7. Malý Visánek

6. května 2010 v 21:50 | Nemesis
7. kapitola
Malý Visánek

Hodiny odbily dvanáctou v noci a na náměstí městečka nazývaného Malý Visánek se přemístila se slabým zábleskem postava v černém plášti. Pohlédla před zdejší hostinec, kde už netrpělivě pobíhal muž, kterého znala jen z vyprávění - vlkodlak Remus Lupin. Rodiče jí ho vždy předhazovali jako symbol nečisté krve, symbol křížence.
Porozhlédla se po okolí. Všude panovalo ticho a tma. Sebrala kámen a mrštila s ním o stěnu jednoho rodinného domku. Najednou na to samé místo dopadlo kouzlo a neškodně se odrazilo od zdi. Podívala se kdo kouzlo vyslal, ale viděla jen tmu. Přece jenom tu není sám, ušklíbla se. Tohle přesně čekala.
Vyšla ze stínu a klidným krokem se vydala napříč náměstím až k Remusovi. Cítila na sobě pohledy několika párů očí, ale nevšímala si toho. Většina z nich se jí bojí a taky mají proč. Všichni věděli, že je mocná čarodějka, ale to bylo vše. Znali ji jako Annien, ale její pravé jméno bylo jiné. Svoje pravé jméno nesnášela a svůj rod také ne. Rodiče smrtijedi, bratr smrtijed. Měla celkem dva bratry, ale jednoho z nich nikdy nepoznala a mrzelo ji to. Prý byl jiný než ostatní. Říkali o něm, že je krvezrádce a špína. Ve třinácti letech utekl z domova a ona ho v životě neviděla. Teď byl mrtvý. Slíbila pomstu vrahovi jediného příbuzného, který by jí mohl rozumět.
Nechtěla přímo spolupracovat s Řádem, ale i když si to nerada přiznávala, dřív nebo později se budou muset spojit proti zlu, které je jednotné. Teď stála naproti člověku, který znal jejího bratra mnohem lépe než všichni ostatní. Byl jeho nejlepším přítelem a ona neměla odvahu na to se ho zeptal, jaký byl. V jeho očích zahlédla strach, ale i odhodlanost. Nevěděla jak začít. Stačí jedno špatně zvolené slovo a celé její tajemství je venku. Chtěla zapůsobit, chtěla aby z ní měli strach a prosili o informace, které ona má a Řád ne.
Mohla částečně ovládat vzduch, a proto se ho myšlenkami zeptala kolik je zde osob. V okamžiku v mysli uslyšela odpověď. Dvanáct. Byli dobří, měli dobrý plán, ale ona byla lepší a stejně tak její plán. Podcenili ji. Kdyby teď někdo přešel napříč náměstím, uviděl by jen dvě postavy, které se vzájemně propalovali ledovými pohledy.
Ve skutečnosti tu stáli dvě postavy v kruhu kouzelníků, kteří na jednu z nich pod neviditelnými plášti s nervózními výrazy na tvářích mířili hůlkami. Annien byla lepší než Řád, ale celou tu dobu tu byl někdo ještě lepší, někdo koho si nevšiml ani jeden z dvou soků, ani žádný jiný kouzelník. Z okna hostince pozorovala celou scénu další neznámá osoba. Nenápadně se krčila v černém plášti v rohu hostince a nikdo jí nevěnoval pozornost. Kdyby jste se jí podívali pod kápi, uviděli by jste dvě smaragdové oči a vlasy, které svojí barvou téměř splývali s kápí. Nejslavnějšího kouzelníka této doby - Harryho Pottera by zde žádný kouzelník v tuto dobu nečekal. Ani on netušil, že skončí zrovna tady, vždyť on se sem opravdu dostal nešťastnou náhodou.

