Červen 2010

43. Dvakrát a dost

18. června 2010 v 22:48 | Nemesis
Kapitolka je celkem akční, ale vlastně se tam vůbec nic neděje. (To je zvláštní :D) Chtěla jsem říct, že se tam neděje nic ohledně války, Voldemorta a hledání přívěšků. xD Objevil se tam trošku i Draco Malfoy, se kterým mám mimochodem ještě veeeliké plány. (*autorka se ďábelsky usmívá) Jinak přeci jako vždy příjemný zážitek!

42. Zpět v krutém světě

18. června 2010 v 22:05 | Nemesis
42. Kapitola
Zpět v krutém světě

Závoj se zavlnil a z oblouku vypadlo několik postav. "Jsme doma." Zamumlal Uregen, ale neznělo to příliš šťastně. Nezanechali v Dol Ögonenu a Erisedu pouze mír, ale i spřízněnou duši Monicu a vzpomínky na další členku jejich party, Jane. Její smrt je zasáhla, i když si to někteří z nich příliš nedovedli připustit. "Neznala jsem je moc dlouho, ale měla jsem je ráda." Usmála se smutně Tanya. "Nemluvte o Monice, jako kdyby byla taky mrtvá." Zavrčel Harry a vyběhl jedinými dveřmi místnosti. "Dost ho to vzalo." Řekla Annien a ostatním nezbylo nic jiného než souhlasit.
"Kde to vlastně jsme?" Nadhodil Matthew. Porozhlédli se po místnosti. Byly kamenná, malá, bez oken, osvětlená několika pochodněmi. Nebylo v ní nic kromě oblouku uprostřed. "Nevím." Ozvala se jednoznačná odpověď na Mattovu otázku. "Jste v Bradavicích." Ozval se nadpozemský hlas kousek za nimi. Jack byl stále ztracen ve svých myšlenkách, takže si toho ani nevšiml, Tanya leknutím povyskočila, Uregen sebou cukl a Matthew s Annien se rychle otočili s napřaženými hůlkami. Jejich pohledy spočinuly na stínové postavě v rohu místnosti. "Jsem strážce oblouku." Odpověděl duch na jejich nevyřčenou otázku. "Aha, takže v Bradavicích." Ušklíbl se Matt. "Už jsem očekával, že budeme tu naší malou Sašenku honit po Australským ministerstvu kouzel." Dodal. "Malou Sašenku? To kdyby slyšel Harry, tak nám vzplane před očima." Zašklebila se Tanya. "A nebo, v lepším případě, shoříš ty." Zasmál se Uregen.
"Fajn a kde ses tu vlastně vzal?" Otočil se Uregen na ducha. "Když byl tento hrad postaven a ukryl v sobě tak bránu do světa elfů, čtyři zakladatelé mě vyvolali, abych dával pozor na to, aby žádné zlo nepřešlo z oblouku do vašeho světa, či obráceně." Vysvětlil a lehce se uklonil. "Díky, ale mi už radši půjdeme." Uchechtl se Matt a vyšli ze dveří, teda kromě Jacka, toho museli ze dveří spíš odtáhnout, protože pořád koukal zamlženým pohledem do dály. "A co uděláme s Harrym?" Prohodila Tanya. "Necháme ho zatím tady, dokud se nevzpamatuje. Jestli bude chtít z Bradavic odejít, bránit mu v tom nebudu." Odvětila Annien a upírka pokývala hlavou na souhlas.

Běžel liduprázdnými chodbami hradu a v hlavě mu vířili vzpomínky. Vzpomínky na Monicu. Vyběhl na astronomickou věž. Byla stále tma. Sedl si na okraj a slzy nechal stékat po tvářích. Proč já? Proč vždy přijdu o své blízké?... Snad se tam má dobře. Vzlykal a koukal na potemnělou krajinu kolem Bradavic. Bylo mu jedno, jestli ho tu někdo najde, ani se nezabýval otázkou, proč oblouk stojí zrovna zde v Bradavicích, prostě jen koukal nepřítomně před sebe a vzpomínal na ni. Sáhl si na krk, kde se mu houpali dva přívěšky. Jeden ve tvaru jezevce, který byl stvořen Helgou z Mrzimoru a měl ohromnou moc a druhý, proti němu úplně bezcenný v očích ostatních, Harry ho však vnímal úplně jinak. Byla to vzpomínka na Monicu. Pak si odmotal z hlavy zelený šátek s démonským nápisem. "Nezapomeň na nás, příteli." Stálo na něm v překladu do obecné Angličtiny. "Já nezapomenu! To slibuji!" Křikl do větru a šátek si zase nesadil. "Budu bojovat, za tebe, Nico!" Zašeptal a sešel po točitých schodech z věže. Netušil, že to celé, sledoval pár černých očí.
Pomalu procházel ztemnělými Bradavicemi. Bylo kolem páté hodiny ráno a po cestě do Nebelvírské společenské místnosti nikoho nepotkal. Došel až před Buclatou dámu a zamumlal heslo. "Neměl byste se v tuto dobu toulat po chodbách, mladíku." Napomenula ho, než se odklopila, aby mohl vejít.
Ve společenské místnosti nikdo nebyl, až na Hermionu, která seděla v křesle u vyhaslého krbu a něco sepisovala na pergamen. Přešel neslyšně až k ní a ona si ho ani nevšimla. Zadíval se do pergamenu.

Milý profesore Brumbále,
Nezdá se mi správné, že bych měla špehovat svého nejlepšího kamaráda, ale když vy a pan Moody říkáte, že je to pro dobrou věc, jsem ochotna to udělat. Dneska na obraně jeho a Monicu musela profesorka vyhodit ze třídy, protože se vysloveně váleli po zemi smíchy. Vůbec nevím, co to do nic vjelo. Potom, na přeměňování dokonce odešli z hodiny, když se jich paní profesorka McGonagalová zeptala, jestli jim to připadá zbytečné…

Dál už číst nemusel, věděl o co jde. "Tajní agenti přicházejí na scénu." Zasyčel na Hermionu, která leknutím vyskočila z křesla a vyděšeně se na něj podívala. "Ještě jsi tam zapomněla napsat, že je pět ráno a JÁ nejsem v posteli…jo, a nechceš vědět velikost bot, nebo třeba značku ponožek?" Ušklíbl se chladně, až jí zamrazilo. "Jistě by to pana PROFESORA Brumbála a Moodyho zajímalo." Dodal ledově, že by se tím bez problémů mohl rovnat Voldemortovi. Až nepříjemně se mu podobal. Chladně si ji změřil pohledem. Byl vytočený na nejvyšší obrátky a musel se hodně krotit, aby na ni nezačal řvát. Teď chtěl jenom jedno, ublížit jí. Ne fyzicky, ale spíše psychicky…pomstít se. "Co jiného čekat od mudlovské šmejdy." Sykl a pak se uchechtl. "Možná, že kdybych se nechal přeřadit do zmijozelu, byli by mi tam věrnější." Nadhodil. Na Hermionu už se ani nepodíval a vyšel po schodech do svojí ložnice.
Podíval se na rozvrh hodin. Dneska dvouhodinovka lektvarů, bylinkářství a kouzelné formule…co jsem to zase provedl! Teď mě bude nenávidět i ona a já už se fakt můžu přestěhovat k Malfoyovi…nebo ne, ona si to zaslouží. "Zradila mě, špehovala mě, stejně jako Ron a Remus a všichni ostatní z řádu…tímto s nima končím…KONČÍM!" Zasyčel do vzduchu a vyšel ven z pokoje. Nakonec po několika minutách bloumání po chodbách skončil v komnatě nejvyšší potřeby.
Představil si všechny členy řádu a kolem něho se okamžitě objevili jejich podobizny. "Bombarda! Serpensortia! Diffindo! Impedimenta! Incendio! Immobilius! Sectumsempra! Arachnisortia! Electra! Sculpome!..." Křičel jednu kletbu za druhou a trefoval se do všech postav členů řádu. "Avada kedavra!" Ukončil to a představil si Snapeovu laboratoř. Za chvíli se kolem něho objevili kotlíky a spoustu flakónků s lektvary. Vzal jeden z nich a prásknul s ním o zeď. Druhý hodil po postavě Moodyho a nakopnul kotlík. Prásk! Svist! Třísk! Mlátil vším, co se mu dostalo pod ruku a do toho stihl ještě občas sestřelit něco kouzlem, nebo do toho seknout mečem.
Po půl hodině toho nechal. Unaveně se porozhlédl kolem sebe. Všude na zemi byli střepy od různých lahviček a baněk. Některé figuríny byly také na několik kusů. Kingsley měl v boku hluboký zářez od kletby Sectumsempra a zrovna si na něm pochutnával had, když ho Harry rozčtvrtil. Tonksnová ležela na dvě půlky na druhé straně místnosti a měla v sobě zabodnutý meč. Moody to nějakým zvláštním způsobem schytal nejvíckrát. Byl černý, od kouzla Electra, které vyčaruje blesk, ještě stále hořel, protože ho Harry zapálil následujícím kouzlem incendio, chyběla mu ruka a měl v břiše kráter od toho, jak schytal plnou silou avadu. Brumbál neměl hlavu a jednu nohu, na těle měl několik šrámů a pochutnávali si na něm pavoučci do té doby, než vzpláli. Snapeovi se jako zázrakem většina kouzel vyhnula. Byl pouze zmražený a asi schytal zásah nějakým flakónkem s lektvarem, protože měl v ruce zabodnuté sklo.
Harry byl poškrábaný a trošku krvavý od střepů, které se všude váleli. Na nose mu seděl pavouk. "Fuj, vypadni!" Zavrčel, setřásl nebohého pavoučka z nosu a zašlápl ho. Nehodlal se nějak moc upravovat, takže se jenom zastrčil meč do bezedného pytlíku, vzal si učebnice a oprášil hábit. Pak se podíval do zrcadla, ale jediné, co ho zajímalo, bylo, jestli si nezničil šátek od svých démonských přátel. Stiskl v dlani přívěšek od Monici a vyšel z komnaty.
Dorazil do velké síně chvíli před sedmou hodinou ranní. Profesorský stůl byl už plně obsazen a u ostatních stolů to bylo podobně. Kývnul na Tanyu a posadil se k nebelvírskému stolu. Většina síně na něj stále vyděšeně hleděla. "Co se ti stalo?" Vyjekl Neville. "Holil jsem se." Zavrčel Harry ironicky. "Mečem?" Povytáhl obočí jeho spolužák. "Skoro." Ušklíbl se mladý Potter a v duchu se zasmál nad tím, že se Neville celkem trefil.
Když odcházel ze snídaně, akorát ho zastihl Malfoy. "Copak Pottere, porval ses s Weasleym?" Zasmál se. "Ne, s ním ne." Odvětil chladně Harry a vydal se do sklepení na dvouhodinovku lektvarů.

