomyslela si Nica. Pak urychleně prohledala svojí tajnou kapsu z vnitřní strany šatů. Koho by napadla kapsa na šatech, že? Usmála se. Objevila tmavě modrý, až skoro černý lektvar. Dlouho se nerozmýšlela a kopla to do sebe. Zhnusením zaprskala. To by někomu něco udělalo, kdyby ty lektvary upravili do poživatelné podoby? Zašklebila se.
O chvíli později se s ní myšlenkami spojila Annien. "Ahoj Nico! Nesu špatný zprávy. Dneska se k tobě nedostaneme. S Harrym jsme se shodli na tom, že tě drží někde v přízemí. Konečně jsem mu poupravila ten neviditelný plášť, aby skrz něj neviděl ani Moody a vydali jsme se dolů. Je tam několik dveří a ochomítá se kolem nich hrozně Brumbálovo poskoků. Můžeme to zkusit ještě v noci, ale pochybuju, že by tě tam nechali jen tak bez hlídek. V nejhorším případě prostě odvrátíme pozornost nějakým útokem na mudly, abychom je dostali pryč. Přeju hodně štěstí a kdyby ses tam náhodou nudila, spoj se s Harrym. Je teď tady se mnou a mám co dělat, aby se mi tu nesložil. Je z tebe úplně na prášky. Měj se!" Ihned potom co ukončili spojení vtrhli k Monice její "milí" hostitelé a tvářili se dost nechápavě a vyděšeně. Doufám, že jich Annien s Harrym polovinu nevyvraždili. Ušklíbla se Nica.
"Takže slečinko, můžete nám laskavě vysvětlit co s tím máte společného?" Zavrčel na ní naštvaně Moody. Když Monica neodpovídala, zeptal se ještě jednou. "Co to bylo?" Nica se zamyslela. "Že by zemětřesení?" Zkusila to. "Tyyyyyy…crucio" Naštval se Moody a Monica se začala bolestně zmítat na podlaze. Ani necekla. Nechtěla mu udělat tu radost. U svých opatrovníků smrtijedů, kteří ji vychovávali si na nepromíjitelné kletby docela zvykla. Po několika vteřinách Tonksnová vykřikla. "Sakra Moody, Nech jí!" Bystrozor naštvaně sklopil hůlku a zadíval se Monice do očí. Ta mu znechuceně plivla pod nohy.
Tohle je ten slavný Fénixův řád, který bojuje proti smrtijedům, Voldemortovi a všem těm vraždám, které jsou s tím spojeny? Odfrkla si. "Jste stejní jako ty idiotský smrtijedi!" Vyštěkla na ně. Moody už by jí nejraději proklel, ale protože mu Tonksnová sebrala hůlku přišel k Nice a jednu jí po mudlovsku vrazil. Ta mu plivla krev do obličeje a dala mu pořádnou facku. "Pamatuj si, holky se nebijou." Sykla k němu chladně. Oba dva byli neskutečně naštvaní a házeli po sobě vražedné pohledy. Bystrozor vytáhl z kapsy s úšklebkem flakónek s průhledným lektvarem a vlil ho Monice do pusy. Ta mu úšklebek oplatila a poklidně lektvar vypila.
"Jak se jmenuješ?" Vyštěkl na ní Moody. Tak co mu mám říct, třeba Lord Voldemort, Harry Potter nebo…jo! Ten se zblázní vzteky. Zašklebila se a a odpověděla. "Alastor Moody." Jmenovaný vyjekl a zrudl vzteky. "Tak ty si se mnou budeš zahrávat, jo? To ještě nevíš, kdo je ALASTOR MOODY!" Křičel na ní a vytrhl svojí hůlku Tonksnové z ruky. Namířil jí na Monicu. "Nevím, jak se ti povedlo vzdorovat veritasérum, ale tohle zlomilo i silnější než jsi ty!" Štěkl na ní a křikl "Crucio". Trvalo to asi minutu, ale Monica nevydala ani hlásku. Mám přece svojí hrdost, nenechám se shodit nějakým jednookým debilem. Pomyslela si. "Tak co stačilo ti to?" Zašklebil se. Monica vzdorně zvedla hlavu a zadívala se Moodymu do očí. "To nic jiného neumíš? I náš domácí skřítek by to zvládl líp." Prohlásila posměšně.
