5. Překvapení!

6. května 2010 v 19:43 | Nemesis
5. kapitola
Překvapení!

V Doupěti se zrovna podával oběd. Všichni vypadali dost zarmouceně. Buď koukali do prázdna, nebo si otírali kapesníky slzy.
Když v tom plameny v krbu zezelenaly a vypadla z něj postava v černém plášti. Rázem byli všechny hůlky v místnosti namířeny proti ní.
"Remusi, ty ještě žiješ?" zvolal neznámý pobaveně. "Já nevěřil na tu sebevraždu!" dodal usměvavě.
Teď se zraky všech přítomných stočili na Remuse, který dál překvapeně pozoroval neznámého. "Kdo jste?" zeptal se nechápavě.
Neznámí trochu zavrávoral.
"Mě neznáš. Jsem mrtvý," zasmál se.
Remus se na něj zamyšleně podíval.
"Je na mol. Omráčíme ho. Raz, dva-" Než to ale stačil doříct, neznámý se rozběhl proti zdi a narazil do ní hlavou.
"Ten má dost!" poznamenal Ron.
Všichni opět stočili zrak na postavu, která momentálně ležela na zádech a otevřela si nějakou knížku. Při tom si broukala něco jako "Kocovina, kocoviná, jó kocovina, kocoviná!"
Zavřel knížku, vrávoravě se postavil, namířil si hůlkou na hrudník a pronesl nějaká latinská slova. Zakymácel se. Jakoby se probral z transu.
Porozhlédl se po ostatních a uniklo mu slabé "sakra!". Zrak mu padl na Remuse
"Remusi ty-"
Plameny v krbu znovu zezelenaly a vyletěl z nich Albus Brumbál, který přistál přímo na zahalené postavě.
Starý kouzelník s bílým plnovousem rychle odběhl a prohlížel si přes své půlměsíčkové brýle postavu.
"Kterej debil…?" křikla postava, zvedajíc se ze země. Dál se ale nedostala, protože ho někdo další srazil k zemi a vyrazil mu dech. Stačil se zvednout na kolena, než mu do hlavy narazil něčí kufr.
"Už toho mám dost!" zaklel. Zvedl se na nohy a odstoupil od krbu, kdyby se náhodou ještě někdo uráčil přijít. Přítomní se pobaveně šklebili.
Neznámí se ale znova svezl k zemi, zvedl hlavu a nechal si spadnout kápi. Všichni mohli vidět černovlasého chlapce se smaragdově zelenýma očima, který se momentálně bavil tím, že pozoroval jejich nevěřícné tváře. Pokusil se o úsměv a zamumlal "Překvapení!". Pak se svezl na zem a hlasitě oddechoval.
Paní Weasleyová k němu přiběhla, zamumlala pár kouzel a pak se zlostně otočila na dva nově příchozí.
"Profesore Brumbále, Bille, má zlomená dva žebra! To jste nemohli dávat pozor?" Oba jmenovaní se na ní jen omluvně podívali.
Chvíli tam stáli mlčky, jen paní Weasleyová mumlala nějaká zaklínadla, ale pak se ozval někdo z davu.
"Můžeme věřit, že je to Harry Potter? Ať nám to nějak dokáže!" Ostatní souhlasně pokývali hlavami. "Ať vyčaruje patrona!" křikl někdo.
"To nemůže! Mohli by ho vyhodit z Bradavic," odporoval Remus Lupin.
"Nevyhodí," odvětil prostě Harry, vytáhl hůlku a zašeptal "Expecto patronum." Z jeho hůlky vyběhl zářivě stříbrný jelen. Chvíli pobíhal kolem udivených kouzelníků a po několika vteřinách se rozplynul.
"Asi neznáte moc kouzelníků, kteří mají tak krásného patrona jako já, že?" ušklíbl se ironicky. "Ostatně, kdo by chodil po světě převléčený za šíleného zachránce světa s věštbou na krku?"
"Co víte o té věštbě Pottere?" vyjel po Moody.
"Všechno. Znění, vznik, důsledky, výsledky..."
Zvedl se na nohy, ale to se ozvala jeho nedávno zlomená žebra a on se znovu skácel k zemi. Z davu kouzelníků k němu přiběhla Hermiona a s její pomocí se dobelhal až ke dveřím. Všichni jim uhýbali, protože pochopily, že tímto je debata pravděpodobně ukončena. Mlčky vyšli po schodech k Hermioně do pokoje a posadili se vedle sebe na postel.
"Promiň Hermiono, nechtěl jsem k vám být ironický. Hlavně k někomu." A s tím se jí zadíval do hnědých očí. Přitiskla se k němu.
"To nic Harry. Musí to pro tebe být těžké." Několik minut strávili v obětí, ale přerušilo je zavrzání dveří. Odtrhli se od sebe a spatřili Rona stojícího ve dveřích. Ten se pokusil o úsměv.
"Ve způsobu jak někam přijít, převrátit to tam naruby a potom se zase vypařit, začínáš vynikat," ušklíbl se. Téhle poznámce se všichni od srdce zasmáli.
Když se uklidnili, Harry se s vážnou tváří otočil na své dva přátele "Víte…přemýšlel jsem dlouho a nakonec jsem se rozhodl, že bych byl rád, kdybyste tu věštbu znali. Vy dva," odmlčel se a když zachytil souhlasné pohledy, pokračoval. "Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla se blíží. Narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samém sklonku sedmého měsíce roku. Pán zla ho poznamená, jako sobě rovného. On však bude mít moc, jakou pán zla nezná, proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu." Když dopovídal, zavládlo ticho, které po chvíli přerušila Hermiona
"Harry, to je hrozné," řekla zničeně. Pak se ale pousmála a pokračovala "Je to hrozné, ale my tři to zvládneme! Půjdeme spolu až do pekel pekelných!" Všichni přikývli a jako by jim to dodalo ztracenou naději a odvahu.
"Proč jste si mysleli že jsem mrtvý?" zeptal se Harry. Ron se výmluvně podíval na Hermionu, ale ta mu jeho pohled opětovala.
"Tak řeknete mi to, nebo budu muset použít veritasérum?" Hermiona ho obdařila soucitným pohledem.
"No…když jsi byl pryč, smrtijedi zaútočili na Zobí ulici a srovnali dům tvé tety a strýčka se zemí. Nikdo z nich nepřežil." Harrymu vyschlo v krku, tohle nečekal. Proč ho to nenapadlo, když ho na to Godric upozornil? Nikdy je neměl rád, ale takovýhle konec jim nepřál.
Z přemýšlení ho vytrhla Ronova salva otázek.
"Je mi to líto, ale chtěl bych vědět jak to, že můžeš kouzlit o prázdninách?....kde jsi byl a proč jsi se tam opil?"
"S tím kouzlením je to složitý. Mám na sobě plášť, který mě chrání proti hledáčku, ale nemůžu ti říct, kde jsem ho vzal." Ron už se chystal protestovat, ale Harry pokračoval "Byl jsem na Příčný a opil jsem se, protože jsem předpokládal, že Remus páchá sebevraždu."
Ještě nějakou dobu si povídali o všem možném. Jejich pokoji se všichni členové řádu celý zbytek dne vyhýbali.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.