Severus Snape seděl na snídani a zrovna upíjel černou kávu, když ji málem vyprskl do jídla před sebou. Do síně vstoupil Potter s "lehce" poškrábaným obličejem a co bylo také zvláštní, sám. Nikde nebyli ti jeho dva ocáskové Grangerová s Weasleym ani ta jeho Smithová. Co zase dělal? Zamyslel se. Prolétl očima celý nebelvírský stůl a jeho pohled se zastavil na Hermioně, která nepřetržitě vzlykala a Ronovi, která ji celý bledý utěšoval. Kousek od nich seděla ještě Ginny, která se nimrala v jídle a příliš nevnímala Deana, hustícího do ní neustále nějaké blbosti. Že by se nám pověstná nebelvírská skupinka rozpadla? Zašklebil se Snape jízlivě, a když uviděl, jak Potter opouští Velkou síň, vydal se za ním.

Harry došel před učebnu lektvarů a opřel se o zeď. Před očima se mu stále míhali vzpomínky na Monicu, Jane a Siriuse. Ne, teď se musím soustředit. Okřikl se v duchu a čekal, až jeho profesor přijde. Po chvíli se dostavil i Ron s Hermionou v závěsu s učitelem. "Do třídy." Zavrčel Snape a usedl za katedru. Jeho dva přátelé si sedli spolu do lavice až dozadu a Harry se zastavil v uličce. Kam si mám vlastně sednout, když už tu není Monica? Porozhlédl se kolem sebe. Nikoho známého zde už neviděl. Sakra! Zavrčel v duchu. Kam teď?
Lektvary měli se zmijozelem a k nim se mu zrovna moc nechtělo. Všichni si posedali a on zůstal stát uprostřed třídy jako poslední. Nikde nebyla volná lavice, ale mohl si sednout buď k Malfoyovi, kterého přímo nenáviděl, k upatlanému zmijozelovi, podobajícímu se slimákovi…nebo k nějaké zmijozelské holce, která ho přímo svlékala pohledem. Ne, tam ne! Vyjekl v duchu a podíval se nejprve na Malfoye, pak na toho slimáka a nakonec na Snapea, který s úšklebkem povytáhl obočí. Probodl ho chladným pohledem a sedl si vedle té zmijozelačky.
"Jmenuji se Michelle Jollyová." [Džuliová] Usmála se a políbila ho na tvář, čímž dokázala na Harryho netečné tváři vyloudit zářivý úsměv. "Harry Potter." Představil se a polibek jí vrátil. Musel uznat, že nebyla ošklivá, to určitě ne. Byla spíše hezká…velice hezká. Měla oříškově hnědé oči a krátké rovné černé vlasy přes jedno oko, zvýrazněné černou tužkou, jemné rysy v obličeji a plné rudé rty.
"Pokud jsme se tedy již dostatečně seznámili." Vyrušil je chladný hlas profesora lektvarů. "Můžeme začít s přípravou lektvaru. Budeme vařit lektvar futurum, nazývaný jinak také lektvar budoucnost, či lektvar vidění." Vysvětlil. "Ví někdo, co způsobuje?" Nadhodil. Nikdo se nepřihlásil. "Pane Pottere." Vyvolal Harryho a ušklíbl se na něj. "Že by jsme s jeho pomocí třeba viděli do budoucnosti?" Odpověděl sarkasticky Harry. "Strhávám nebelvíru dvacet bodů za vaši drzost." Odvětil ledově Snape a všichni nebelvírští Harryho zavraždili pohledy. "Chcete dostat nebelvír co nejhlouběji do mínusu, pane profesore?" Optala se nezaujatě Michelle, čímž profesora trošku vyvedla z míry. "Ne, slečno Jollyová, toto bohužel bradavické počítadlo nedovoluje." Odpověděl po chvíli. Harry sjel zmijozelačku překvapeným pohledem. "No co, alespoň bude zábava, koukej." Kývla směrem k nebelvírským lavicím.
"Jak to, že jste Harrymu strhl body a jí ne." Vyjekla Parvati. "Strhávám nebelvíru dalších deset bodů za nedovolené promluvení." Zchladil ji Snape. "Ale to nejde!" "Je to nespravedlivé! "To nemůžete udělat!" Křičeli nebelvírští jeden přes druhého. "Ticho!" Zasyčel profesor. "Strhávám vám dalších dvacet bodů a zmlkněte, než přijdete o další." Třída umlkla, jen Harry s Michelle se pobaveně chichotali. Bylo mu celkem jedno, že jim Snape srazil plno bodů, o ty stejně v životě nejde. "Postup přípravy máte na straně 254. Dejte se do práce!" Rozkázal profesor. Ztichlá třída otevřela učebnice a všichni se dali do přípravy.
Harry si připravil ingredience kolem kotlíku a zapojil nitrobranu na sto procent. Nechtěl, aby mu ten netopýr zase zkazil lektvar svými jízlivými poznámkami a nitrobrana mu pomáhala ignorovat ho.
Asi v polovině přípravy, která se Harrymu zatím celkem dařila do něj šťouchla Michelle. Nechápavě se na ni podíval, ale ona mu pouze podala srolovaný kousek pergamen a ušklíbla se. Zakroutil na tím hlavou a přečetl si napsaný vzkaz.

V osm u učebny přeměňování

Harry vyvalil oči. Viděl jsem Monicu naposled před několika hodinami a už mám domluvenou schůzku s jinou. No…proč by ne, že? I když…trošku si připadám, že Nicu zrazuju. Ale co řeším, vždyť jsme spolu ani oficiálně nechodili a navíc se to stejně nedozví. Usmál se a naškrábal na pergamen odpověď.

Budu tam!

Začal se opět věnovat přípravě lektvaru, který začínal nebezpečně bublat.
Zbývalo asi půl hodiny do konce dvouhodinovky lektvarů a Harrymu zbývala poslední přísada. Uhasil oheň pod kotlíkem a hodil do kotlíku podivně červený list. Hladina lektvaru se zavlnila a změnila barvu ze žluté na čistě bílé, což bylo přesně podle učebnice. To není možný! Ušklíbl se Harry v duchu. Já mám ten lektvar dobře. Usmál se a opět se podíval na jeho klidnou hladinu. Ten lektvar by měl ukazovat budoucnost, tak šup, šup, ukaž mi něco. Na hladině se začali po chvíli opravdu objevovat nějaké nezřetelné obrysy. "Co to…?" Podivil se nahlas a přerušil tím tíživé ticho v místnosti. Snape už ho chtěl okřiknout, když si všiml, že překvapeně zírá do kotlíku.
Chlapec, nebo spíš mladý muž s dívkou u v náručí…spoustu mrtvých…slzami zmáčená tvář…dívka nedýchá. "Ne!" Sykl. "Tohle ne!" Vzal si věci, vyběhl z místnosti a rozlil přitom obsah kotlíku na podlahu. Snape přiběhl k jeho lavici, ale uviděl už pouze nezřetelné obrysy muže a mrtvé ženy v jeho náručí odrážející se na kapkách lektvaru rozlitém na zemi. "Evanesco." Pronesl a lektvar zmizel. Kdo byla ta žena?...a ten muž? Mohl to být Potter? ne, to určitě ne…i když…

Harry utíkal spletitými Bradavickými chodbami do nebelvírské společenské místnosti. Věděl, že tam teď během vyučování nikdo nebude.
Posadil se do křesla před krb a podíval se do plamenů, ty pod jeho pohledem zhasly. Věděl, kdo byla ta žena a…ne, přece nemohla umřít, to prostě nešlo, bylo to zhola nemožné, hloupé, směšné… Zrovna ona, ona ne!... zvládne to…on to věděl! Nedovolí to! Nedovolí její smrt! Bude bojovat do posledního dechu… pro ni, i pro ostatní!
Plameny se znovu rozhořeli a začali opět mlsně oblizovat téměř spálené dřevo. V těch plamenech viděl ještě před pár měsíci hlavu Siriuse, ale tu už nikdy neuvidí, už nikdy si s ním nebude moci promluvit. Jeho smrt taky dopustil, dovolil, aby ho zabili, aby zemřel a to dokonce dvakrát. Pokaždé v jiném světě. Také si teď vzpomněl na Jane, která dokázala Annien vždy pořádně naštvat, na Královnu Regel, která uměla poradit, na maršála ze Severního lesa, která sváděl téměř všechny dívky ve svém okolí… Ti všichni zemřeli. Jejich duše odešli a oni…nikdy už od nich neuslyší radu, smích, nebo pláč. Nikdy už jeho vtipy nevykouzlí na jejich rtech úsměv. Ne, nikdy.
Nechtěl brečet. "Chlapy přece nepláčou", říkali by mu rodiče, kdyby byli živý, nebo Petůnie, kdyby ho měla ráda a nebo…nebo Moody, kdyby ho chtěl. Ne, on měl důvod plakat, měl důvod křičet na všechny okolo, ubližovat, zabíjet…ale on to nedělal. S malými výjimkami sice, ale…nebyl jako Voldemort, který zabíjel a ubližoval, nebyl jako Malfoy, který brečel, byl jako Potter, který se občas smál, někdy křičel, zkoušel zabíjet i ubližovat, málo plakal, ale někdy přece jen mu tvář smočili slzy… i když se mu zdálo, že touhle dobou nějak moc často. Možná jsem přecitlivělí, říkal si, ale kdokoliv by řekl "máš důvod" měl pravdu. Tolik smrti a bolesti…to je na jednoho člověka moc a přesto, to někteří musejí zažívat.