Bystrozor už chtěl pokračovat v mučení, ale Brumbál ho naštvaně odzbrojil. "To by stačilo, nemyslíš Alastore?" Zvýšil hlas. Moody se zamračil. "Ne, nestačilo to. Chci tady naší zřejmě aristokraticky vychované smrtijedské slečince ukázat, co děláme s dětmi smrtijedských sviní! Její rodiče byli vrahové a ona nebude jiná. Možná má i nějaké sourozence, kteří vraždí na potkání…" Křičel bystrozor a Monica najednou cítila, jak moc ho nenávidí… za to co řekl o její rodině, za to, že je Harryho děda a neobtěžoval se mu to říct.
Shromáždila se v ní obrovská nenávist k němu a Moody cítil jako by ho spaloval nějaký neznámí žár. Vznesl se nad zem, stejně jako všichni přítomní a začali se zmítat v hrozných bolestech. Monica stála uprostřed místnosti, nebo se spíš vznášela několik centimetrů nad zemí, oči měla ještě černější než obvykle, vlasy dostali stejnou barvu a vláli v obrovské vichřici, která se jen tak zničeho nic objevila v místnosti. Brumbál chtěl něco udělat, ale ať se snažil jak chtěl, nedokázal na Nicu vyslat jediné kouzlo. Najednou vše jakoby vybuchlo. Celý dům se otřásl a po dveřích do místnosti zbyla jen díra. Začali se sem hrnout všichni členové Fénixova řádu, ale když se dostali na několik metrů od Monici, vznesli se nad zem a zmítali se v bolestech stejně jako všichni ostatní.
Monica postupovala po schodech nahoru a všechen nábytek a jiné věci kolem kterých prošla se začali proměňovat v prach. Někde v hlouby duše věděla, že pokud s tímhle neskončí, všechny je zabije, ale nemohla přestat. Teď byla ovládána jakousi svojí temnější stránkou. Rozhodně procházela chodbami domu a všechno kolem ní se hroutilo. Prošla kuchyní a stůl s židlemi začal okamžitě hořet, nádobí se začalo vznášet ve vzduchu, zemská přitažlivost jako by se neexistovala. Z dřezu se vyhrnul proud vody, kouzelníci kolem ní se hroutili k zemi, stěny se rozpadali a jí se vše jako zázrakem vyhýbalo. Dům se nezbořil snad jen díky kouzlům, které jej drželi po hromadě. Monica se bez ohledu na přemisťovací bariéru přemístila přímo za Harrym, do letního sídla Blacků.

Harry seděl na pohovce s uklidňujícím lektvarem v ruce, když se přímo před ním objevila Monica. Jen tak…bez světla, bez zvuku... prostě se tu objevila. Vypadala jako démonka, jako nějaká vyšší bytost. Měla temně černé oči stejně jako vlasy, které jí vláli ve vichřici, která se do domu najednou přihnala. Harry Nicu vyděšeně pozoroval, když do pokoje vstoupila Annien. Vykřikla a seslala na Monicu několik omračujících kouzel. Ty se však do Monici bez problému vpili. Harry bolestně vyjekl. Cítil jako by ho spaloval neviditelný žár. "Sakra Monico, přestaň!" křikl na ní beznadějně. Jeho hlas, jako by jí probral s transu. Otočila se na něj a vše najednou ustalo. Její vlasy dostali normální odstín a ona se zhroutila Harrymu do náruče.