Harry si se svými dvěmi nejlepšími přáteli jako každý večer šli zaběhat. Zrovna obíhali třetí kolečko kolem pozemků Doupěte, když se ozvala rána od hromadného přemístění. Mezi Ronem s Hermionou, kteří byli blíže k chráněným pozemkům a Harryho se přemístilo něco kolem padesáti smrtijedů.
Harry ihned začal na smrtijedy pálit jedno kouzlo za druhým, ale bylo jich moc. Hermiona ještě stihla zakřičet "Harry uteč!" a také začala sesílat na smrtijedy smršť kouzel, Ron též nebyl pozadu a smrtijedi byli brzo zasypáni mnoha kouzli z bílé i jednoduché černé magie. Tři Bradavičtí studenti začali oslabovat a kouzelníci v černých pláštích se stříbrnými maskami na obličejích měli navrch. Přece jenom přesila padesát na tři je celkem nevyrovnaný souboj. Harrymu se nechtělo utíkat z boje, ale neměl na výběr.
Svůj nový plášť nosil vždy na sobě a proto stačilo jen pomyslet na splynutí s prostředím. Za chvíli tu stála postava v černém plášti s kápi. Rozhlédl se kolem sebe. Pohled mu padl na lesní cestu, která vedla směrem od Doupěte. Rozeběhl se pryč. Několik smrtijedů běželo za ním, ale po chvíli na ně jiný smrtijed zakřičel "Pottera nechte! Teď není prioritní!". Docela se tomu podivil, ale nechal to být a dál utíkal směrem od Doupěte.
Doufal, že Ron s Hermionou stihli utéct na chráněné pozemky a že se jim nic nestalo. Nevěděl kam běží. Chtěl se dostat co nejdále od Doupěte a nejlépe do jakékoliv mudlovské vesničky. Po nějaké době se z běhu stala chůze a z chůze spíš jakési ploužení. Asi tři hodiny už se plahočil po úzké lesní cestě neznámo kam. Docházeli mu síly. Když už si myslel že nedojde, uviděl před sebou světla. Sebral veškerou zbývající sílu a vydal se přímo za světlem. Po nějaké době stanul na rozlehlém náměstí.
Hodiny ukazovali deset hodin večer a Harry s posledních sil došel až k městskému hostinci. Uvnitř bylo živo. Nikdo si ho nevšímal. Lehnul si na lavici podél okna a po chvíli usnul. Vzbudila ho až rána od hromadného přemístění.
V hostinci se pořád popíjelo a tak si nikdo jiný nevšiml asi jedenácti postav, které se z ničeho nic objevili na náměstí. Harry vyhlédl z okna a začal si neznámé bedlivě prohlížet. Smrtijedi to nejsou, došlo mu, když zaostřil na jejich bílé pláště. Jeden z nich přišel blíž a Harry okamžitě poznal Brumbála. Že by ho tu hledali? Jeho domněnka ale byla vyvrácena tím, že si přes sebe všichni, kromě jednoho člena přehodili neviditelné pláště. To by asi nedělali, kdyby mě chtěli najít, ne? Jediný viditelný člen přešel blíže k hostinci a Harry na chvíli zahlédl i jeho tvář. Remus Lupin.
Harrymu hlavou vířili různé otázky. Co tu chtějí v tuhle hodinu? Proč mají skoro všichni neviditelné pláště? Odbila dvanáctá hodina a na náměstí se objevila se slabým zábleskem další postava. Mrštila s kamínkem o stěnu jednoho rodinného domku a odezvou jí bylo kouzlo, které se od stejného místa o vteřinu později odrazilo. Tajemná postava přešla až k Remusovi, který nervózně pozoroval její kápi, někde ve výšce očí.

Annien na sobě nedávala nic znát, ale byla značně nervózní. Děsilo ji to. Vždyť i před Brumbálem zůstávala klidná, ale tohle bylo něco jiného. Tenhle muž všechny ztratil, stejně jako ona. Ale teď měl přátele, kteří by ho šli zachránit až na konec světa. Kdo by zachránil ji? Nikdo. Neměla nikoho, kdo by pro ni byl ochoten obětovat život. Pár lidí - černokněžníků znalo její tajemství a občas s Annien spolupracovali, ale kdyby jim šlo o krk, utekli by. Přece jenom to byli černokněžníci, ne chrabří nebelvírští bojovníci. Pro ostatní byla ta neznámá Annien, která se čas od času objeví na nějaké bitvě a téměř každou noc obchoduje a popíjí v podsvětí.
Pomyslela na svého bratra, čímž si dodala odhodlanost a promluvila na Remuse ledovým hlasem "Jsem tu sama. To jsem čekala i od tebe!". Remus se při tom tónu zachvěl a udiveně na Annien pohlédl. Ta mlčela a čekala na to, jestli řekne něco na svojí obhajobu. Remus nebyl schopen slova a Annien se mu podívala zpříma do očí. Nenápadně se mu dostala do hlavy a uslyšela jeho myšlenky "Jak to ví? Vždyť…t-to nejde! Co mám dělat? Ale co když to jenom zkouší? V každém případě můžu zapírat." Tím přerušila spojení.
Remus se zrovna chystal k protestům, ale Annien ho nenechala. "Nesnaž se zapírat. Myslíš, že si nevšimnu deseti kouzelníků pod neviditelnými plášti, kteří ode mě nemůžou odtrhnout oči, hltají každé moje slovo a míří na mě hůlkami?" Tím Remuse dokonale zaskočila. Ten zoufale přejížděl pohledem po okolí a snažil se přijít na příčinu prozrazení.
Annien se snažila zachovat vážnou tvář, ale kdyby neměla kápi, všichni by viděli, jak jí cukají koutky. Opět pomyslela na svého bratra a zařekla se, že to nemůže zkazit hned na začátku. Svým ledovým hlasem s náznakem pohrdání nabídla nervóznímu vlkodlakovi "Nepůjdeme dovnitř?". Lupin se rozhlédl po náměstí a pak stočil svůj pohled na dveře hostince. Annien pochopila, co tím naznačuje a výhružně mu zašeptala do ucha "Bez nich!". Remus někam do vzduchu zoufale zakroutil hlavou a následoval Annien do hostince.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.