Za deset minut mu začínala hodina bylinkářství, tak se zvednul z křesla a přešel se podívat na nebelvírskou vývěsku.

Dne 14. října se pořádá konkurz do nebelvírského famfrpálového týmu. Volná místa: dva odrážeči, dva střelci, chytač

S pozdravem kapitánka týmu Katie Bellová

Vyvalil oči. "A co já, to mě odtamtud prostě vyškrtli, nebo co?" Vyjekl. Když mu něco došlo. "No jo, doživotní zákaz od naší růžový ropušky. To ti nedaruju ty ošklivá slizká…! A nebo…zajdeme tě navštívit." Napadlo ho a na jeho tváři se objevil ďábelská úšklebek. "Pokud mě někdo někdy viděl ubližovat, nebylo to nic proti tomu, co přijde teď." Zasmál se chladně. "Fuj, už se začínám smát jako Voldemort!" Vykřikl. "A navíc trpím samomluvou!" Dodal s úšklebkem. "No co, musím si nějak zajistit inteligentní konverzaci." Zasmál se a opět stočil pohled na nástěnku.

Dnes od 15:00 ve Velké síni první hodina soubojů.

Vaše Tanya Tormentová s návštěvou

Harry se zašklebil. "Ta upírka si musí vždycky vymyslet něco, abych byl zvědavej. No co, těch pár hodin to do nečekaný návštěvy vydržím…Už je tady? Sakra, sakra, sakra! Kdo to asi je? Já to potřebuju vědět!" Zasmál se. "Budu hádat…Tanya by nám sem snad nepřivedla nějakého debila, nebo hlupáka. Fajn, vyřadili jsme Umbridgeovou a Lockharta. Může to být někdo z pouze pár milionů dalších kouzelníků." Nechal toho a zadíval se na třetí oznámení.

V sobotu 6. října bude umožněn první výlet do Prasinek. Všichni zájemci od třetích ročníků výše s formulářem podepsaným zákonným zástupcem ať čekají v deset hodin ráno u hlavní brány.

Ředitel školy A. P. W. B. Brumbál

Fajn, tam nejdu, nemám s kým. Alespoň bude snadnější se vypařit ze školy za Annien. "Teď bych ale už asi měl jít." Ušklíbl se při pohledu na své hodinky, které ukazovali, že má být za pět minut dole u skleníků.
Na bylinkářství to stihnul úplně přesně, takže zvědaví studenti, kteří chtěli vědět, co viděl v tom lektvaru neměli čas ho plně naštvat. Čekal na profesorku asi tři vteřiny, ale stejně asi desetkrát uslyšel otázku. "Co jsi tam viděl?" Říct to někdo ještě jednou, nedožil by se rána.
Bylinkářství probíhalo celkem poklidně, až na to, že Harrymu vzplanula nějaká bylinka v rukách, když se ho Neville zeptal "co viděl v kotlíku". "Začínám být na ty slova alergický." Zavrčel si Harry pro sebe a bylinku jedním pohledem, samozřejmě nenápadně uhasil.
Další následovala dvouhodinovka kouzelných formulí, při které se jako obvykle nic zajímavého nedělo. Probírali totiž dějiny kouzla "Wingardium leviosa", což bylo asi tak zábavné, jako kdyby vám Matthew vyprávěl jména všech svých milenek. (Kdyby si je pamatoval). Harry si trošku zdřímnul a probudilo ho až zvonění na konec druhé hodiny.



41. Po boji a v Erisedu

18. června 2010 v 21:56 | Nemesis
41. Kapitola
Po boji a v Erisedu

*Vypráví Jack*
Stál jsem tam a pozoroval to červenající se slunce vycházející nad horami pohoří Hemsk. Tváře jsem měl zvlhlé od slz. Viděl jsem ji pořád před očima. Ten poslední zamilovaný pohled, ty oči plné bolesti a lásky. V jednu chvíli jsem věřil, že konečně bude líp, ale ta naděje se rozplynula v beznaději. V jedné chvíli jsem ztratil vše, pro co jsem žil. Možná to tak někdy nevypadalo, ale miloval jsem jí. Nerad jsem to dával najevo, ale byla jedinou ženou mého života. Jane. Jen to jméno ve mně vyvolává pocit podivné prázdnoty. Jako by s ní odešla i část mě. Proč zrovna ona? Dýchal bych pro ni, zemřel…
Teď jsem ji scházel po úzkých schodech dolu z věže. Vyšel jsem ven a spatřil jsem tu spoušť před sebou. Stovky, nebo spíš tisíce mrtvých na obou stranách. Byla to hotová jatka. Musel jsem procházet opatrně a vyhýbat se mrtvým tělům ležícím na zemi, abych nezneuctil jejich památku. Široko daleko bylo vidět jen pár živých démonů, či skřetů. Trochu mě vyděsilo, když jsem uviděl mezi mrtvými těly i maršála ze Severního lesa a generála královniny armády.
Pak jsem je spatřil. Tam na stráni, na bílých koních, stáli oni - elfové. Stvoření, která ve mně vždy vzbuzovala pocit bezpečí a míru. Vyrazil jsem k nim. Stáli u nich již moji přátelé v čele s Annien, která alespoň částečně rozumněla jejich jazykem. Spatřil jsem Tanyu, která byla ještě bledší než obvykle a nepůsobila zrovna odpočatým dojmem. Opírala se o Matthewa, který si sice prohlížel krásné elfky, ale už ne s takovou chutí jako dřív. Kousek od nich stál Uregen, který koukal jen tak do dáli a v náručí mu spala Monica. Harry zrovna zvracel někde opodál, protože mu zřejmě pohled na mrtvá těla nedělal moc dobře. Annien byla také značně pobledlá a vedle ní se vznášelo mrtvé tělo královny. Další obět včerejší noci. Nikdo z ostatních kloudně nevnímal jejich rozhovor a já se rozhodl k nim připojit. Zadíval jsem se do dálky. Jaké by to bylo, kdybychom se do této země vůbec nedostali? Jane by ještě žila a já… Také by jsme mohli oba zemřít na ministerstvu… nevím, jestli by to bylo lepší, či horčí, ale to nic nemění na tom, že je… ne to nemohu vyslovit, napsat, ani na to pomyslet… říká se, že její duše bude žít s námi dál, ne? Takže nebudu na všechno sám. Ona tu bude stále se mnou. Bude přežívat ve mně, v mém srdci.
Ostatní události se semleli strašně rychle. Annien dojednala s elfy něco ve smyslu, že se postarají o mrtvé a raněné, živým propůjčí koně, aby se dostali zpátky do Paláce a nás, že vezmou s sebou, do své země, do Erisedu. Nasedli jsem tedy na koně a vydali se cestou přes Dol Ögonen k nim. Většinu cesty jsem spal, stejně jako moji společníci. Jen mlhavě si vzpomínám na to, jak jsme se stavili ve Elven Tower a projeli obloukem v pohoří Malm Gruvor do jejich země.