"Co to bylo?" Vyjekl vyděšeně. "Já nevím. Asi by ses měl zeptat přímo jí." Odpověděla stejně vyděšená Annien. Do pokoje se v tu chvíli přihnal Uregen s Matthewem. "Co se tu stalo?" Vyjekli oba dva najednou. Annien stočila pohled na Monicu v Harryho náručí. "Co jí je?" Zeptal se vyděšeně Uregen. "No… my nevíme." Odpověděla potichu a došla pro povzbuzovací lektvar. Pak namířila hůlku na Monicu a zašeptala. "Enevarte." Monica otevřela oči, které byli sice černé, ale ne tak temné jako před chvíli. Dali jí napít povzbuzovacího lektvaru. Monica se posadila vedle Harryho a prohlédla si lehce zdemolovanou místnost. "Tenle rok už po druhý." Zamumlala potichu, ale ve ztichlé místnosti jí všichni dobře slyšeli.
"Pojďte si sednout, bude to na delší dobu." Oznámila jim smutně. Annien několikrát mávla hůlkou a místnost vypadala jako předtím.
Všichni si sesedli kolem Monici na pohodlná křesílka a Harry Nicu povzbudivě vzal za ruku. "Takže…jednou už jsem vám o mojí minulosti vyprávěla, ale vynechala jsem jednu docela důležitou věc. Uregen není můj pravý bratr." Prohlásila. "Cože?" Vyjekl upír. "Moje matka nebyla čarodějka, ale démonka." Pokračovala. "Ani nevím, kde teď žije…vlastně jsem jí v životě neviděla." Vzpomínala. "No a teď se mi čas od času stává tohle. Někdo mě pořádně naštve, nebo se něčeho bojím, jde mi o život…a prostě mě ovládne ta moje démonská část." Dokončila se podívala se na ostatní, kteří ji vyděšeně pozorovali.
"Nedá se s tím něco dělat?" Zeptal se po chvíli Harry. "No…řekněme, že tohle je jakýsi trest, že nejsem na straně démonů. Tohle se stane každému, kdo by od démonů utekl. Kdybychom se vydali do jejich světa a já tam našla svoji matku, je celkem velká šance, že by mě přijali mezi sebe a já bych se řekněmě spojila se svojí démonskou stránkou, čímž bych se naučila svojí magii ovládat, ale…" "Musela by jsi tam zůstat." Doplnila ji váhavě Annien. Nica jen přikývla. "Jak to víš?" Zeptala se. "Démonologie." Ušklíbla se smutně Annien.
"Takže tvoje matka je démonka. Ty máš magii démonů, ale neumíš ji používat, a proto se občas stane tohle. Tenhle rok už to bylo po druhé a my by jsi museli najít tvojí matku, aby ses to naučila ovládat, ale v tom případě už by jsi u ní musela zůstat." Shrnula to Blacková.
Nica přikývla a po tváři se jí začali kutálet slzy. "Prosím pomozte mi. Já vím, že se mnou asi teď nechcete mít nic společnýho, když hrozí, že vás v nejbližší době nechtěně zabiju, ale já tohle nechci dělat. Já vím, že pokud svojí matku nenajdu, zabije mě to a společně se mnou zemře i spoustu jiných lidí. A nebo mě zabte vy. Teď hned." Mumlala.
"Monico, kdykoli mě můžeš nechtěně zabít…ale já to risknu." Ušklíbl se Harry a dlouze jí políbil. Monica se odtáhla. "Tobě to nevadí?" Optala se překvapeně. "Ani v nejmenším." Zašklebil se Harry. Teď ho pro změnu políbila Nica a mladý Potter jí polibek vřele opětoval. "Hele, vy dvě Hrdličky, nemůžete si to nechat na potom?" Přerušil je pobaveně Mathew. Ti dva se od sebe odtrhli. "To víš, takováhle příležitost se nenaskytne každý den." Zašklebil se Harry. Monica se naštvala a dala mu pořádnou facku. "Nemluv o mě jako o hračce na prodej." Sykla. "Zdraví nebezpečné hračce." Opravil jí Harry a málem schytal další facku, kdyby je Annien nepřerušila. "Nico… já, Matthew a Uregen jsme se shodli, že ani jeden z nás nechceme ZBYTEČNĚ riskovat svůj život…"

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.