Poslední z koní jejich výpravy projel závojem oblouku Elven Gate. Objevili se v zahradě, která předčila očekávání všech návštěvníků. Podél cesty tu rostli statné stromy podobné našim dubům. Ve větvích zpívali různobarevní ptáčci a poletovali tu vášky, motýli a další nejrůznější hmyz. Vzduch byl prosycen vůněmi mnoha druhů květin a všem zde bylo tak příjemně, že na chvíli zapomněli na utrpení běžného života. Sesedli z koní a byli odvedeni do paláce. Nejdříve zde navštívili místní lékaře, kteří jim za pomoci všemožných bylinek vyléčil zranění, kterých naštěstí nebylo mnoho.
Pak stanuli před královnou elfů - Arnostalë.
"Zdravím vás, lidé." Usmála se na ně vlídně. Harry si ji pořádně prohlédl. Měla blonďaté vlasy dlouhé do pasu, modré oči, lehce zašpičatělé uši a jemné rysy v obličeji. Byla oblečená ve světle modrých šatech, přes které měla přehozený plášť stejné barvy. Mile se na ně usmívala.
"Bylo mi řečeno, že jste přišli ze světa kouzelníků obloukem Femte gate do Dol Ögonenu, odtamtud jste putovali společně s armádou již zesnulé královny démonů Regel von Farlight směrem k Dark tower. Utkali jste se prý s lordem Mörkerem a jeho čtyřmi služebníky, kteří měli tvořit Pět vládnoucích. Porazili jste jej a jedna vaše přítelkyně při tom zemřela. Je to pravda?" Zajímala se. "Ano, vaše veličenstvo." Zamumlal Uregen. Královna se zvonivě rozesmála. "Neříkejte mi tak. Tady v Erisedu mě všichni oslovují Arnostalë." Vysvětlila. "Také se ke mně doneslo, že lord Mörker vlastnil jistý kouzelný přívěšek." Promluvila znova elfka. "Tady je." Odvětila Annien a vytáhla z kapsy stříbrný přívěšek, zabalený v černé látce. Královna si ho opatrně převzala a zamyšleně si ho prohlédla. Pak stočila pohled na Harryho. "Harry Pottere předstup, prosím." Vyzvala ho a on udělal několik váhavých kroků směrem k ní. Vstala z trůnu a přišla těsně k němu. "Přijmi jméno Alexandr - ochránce lidí a střež tento poklad před zlými úmysly." Řekla a pověsila mu přívěšek jezevce na stříbrném řetízku na krk. "Děkuji." Zamumlal Harry rozpačitě a couvnul kousek ke svým přátelům.
"Tak to bysme měli." Usmála se Arnostalë. "Můžete tady pár dní pobýt. Pak se vypravíte společně s několika mými lidmi k oblouku, kterým se dostanete do vaší země. Jinak…zítra se bude konat pohřeb královny démonů Regel, na který samozřejmě můžete přijít a teď je vám dovoleno dělat, co vám bude po chuti. Tady Titton vám ukáže vaše pokoje a kdyby jste něco potřebovali, je vám plně k dispozici…a Monico, chtěla bych ti někoho představit." Podívala se na čarodějku s mírným úsměvem a ta se k ní okamžitě rozběhla. K ostatním přišel pohledný elf z hnědými vlasy a čelenkou stejné barvy.
Celý zámek byl opravdu krásný. Stěny chodeb byli porostlé zelenými šlahouny s bílými, růžovými i žlutými kvítky. Sem tam byla na nějaké chodbě fontánka s průzračnou vodou. Vše bylo dokonale harmonicky sladěno. Pokoje nebyli nijak velké, ale přesto se to tu Harrymu na první pohled zalíblo. V jednom z pokojů spal právě Harry s Jackem, na dalším Matt a Uregen, třetí byl pro Annien s Tanyou. Místo postelí zde byli jakési houpací sítě a zem pokrýval nádherný zelený koberec, který vypadal, jako stvořený z trávy a lučního kvítí.

Mezitím v zahradě následovala Monica nedočkavě královnu. Když došli až k malé fontánce s jednou lavičkou. Někdo na ní seděl. Nica si toho neznámého pořádné prohlédla. Byla to žena, démonka a mohlo jí být asi tak čtyřicet let, pokud se to dá u démonů posoudit. Měla černé vlnité vlasy dlouhé na ramena a onyxově černé oči, jemné rysy v obličeji a plné rty. Celkově dost přopomínala Monicu. Byla oblečená v tmavě zelených šatech, přes které měla přehozený světle zelný plášť.
Celkově to nemohl být někdo jiný než… "Mami!" Vyjekla Nica a se slzami v očích a vrhla se své matce do náručí.
Sesděli tam spolu na lavičce až do noci…nakonec, měli si toho hodně co vyprávět.

Další den se všichni zúčastnili královnina pohřbu. Nebylo to na královnu nijak moc velkolepé, ale všichni si přitom pořádně pobrečeli a vedle královnina náhrobku přibyl ještě jeden, se jménem Jane Greyová. U něj Jack zůstal ještě dlouho stát a koukal někam do dálky.
"Jacku, pojď dovnitř." Přišla z ním po nějaké době Annien. Bystrozor sebou trhnul a pak zakroutil hlavou. "Tímhle jí nepomůžeš." Řekla mladá Blacková, ale s ním to ani nehlo. "Pojď." Řekla o něco důrazněji a odtáhla ho do zámku.

"Jdu si promluvit s královnou." Oznámila jednou svým přátelům Annien. Už to byl asi druhý den pobytu tady a všichni so to zde víceméně užívali, v čele s Monicou, která už stačila všem představit svou matku - Handy.
"Pročpak?" Zajímal se Matthew. "Jsem zvědavá." Odpověděla Blacková s úšklebkem. "Jdu s tebou!" Zašklebil se Harry. "No jo no, Ha-" Zasekla se. "Jak se vlastně jmenuješ?" Nadhodila.. "Teoreticky jsem Harry James Alexandr Valiant Potter." Zavrčel. "A nezapomeň, že si tam taky můžeš přidat - von Nebelvír." Uchechtla se Annien. "Takže ty jsi vlastně i Saša!" Vyjekla Monica. "Krásný jméno…Sašo." Usmála se a Harry něco zabrblal. "To máš pěkný, moje jméno radši ani slyšet něchtěj." Zasmála se Blacková. "Proč ne?" Zajímal se Uregen. "Moje úchylná matička. Než se podepíšu, tak už jsou všichni ostatní pryč a navíc se to ani nevejde na papír." Protočila oči Annien.
Tak se vydali do soukromých komnat paní Erisedu. "Saša, S-a-š-a…Ssaaššaa" Převaloval si to jméno na jazyku pořád Harry. "Tss…má nový jméno a hned z toho dělá vědu, buď si jistý, že až od tuď budeme odcházet, dostaneš stoprocentně minimálně ještě jedno." Ušklíbla se a Harry se zděsil. "To ne!" Vyjekl. "Vždyť si pak nebudu pamatovat ani svý vlastní jméno, natož pak tvoje, nebo Monici." Dodal. "Tak to máš holt blbý, no." Ušklíbla se Annien.
"Řekni mi svoje celý jméno." Zaškemral Harry. "Ne!" Vyštěkla Annien. "Prosím." Udělal na ní psí oči. "Řekla jsem ne!" Zasyčela. "Ale Annien…prosím, prosím." Blacková nasadila útrpný výraz. "Dobře, ale jenom…když poprosíš Matthewa o ruku a budeš mít při tom blonďatý vlasy, pořádně dlouhý, budeš oblečený v šatičkách…a budeš mít taky boty na vysokým podpatku." Nadiktovala si Annien podmínky. "Tak to tedy ne." Sykl Harry. "Fajn, já svoje jméno znám." Pokrčila s úšklebkem rameny.

"Řekněte nám něco o těch "pěti vládnoucích" a proč to chtěl Mörker uskutečnit?" Zajímala se Annien, když usedla společně s Harrym do pohodlných křesel naproti Arnostalë. Ta se zamyslela a začala vyprávět. "Jeden démon kdysi, už je to pár tisíc let, rozpoutal v Dol Ögonenu, kde za té doby žili ještě i elfové válku. Došlo na závěrečnou bitvu a on se se svými čtyřmi nejvěrnějšími zavřel na Temné věži, odkud průběh bitvy pozoroval. Ta skončila jeho prohrou, ale on se nehodlal vzdát a odmítl vyjít z věže. Ta však byla opatřena mnoha mocnými kouzly a nepodařilo se ji nikomu zbořit. Měla však jednu slabinu, její konstrukce byla tehdy ještě ze dřeva. Zapálili ji tedy a těch pět tam uhořelo. Než démon shořel na prach, prohlásil, že pět démonů či kouzelníků, kteří při letním slunovratu za úplňku vystoupí na vrchol věže se stanou nejmocnějšími, ovládnou Dol Ögonen a dokončí tak jeho práci. Tuhle pověst znají snad všichni elfové a démoni. Dokonce je prý vyryrá na bráně vedoucí do věže.
Jinak, myslím, že Mörkera prostě přestalo bavit válčení dvou vyrovnaných stran, a když se vaše přítelkyně zatoulala na jeho půdu, rozhodl se z ní udělat jednu ze svých služebníků. Všichni byli označeni znakem toho démona, který tohle před tisíci lety rozpoutal - zeměkoule na níž je postaveno pět trůnů. Označení museli zemřít společně s ním." Vysvětlila.
Ti dva se na chvíli zatvářili zamyšleně, když se Annien zeptala. "Letní slunovrat a zároveň úplněk…to se stává asi jednou za třicet let, že? A jestli se mohu zeptat…kdy se to bude přístě?" Královna se lehce zamračila. "Za dva dny, ale nedoporučuji vám to pokoušet, bojím se totiž, že by jsme tu také brzo mohli mít místo samozvaného Lorda Mörkera, strašlivou Annien a hrůzostrašného Pottera." Řekla. Annien se zašklebila, ale Harry byl stále ztracen ve svých myšlenách. Když se Tanya snažila vyluštit runy na bráně, přeložila to jako "uvidíš zelený západ slunce" a "jdi na konec cesty". Co to má společného s tímhle? Západ slunce…to je jasný, ale proč zelený? V pověsti říkají, že bys musel jít na věž o letním slunovratu, při úplňku…takže…vlastně, když už to slunce zapadá…máš jít na konec cesty…ale ty chceš na věž!…dobře, tak jdeš cestou na věž, která přece musí někdy skončit. To je ono! Jdi na konec cesty, jdi na vrchol věže! Fajn, ale proč by ten západ slunce měl být zelený?... Co je zelený?... znak Zmijozelu, Voldyho ksicht, stromy, tráva…no jo…tráva je zelená! A ta kvete kdy? V létě! Hezky mi to do sebe zapadá, takže Tanya není zas tak špatná překladatelky. Zašklebil se.
Pak ho napadla ještě jedna otázka. "Co se teď bude dít v Dol Ögonenu, když nemají královnu?" Zajímal se. "Pravděpodobně tam zvolí nového vládce." Odpověděla Arnostalë nezaujatě. "A proč jste nám vlastně přišli na pomoc?" Ptal se dál. "Sice jsem přátelské vztahy s démony už dávno přetrhali, ale přece není ani v našem zájmu, abychom tady měli proti sobě Pět vládnoucích." Dostalo se mu jednoduché dpovědi. "Teď už běžte, přátelé na vás jistě čekají." Popohnala je elfka a oni se vydali zpět do zahrady k ostatním. Našli je tam, zrovna, když se Matthew pokoušel utopit Tanyu. Ta se bránila ale tak úporně, že ho stáhla sebou ještě i s Uregenem, který se do té doby velice dobře bavil.
"Annien, řekni mi to jméno." Prosil Harry. "A ty splň podmínky." Ušklíbla se Blacková. "Ale, Ann, prosím. Vždyť ti to nic neudělá." Jmenovaná se rozesmála. "Tobě taky ne." A schodila ho do fontány za ostatními. Pak se tam svalila sama za ním v záchvatu smíchu.
"Jsou normální?" Zamumlal Jack sedící na okraji fontány s mudlovskou knížkou. (Nazapomínejte, že Jack s Tanyou pocházejí z mudlovské rodiny. xD) "Někdy o tom pochybuju." Ozvala se Monica, která se právě připlížila za Jacka. Ten leknutím vyjekl a s malou pomocí Monici zahučel do kašny za ostatními i s knížkou. Potom, co se vynořil z vody, hodil jeden naštvaný pohled na Nicu a začal po ní stříkat vodu. Ostatní se k němu za chvíli přidali, ale to už byla Monica celá mokrá a naštvaně odkráčela někam pryč.

"Vezmeš si mě?" Pípl Harry s dlouhými blonďatými vlasy oblečený v tmavě zelených šatech a vysokých černých kozačkách, což si vše půjčil od Annien. Ta se teď smála na celé kolo stejně jako Matthew, který se na chvíli smát přestal, vyděšeně se na Harryho podíval a opět se zhroutil na zem v záchvatu smíchu. "Promiň, nejsi můj typ." Dostal ze sebe. Harry, celý rudý se rychle rozběhl někam mezi stromy, přičemž několikrát upadl, protože mu běhat v podpatkách moc nešlo.
Zastavil se, až když byli ti dva z dohledu. "Na co jsem to zase přistoupil?" Vyjekl. "Ale celkem ti to sluší." Ozval se za ním někdo. Harry se rychle otočil a podíval se na usmívající se Monicu. "To jsem rád." Ušklíbl se a snažil se ze sebe sundat kozačky. Ty se ale ukázali jako velice nebezpečná zbraň, protože se při tom Harry dvakrát bouchnul do hlavy o strom a ještě se kopl kolenem do zubů. "Počkej, pomůžu ti." Řekla Nica, když se přestala smát a rozepnula mu zip po straně bot. "Díky!" Zazubil se. Monica mu úsměv oplatila a dala mu pusu na tvář. "Za co?" zajímal se Harry. "Jen tak." Ušklíbla se Nica a někam se zase ztratila. Harry nad tím jen zakroutil hlavou a převlékl se z šatů do volných jeansů a modré košile. Pak si ještě vykouzlil zrcadlo a podíval se na sebe. Ty blonďaté vlasy mu opravdu neslušeli. Zašklebil se. Zavřel oči a soustředil se na svůj starý vzhled. Když je zase otevřel pořádně se prohlédl. Vlasy měl jako vždy uhlově černé, dlouhé skoro až na ramena. "Něco by to ještě chtělo." Zamumlal a vyndal z bezedného pytlíčku šátech od svých démonských přátel... "Hm…není to špatný." Ušklíbl se, pozorujíc sebe z šátkem na hlavě. Ten byl tmavě zelený a stříbrně na něm bylo několik run. "Vyloženě zmijozelské barvy." Uchechtl se a zandal Annieniny kozačky a šaty do pytlíku. Pak se vydal za ostatními.
"Takže…jakpak se jmenuješ?" Zašklebil se na Annien. Ta se zhluboka nadechla. "Thersea - to je křestní, Evgenia - po matičce, Frances - po kmotře, Annien - po bábi, Tiffany - po pra tetičce, Victoria - po pra bábi, Fighter - od démonky, Blacková a můžu si tam přidat ještě Havraspárská." Zavrčela. Harry na ní koukal z otevřenou pusou. "Rekapitulace…a rychle." Sykl. "Thersea Evgenia Frances Annien Tiffany Victoria Fighter Blacková." Ušklíbla se. "Ale používám jenom Thersea Annien Blacková, nebo ještě líp, prostě, Annien." Uchechtla se.

Nádherná písnička, k ještě nádhernější události v příběhu → tady.

Byl poslední den před odjezdem. Všichni kouzelníci, včetně Monici stáli před královnou a zvědavě na ni hleděli. "Zítra se spolu budeme muset rozloučit, a proto bych vám chtěla něco věnovat na důkaz našeho neutuchajícího přátelství. Budete přijmuti do našeho rodu a tyto prsteny, značí přátelství s elfy." Řekla s lehkým úsměvem. "Sire Uregene…předstup." Upír udělal několik kroků směrem k ní a ona mu navlékla zlatý prsten. "Přijmi jméno Arnarmo - urozený vlk." Uregen se poklonil a zařadil se zpět.
"Harry Pottere…předstup." Řekla a navlékla mu zlatý prsten. "Přijmi jméno Alcarin - slavný.
"Matthewe Growene"… "Mirimo - svobodný."
"Jacku Tormente"… "Failon - čestný."
"Tanyo Tormentová" … "Taurwë - pocházející z lesa"
"Lady Monico" … "Eressiel - osamělá"
"Therseo Blacková" … "Arnë - vznešená" Řekla a navlékla Annien poslední prsten. "Děkujeme ti Arnostalë." Uklonil se ještě jednou Uregen a všichni odešli spát do svých pokojů, těšíc se na zítřek… Ne, všichni ne. Monica vzala mladého Pottera za ruku a odvedla ho k lesnímu vodopádu. "Tohle je mé nejoblíbenější místo v zahradě." Řekla a po tváři jí stekla slza. "Nico, co se děje." Zeptal se Harry. "J-já v-víš…zůstávám tady, Harry." Odvětila. Jmenovaný vyvalil oči. Tohle ho nenapadlo. Myslel, že už všechno bude dobré, ale zřejmě ne. "Nico, to mi přece nemůžeš udělat." Zašeptal se slzami v očích. "H-Hary p-promiň mi to. Já tam u vás bych zemřela…a já nechci." Zakňučela a zabořila mu hlavu do do trička. On jí jemně pozvedl bradu, aby jí viděl do očí. "Máme tuhle noc jen pro nás. Nic víc, nic míň." Šeptl a něžně jí políbil. Ona mu začala polibky oplácet a převalila ho na záda. "Miluju tě." Usmála se na něj a on pět přitiskl svoje rty na její. "Bude se mi stýskat." Vzlykla. "Mě taky." Šeptl jí do ucha a pomalu jí začal svlékat šaty…

Ráno Harryho vzbudili zlatavé paprsky ranního slunce. Ležel zachumlaný v dece pod vysokým dubem, slyšíc zurčení vodopádu nacházejícího se kousek odtuď. Na jeho hrudi spokojeně podřimovala Monica. Usmál se, dal si ruce pod hlavu a znova spokojeně zavřel oči.
"Harry!" Zavolal někdo. "Monico!" Ozvalo se mezi stromy. Harry zbledl. "Nico, už je ráno, vstávej." Sykl a zatřásl s ní. "Nech mě být, já chci ještě spát." Zamumlala a otočila se na druhý bok. "Ale Nico, dělej, nesmí nás tu najít…takhle." Šeptl. "Mě je to jedno." Zabručela a přetáhla si peřinu přes hlavu. Harry něco zavrčel a s táhl z ní peřinu. "Dělej! Vyštěkl. "Ne." Sykla a hodlala spát dál i bez peřiny. Potter se to rozhodl zkusit jinak. "Jde sem Malfoy, převlečený za striptéra!" Sykl. "Vedle něho se plazí Snape, celý v růžovém, imitující žížalu a za nimi skáče Bellatrix v reklamním převleku propagujícím panenky barbie." Dodal. Chvíli se Nica ani nehnula, když se začala šíleně smát. "Klid, klid Nico!" Tišil ji. "Jde sem…někdo!" Zavrčel. Monica se podívala nejdříve na něho a na sebe. Pak se strhl boj o oblečení.
"Tak tady jste!" Usmál se Matthew, když k nim konečně dorazil. Za ním šla Tanya a Anien. Zastavili se, pohlédli na ty dva a sklátili se k zemi v záchvatu smíchu. "T-to…" Smál se Matt. "..ha, ha…" Smál se dál. "…je ha, ha…dobrý." A opět vyprskl smíchy. Annien s Tanyou se na něco takového ani nezmohli, jak se váleli po zemi a popadali dech. Harry se na Nicu nechápavě podíval a ona mu pohle oplatila. Pak jim to došlo.
Nica na sobě měla pouze jednu botu a to tu Harryho. Měla také Potterovo kalhoty a přes to přehozený jeho plášť. Harry měl oproti ní obě boty, jednu svojí a jednu Nici. Měl na sobě také Monici bílou minisukni a její světle zelenou halenku, přes kterou měl ještě přehozenou svojí košili, naruby.

Stáli před obloukem a koukali do jeho nitra, který zakrýval průhledný vlnící se závoj.
Harry měl na sobě světle zelenou košili a černé kalhoty s páskem se znakem nebelvíru, který vzal Matt na odboru záhad. Přes to měl přehozený černý plášť a na hlavě měl šátek od svých démonských přátel. Monica ho naposled políbila. "Nezapomenu na tebe." Šeptla a podala mu svůj přívěšek se znakem démonů - černou postavou s mečem v ruce. "Pro štěstí, Harry…nebo taky…Sašo." Usmála se. Harry jí úsměv oplatil a vytáhl černou dýku. "Dostal jsem jí od jednoho přítele a teď je tvoje." Řekl a se slzami v očích se obrátil čelem k oblouku.
Annien v maskáčových kalhotách a bílem tričku skrytém černým pláštěm hleděla do dáli a vítr jí čechral vlasy. Monica jí opravdu přirostla k srdci a teď jí měli opustit. Vzpomínala na to, jak jí s Harrym ochránili před Malfoyem a ona ji pak vzala k sobě domů. Jak se bála, že jí vyhodí, když jim oznámila, že je napůl démon. Ale jedině tady ji čeká šťastný život, tam by pouze čekala na svojí smrt. Naposled se na ni usmála a po tváři jí steklo několik slz. Zadívala se do oblouku.
Matthew se ušklíbl na Nicu. Byla to správná holka. Ale on nechtěl brečet, chlapi přece nebrečí. Odvrátil tvář a jeho zrak spočinul na oblouku, který byl jejich jedinou cestou domů.
Tanya se uslzeně na Monicu podívala a objala ji. "Budeš mi chybět." Šeptla a přistoupila k oblouku.
Jack Nicu skoro vůbec neznal, ale přesto s ní už něco prožil a nebylo mu zrovna do smíchu, když se s ní měl rozloučit. "Možná se ještě potkáme." Řekl jen, pak přistoupil k Annien a zahleděl se do oblouku.
Uregen svou sestru pevně objal. Brečel, stejně jako Nica, jako Harry a Annien… Všichni ji měli rádi, ale on byl její bratr…poloviční, ale stejně. Měl ji hrozně moc rád a nechtěl se s ní rozloučit, osud mu však nedal na vybranou. Musel se vrátit. Už jen kvůli Voldemortovi…aby ho mohl zničit, pomstít se za svou rodinu a pomoci Harrymu. "Budeš mi hrozně chybět." Šeptl jí do ucha a postavil se vedle ostatních před oblouk.
"Myslím, že někteří z nás se ještě setkají." Řekl Jack s mírným úsměvem na tváři a přetáhl si přes hlavu kápi, aby jej někdo nepoznal, protože neměl ani tušení kde vypadne. Nadechl se a udělal první krok do oblouku. Ten se zavlnil a nezůstalo po něm v tomhle světě nic.
"Tak kdo jde dál?" Optal se Matt a udělal pár posunků na Annien. Ta pochopila a přikývla. Oba najednou mávli hůlkou a poryv větru Harryho přímo odhodil do oblouku. "A je po starostech." Ušklíbl se Matthew. Monica se zamračila a seslala na něj svůj vlastní paprsek. Ten se mu zabodl do hrudníka a prohodil ho závojem stejně jako předtím Harryho. "Konečně jsi přišla, jak na něj musíš." Usmála se Tanya a popošla k oblouku tak blízko, že se ho skoro dotýkala. "Mějte se!" Řekla ještě a udělala krok do neznáma. "A my už jdeme taky!" Prohodila Blacková a vzala Uregena za ruku, protože ten by odtamtud asi nikdy sám neodešel. "Sbohem!" Křikla ještě, než se spolu s upírem začala propadat temnotou.
Závoj se zavlnil a pohltil svojí poslední oběť, která vstoupila do neznáma. Kam je oblouk zavede? A jakou cestu pro ně osud zvolí?


40. Au revoir

7. června 2010 v 19:54 | Nemesis
40. Kapirola
Au revoir

Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.
William Shakespeare

Ráno si výprava došla pro koně a když vyšli z bran města, všimli si, že ke královnině armádě přibyli i nějací Levirové na bílých koních. "Je jich asi deset tisíc." Oznámila jim zřejmě velmi dobře informovaná Annien. Vydali se na další cestu.
Byl to už druhý den, co vyjeli z Lever Fred. Teď už své koně pouze vedli. Vstoupali na nejnižší horu pohoří Hemsk - Låg. V poledne stanuli na jejím vrcholku, z kterého byl nádherný výhled na okolní krajinu. Směrem na východ se lesem pokryté pohoří pomalu měnilo v nekonečnou vyprahlou poušť. Na jihu byli jen zelené pláně a v dálce delta Velké Deadly. Na záped zhlíželi ve vysoký vrchol hory Stor a na sever mohli vidět hluboké údolí, uprostřed nějž stál starodávný hrad s jednou vysokou věží - Dark Tower. Krajina zde byla pustá a suchá. V dáli protékal Mrtvý potok, který byl však také téměř bez vody a i zdaleka byla vidět jeho temně černá barva. Nad celým údolím se vznášel štiplavý kouř, který vycházel odněkud z hradu. Nikomu se nechtělo na to bohem zapomenuté místo.
Poobědvali nějaké zásoby z města a vydali se k pomalému sestupu z hory.
Bylo šero, nad údolím se vznášela divná předzvěst. Předzvěst boje a smrti. Vojsko se skrývalo ve stínech pohoří těsně obklopujícího hrad. Na všechny padla divná nálada. Přáli si, aby noc trvala věčně a oni nikdy nemuseli vstoupit do nadcházejícího krutého souboje. Na druhou stranu zas věděli, že pokud válku neukončí teď, další příležitost už mít nemusí. Nikdo z nich nechtěl umřít, ale byl to jejich osud. Kolem věže pochodovali skřetí vojáci, snědí, šikmoocí, se silnýma nohama a velkýma rukama.
Temnota démony svazovala, byla jen otázka času, dokud to někdo nevydrží a nevykřikne děsem z toho, co se stahovalo kolem nich. Bylo mezi nimi mnoho udatných hrdinů, válečníků, ale nikdo z nich nebyl připraven na smrt…a nikdy nebude. Co je cestou válečníka? Cestou válečníka je smrt. Praví jedno Japonské přísloví a nikdo tomuto osudu neunikne. Teď se konec závratně blíží a co budě po něm?...možná smrt, možná život v míru, a nebo další válka. "Čestná smrt je lepší než hanebný život!" Ozvalo se odněkud a tuto větu si za chvíli opakovali v myslích všichni přítomní. "Život bez rizika je příliš prázdný, nemá žádnou hodnotu." Vzpomínala Annien na svá vlastní slova, stejně jako Harry na ta Brumbálova. "Smrt je pro nás jen dalším dobrodružstvím."
"Do boje!" Ozvalo se od někoho. "Za Dol Ögonen." Křikl někdo další. "Za Palác!" Šeptl někdo jedním dechem. "Za lásku!" Rozneslo se bojištěm. "Za přátelství!" Neslo se větrem. "Za víru a dobro!" Sykl někdo a vojsko se vyřítilo na skřety. Vytáhli meče, dýky, kosy, cepy…vše, čím se dalo někomu ublížit nebo…zabít. Jaký je pak rozdíl mezi dobrem a zlem, světlem a tmou? Na jaké straně je vlastně pravda a spravedlnost? Stojí proti sobě svě strany…dobrá a zlá…ale poznáme je vůbec od sebe? Světlo a tma jsou dva protiklady, které jsou tu stále, ale světlá a temná strana? Dá se tento název vůbec použít pro tisíce tvorů lačnících po krvi nepřítele? Těžké je život dát, ale vzít ho? Stačí jedno seknutí mečem, jedna kulka vystřelená ze zbraně, jeden šíp z luku…a na světě je opět o jednoho skřeta, kouzelníka, či démona méně. Vyprchá z něj život…
V šeru nebylo mnoho vidět. Vojáci se vrhali na nepřátele, kteří byli zaskočeni jejich nečekaným vpádem. Všude byl cítit strach, panika, ale i odhodlání, touha po zabíjení, touha po smrti.
Hary byl ještě rád za ty Mattovi lekce s mečem. Sekal kolem sebe, moc toho neviděl, ale držel se. Najednou za sebou uslyšel svist s nepřátelský meč se mu zařízl do ramene. Trochu uhnoul, takže to nebylo moc hluboké, ale bolelo a pálilo to jako čert. Jednou rukou se chytl za krvavé rameno a druhou se začal o to zuřivěji probíjet zástupy nepřátel. Najednou ucítil na rameni chladný dotek čehosi. Otočil se a švihl mečem. "Harry, to jsem já." Sykl neznámí, který musel uskočit před jeho mečem a Potter v něm ihned poznal Matthewa. Pak se podíval na své rameno. Měl ho obvázané…ale jak se to Mattovi povedlo? Zamyslel se. "Na to jsou kouzla." Ušklíbl se černokněžník, jako kdyby věděl, na co Harry myslí. Ten nad tím jen zakroutil hlavou a opět se pustili do boje. Jejich rozmluva trvala pár sekund, ale za tu chvíli je skřeti již nebezpečně obklíčili.

Jane seděla na trůně a chladným pohledem si měřila démony a skřety, krčící se u Mörkerových nohou. Královna Regel a její armáda útočí na Temnou věž. Pokud jich není alespoň dvě stě tisíc, nemají šanci. Viděla všechny ty skřety, kteří přebývají v obrovských dolech zdejších hor. Žijí jich tu tisíce a každý z nich je připraven prolít svoji krev za Temnou věž a svého pána.
Mörker rozdal rozkazy a všichni jeho bojovníci se vrhli do bitvy. "Pojď semnou má milá." Pobídnul Jane a společně se vydali po úzkých točitých schodech nahoru do nejvyššího patra Temné věže. Mörker otevřel těžké dveře a v závěsu s Jane vstoupil na vnější ochoz. Stanuli až u jakéhosi železného zábradlí a pozorovali bitvu odehrávající se dole. Čarodějnice se lépe zachumlala do svého černého pláště. Vál zde studený vítr, který ji mrazil až do morku kostí. Moc toho z bitvy vidět nebylo. Na bojišti vládla tma. Mörker se na chvíli otočil. Jane rychle vytáhal ze svého pláště hůlku. Divím se, že mi jí nesebrali. Zřejmě neví, jakým způsobem my čarujeme. Pomyslela si. Pak s ní máchla a vylétlo z ní několik červených jisker. Mörker byl stále otočený na druhou stranu údolí a dole tomu nikdo moc nevěnoval pozornost. Když si Jane všimla, že dole v hloučku stojí několik lidí, kteří se nepodobali ani démonům, kteří bojovali ve svých pravých podobách, ani skřetům. Jeden z nich ukázal někam k věži a všichni se tam rozběhli. Snad se sem dostanou.

Bojovalo se dál. Našich sedm kouzelníků již stálo zády k sobě, zbavujíc se skřetů jednoho po druhém. Těch však stále neubývalo a výprava začala pociťovat únavu. Zkusili to tedy jinak. Harry vytvořil kolem nich ohnivý kruh, který trávil vše živé ve svém okolí. Bylo to o něco namáhavější než u nich doma, ale nevyčerpalo ho to na tu míru, aby nemohl kolem sebe ještě házet ohnivé koule, které se okamžitě stalo pro nepřátele velkou hrozbou. Hrozbou smrti. Ze z zasažených nepřátel zbyl jen prach. Prach, který dokazoval, že toto místo, se někomu stalo osudným. A že zde bylo mnoho tvorů, pro které byla tato noc jejich poslední v životě.
K tomu dopomáhal i Matthew, který střílel po skřetech svými hračičkami. Tanya s Jackem stáli vedle sebe s napřaženými luky, které se po chvíli stali taktéž smrtelnou zbraní pro mnoho nepřátel. Uregen s Annien, zády k sobě, vysílali na protivníky kletby černé magie. Všechny měli stejný účinek…smrt. Sem tam stihla Blacková ještě způsobit nějaké to tornádo, do kterého byli vtaženi včetně nepřátel i spojenci, což byl ale "pouhý vedlejší efekt".
V tom její pozornost upoutali kameny, létající odněkud z hor. Instinktivně se připravila na vytvoření silného štítu, ale kameny narazili do hradu. Hm, takže spojenci. Ušklíbla se. Potom však začali létat kameny i na jejich vojsko. "Co to?" Všimla si, že v horách jsou dva tábory obrů, kteří po sobě začali házet kameny navzájem. "Ještě že tak!" Zašklebil se vedle ní Matt.
Když jí upoutala sprška jisker na vrcholu Temné věže. "To je…Jane!" Vyjekl Jack. Vtom se k nim přichomítla i královna a ukázala někam k věži. "Viděli jste to?" Zeptala se. "Jo, jdem tam." Odvětil Uregen a všichni se probili houfem bojujících nepřátel až k věži.
Vedla do ní černá těžká brána, zdobená runami. "Hm, pravděpodobně runy." Odhadla Annien. "Budeme to překládat?" Zajímala se Monica. "Jo, mohlo by v tom být třeba tajné heslo k otevření té brány." Přikývl Harry. "Dobře, kdo to přeloží?" Zašklebila se Tanya. "Nehlašte se všichni." Zavrčela a přešla ke dveřím. "Takže…tohle…je znak pro….měsíc?....ne…slunce, tohle je…rostlina…skrývat…vidět…Skryj slunce a uvidíš rostlinu?" Navrhla. "Co třeba, uvidíš zelený západ slunce?" Zašklebila se královna. "Jo, to zní líp." Přitakala upírka. "Jít…silnice…závěr." "Jdi na konec cesty." Přeložila do obecné řeči Regel.
"Nechte toho!" Ozvala se po chvíli Annien. "Za prvé je to blbost, za druhé nuda a za třetí bysme tu byli ještě zítra." Zavrčela. "Pusťte mě k tomu." Řekla a namířila ruce na bránu. Silný poryv větru do ní narazil, ale nic jí neudělal. Zkusila to ještě jednou, ale se stejným výsledkem. "Fajn!" Vyštěkla naštvaně a hypnotizovala pohledem dveře, až to vypadalo, že je chce rozbít na kousíčky pohledem. Pak přešla k bráně a vší silou do ní kopla. Docílila však jen toho, že jí začala bolet noha. "Au!" Sykla a začal skákat po jedné noze.
V tom se začalo něco dít. Brána zavrzala a začal se otevírat. Všech osm rychle odběhlo kousek dál a pozorovali, co se bude dít. Začali z ní vycházet stvoření jako vlkodlaci, upíři a trolové. S tím si naši neporadí. Zamračila se Blacková.Teď ale nebyl čas na přemýšlení. Když se začala brána opět zavírat, nenápadně vklouzli dovnitř.
Stanuli v poměrně velkém sále, který by se dal srovnat se Vstupní síní v Bradavicích. Stěny byli vyskládány onyxově černými kameny a na druhé straně místnosti stálo pět trůnů. Ten prostřední byl největší a nejhonosněji vyzdobený. "Pět vládnoucích." Šeptla královna a zbledla. "Mörker hledá pět nejmocnějších, s kterými chce vládnout naší zemi."
"Už je našel." Ozvalo se za nimi. Pomalu se otočili. Pohlédli na dva muže a jednu ženu. "Zradil jste." Zasyčela královna na pána marky sira Bedrägeri de Ljuga. "Pouze jsem změnil strany." Ušklíbl se. "Jste tři…a on, jeden vám chybí, nemyslíte?" Zajímala se. "Ne." Odsekl démon. "Poslední z nás přišla z vaší země. Lady Jane jí říkají." Vysvětlil. "Kdo jí tak říká?" Optal se zamyšleně Harry. "Duchové. Duše mrtvých, které k nám promlouvají." "Zvou vás mezi sebe?" Ušklíbla se Blacková. "Samozřejmě." Přitakal neznámá žena. "To zemřete jen kvůli tomu zmetkovi, který si říká pán?" Vyštěkla posměšně Monica. "Zemřeme, protože je to vůle našeho pána." Odvětil poslední z mužů. "Tak to já vám do hrobu mile ráda pomůžu." Sykla Tanya. "Pokud tedy bude co pohřbívat." Přidal se Uregen a postavil se vedle ní. "Přece byste si nenechali všechnu zábavu pro sebe." Ušklíbl se Matt a přistoupil k nim.
"Jdeme do věže za Mörkerem." Rozhodla zatím královna a s Jackem, Harrym, Nicou a Annien se rozběhli k točitým schodům schodům, vedoucím pravděpodobně na vrchol věže.
Mezitím začal mezi třemi démony a kouzelníky boj. Matt tasil meč proti démonce, Uregen se vrhnul na démona a Tanya se dala do boje s pánem marky.
Upírka už měla po pár minutách boje šrám na rameni a stehně. Zrovna odhodila jedním z upírských kouzel démona několik metrů na zeď, když jí to došlo. Konec nerovného boje, jsem přece upír! Ušklíbla se a pohlédla malým střešním oknem na oblohu. Byla temná noc, nesvítil měsíc, krásný den pro noční lov. Už to bylo několik let, co se nechala naposled úplně ovládnout upírem, ale dneska byl perfektní den na malou zábavičku. Zadívala se do očí svého nepřítele, pak její pohled padl an jeho krvavou ruku. Olízla si rty. "Krev" Sykla. Najednou se začalo něco dít. Obklopila ji černá mlha. Na chvíli se jim všem ztratila z očí. Mlha se začal rozplívat a všichni si mohli prolédnout Tanyu ve své upírské podobě. Černé vlasy měla rozcuchané a její tvář měla úplně mramorovou barvu. Kravavě rudé rty se zkroutili do ďábelského úšklebku a temně černé oči pobaveně sledovali svou budoucí oběť.
Přistoupila trochu blíž k pánovi marky, který při pohledu na ní trošku zbledl. "Copak, bojíš se?" Zeptal se hlubokým, přájemně sametových hlasem. "Máš proč!" Zasmála se a její smích se roznesl celým sálem. Všichni přítomní se otřásli. Pán marky na ní hleděl vystrašeně a přeměnil se do své démonské podoby. "Konce hraní!" Ušklíbla se a vrhla se na svého nepřítele. Bojovali stále meči, ale tentokrát v trochu jiném tempu. Tanya měla výhodu ve své rychlosti a mrštnosti, zato démon to uměl lépe z mečem. Souboj byl vyrovnaný do té doby, než pán marky uklouzl a svalil se na zem. Upírka spadla na něj a přitiskla své rty k jeho. Začala ho vášnivě líbat a on se nemohl odtrhnout. Byl okouzlen, vyžíval se v tom. Když její rty pokračovali k jeho krku, uvědomil si, kdo na něm vlastně leží. Pozdě…
Zatím co spolu bojovali Tanya s pánem marky, Matt se ujal démonky. Boj probíhal úplně jinak než ten první. Kouzelník měl v každé ruce jednu pistoli a střílel jimi po démonce, která mu to oplácela neznámými kouzly. Bojovalo se již několik minut a zatím se ani jeden z nich nestrefil do toho druhého. Matt se schoval za jeden ze sloupů v síni a vytáhl ze svého bezedného váčku několik věcí. Démonka se k němu začala nebezpečně přibližovat, ale on pořád neměl to, co hledal. Uspávací prášek nechci!...mapu Anglie taky ne…ááá…kde to je? Sakra, sakra, prosím, pomóc!
Konečně našel to, co hledal. Vytáhl kovový podnos. Démonka povytáhla obočí a začala se šíleně smát.
Když se uklidnila, Matt stál pořád na tom samém místě, koukal na ní a nehýbal se. Vyslala na něj několik kleteb a všechny ho trefily. Vítězně se usmála, když za sebou uslyšela povědomý hlas. "Adiós, baby." Křikl pobaveně Matthew. Pak uslyšela výstřel. Otočila se a kulka se jí strefila přímo do srdce. "Hejdå" Ušklíbla se ještě a naposledy mávla rukou. Proti Mattovi vyletěla fialová kletba. Matthew nestačil uhnout a kletba mu narazila přesně do…jeho čarovného podnosu. Démonka naposledy vydechla. Černokněžník k ní přišel a roztrhl jí černý plášť. Na rameni měla vytetovaný znak zeměkoule s pěti trůny uprostřed. "Fuj, ona je označená." Odplivl si Matt.
Zbylou bojující dvojici tvořil Uregen s démonem. Černokněžník uměl s mečem opravdu dobře, ale to démon také. Začal tedy velice vyrovnaný boj meč proti meči. Po několika minutách, kdy už si oba bojovníci odnesli nějaké to zranění to Uregena přestalo bavit a ne zrovna čestně se přemístil démonovi za zády. Pak už ho jednoduše zabodl a démon se v kaluži krve skácel na zem. "Tohle je boj bez pravidel." Syknul ještě s úšklebkem ke svému nepříteli, který se tvářil značně ukřivděně až podvedeně. Ostatní ještě bojovali, tak s pobaveně pozoroval Matta, který použil svůj kouzelný podnos a Tanyu, ze které k jeho nemalému zděšení byla upírka.
Tři protivníci byli mrtvý a zraky Uregena a Matthewa se stočili na Tanyu, která byli stále ve své upírské podobě. "Ta-tanyo, máme se tě taky bát?" Dostal ze sebe Matt. "Jo." Zachrčela. "Omračte mě, zabte mě, nebo…" Sykla se silným přemáháním.. "…vás zabiju." Dodala už z úšklebkem. "Sakra, měli bysme asi něco dělat." Podotkl Uregen. "Myslíš?" Sykl Matthew ironicky. "Dobře, až napočítám do tří, sešleme na ní oba co nejvíc kouzel, ale ať jí to nezabije, jo?" Navrhl poloupír. Matt jen přikývl. "Raz, dva…" Na Tanyu vyletělo asi pět paprsků různých kleteb. Všem se bez větších problémů vyhnula. "Řekl jsem na tři." Vyštěkl Uregen. Druhý černokněžník jen s úšklebkem pokrčil rameny. "Myslím, že tu máme trošku problém." Zamračil se. "Proč myslíš?" Optal se poloupír. "Je pryč." Šeptl Matt. "Kdo, prosím tě?" Vyjekl Uregen. "O-ona." Zakoktal Matthew a ukázal na místo, kde ještě před chvíli stála Tanya. Uregen zbledl. "Možná měla jenom hlad." Odhadl. "Jo, uloví si pár spojenců a pak se vrátí, aby si nás dala jako dezert. Sakra jsme v prdeli! Viděl jsi co udělala s ním?" Vyjekl a ukázala na démona, kterého si před tím upírka podala. Uregen znechuceně odvrátil tvář. "Moc hezký." Zamumlal. "A ta holka démonská mi ještě k tomu rozbila tenhle krásnej klonovaní podnos." Postěžoval si Matthew. "To má holt někdo pech, no. Snad se těm nahoře povede líp." Zašklebil se poloupír.
Královna, společně s Harrym, Annien, Monicou a Jackem vyběhli schody vedoucí do Temné věže. Zastavili se až před otevřenými padacími dveřmi, které vedli na horní plochu. Spatřili Mörkera a Jane, stojící jen kousek od nich. Mörker položil čarodějce ruku na rameno. "Toto znamení, ať ukáže světu tvoji věrnost svému pánu." Pak vytáhl dýku, jejíž rukojeť byla zdobená smaragdy. "Tato dýka, ať ochraňuje tě před nepřáteli tvého pána." Řekl a lehce jí řízl do dlaně. Po dýce steklo pár kapek její krve a ona si zbraň převzala. Mörker začal odříkávat nějaká slova v latině a utvářel se kolem něj a Jane zářící kruh.
To už Jack nevydržel a vykřikl. "Ne!" Mörker před ním naštvaně uskočil a přerušil tím obřad. "Pojď Jane, utečeme!" Křikl Jack a tahal čarodějku za ruku směrem ke dveřím. Ta ale vytáhla dýku a přiložila mu ji ke krku. Podíval se do jejím očí, které byli momentálně úplně černé a shlíželi na něj ledovým až možná opovržlivým pohledem. Snad to byla pravda, nebo snad výplod jeho fantazie, ale zdálo se mu, že při pohledu na něj její jindy hnědé oči trošku zesvětleli. Mezitím stráže, přicházející neslyšně ze spodního patra věže chytili ještě Annien, Nicu, Harryho a královnu. "Hm…vzácná to návštěva, Královská výsost Regel." Ušklíbl se Mörker. "Vyzívám tě na souboj." Vyštěkl a jeho úšklebek se ještě rozšířil. "Přijímám." Odvětila královna a vytasila svůj meč. Vzájemně se uklonili a boj začal.
Bojovali dlouho, když královna zaváhala a Mörker jí zabodl meč do břicha. Svezla se na kolena a plivla mu krev pod nohy. "Možná jsi porazil mě, ale moje vlast se tak snadno nevzdá." Sykla ještě než vydechla naposled. Démon se na ní opovržlivě podíval a utřel se svůj meč do jejího pláště. Pak se chladně rozesmál. "Ani ta vaše opěvovaná královna mě neporazila." Ušklíbl se. "Ona možná ne, ale já ano." Ozvalo se a Jane strhla Mörkerovi z krku řetízek s přívěškem jezevce. Pak vzala dýku a zabodla mu ji přímo do srdce. Vyděšeně se na ni podíval. "T-to n-není možné…ta kletba nefunguje." Vyjekl. "Nedodělal si jí, pamatuješ?" Zašklebila se. "Au revoir!" Sykla a vytáhla dýku z jeho těla. Lord Mörker se rozpadl v prach, nic jiného po něm nezbylo, snad ještě jeden malý přívěšek, který Annien zabalila do černé látky a vložila si ho do kapsy.
"Jane!" Vyjekl najednou Jack a všichni se podívali na čarodějku, která začala pomalu blednout spolu se znamením na svém rameni. "Ne, ty nesmíš umřít!" Šeptl bystrozor. "Jacku, nebuď smutný kvůli mně. Byla jsem označená jeho znamením, patřím jim, slyším je, jak mě volají." Řekla až podivně vzdáleně. "Kdo…kdo tě volá?" Vykřikl. "Oni. Mrtvý. Moje rodina. Volají mě k sobě." Pak se na něj naposledy usmála. "Miluju tě." A políbila ho před tím, než vydechla naposled a rozplynula se ve ve větru.. Jack teď klečel na kolenou a po tvářích mu stékali slzy. Slzy smutku. Kvůli osobě, která na něj už nikdy nepromluví, nikdy neuslyší její překrásný hlas, nikdy více už se jí nebude smět dotknout.
Stráže už se dávno proměnili v prach a tak stanuli vedle Annien, Harryho a Monici i Uregen s Matthewem, který držel spící Tanyu v náručí. "Zrovna si pochutnávala na jednom z našich." Ušklíbl se, ale když si všiml atmosféry, panující na věži, rázem umlkl.
Tak stáli bojovníci z oblouku, jak jim zesnulá královna nechávala říkat na Temné věži a se slzami v očích pozorovali východ slunce, rýsující se nad vrcholky hor. Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly. (William Shakespeare) Ale to až příště.


Au revoir - Adiós - Hejdå = Sbohem!

39. Cesta

7. června 2010 v 19:52 | Nemesis
Dlouho žádná nepřibyla, tak tu jednu máte. Moc se toho v ní neděje, ale přístě už se bude bojovat. :D


38. Královna Regel

5. června 2010 v 21:54 | Nemesis
38. Kapitola
Královna Regel

Sesedli z draka a podívali se kolem sebe. Stáli na malém kopci, z kterého měli krásný výhled na okolí. Směrem na sever mohli spatřit temně modrou řeku, kroutící se v zeleném údolí. Z ostatních stran je obklopovalo město, když se však podívali ještě o něco dál, uviděli až na jeho samém okraji honosně vypadající palác. Byl možná větší než Bradavice a vypadal ještě mnohem impozantněji než škola, kterou Harry považoval za domov.
"Koho jsi nám to přivedl, Guide?" Ozval se odněkud mužský hlas. Harry sebou trhl a zahleděl se do očí černovlasému muži v plášti stejné barvy. Měl hnědé oči, ostré rysy a tvrdý pohled. "Nic pro tebe." Odsekl drak a zmenšil se na větší ještěrku. "To abych ve městě nevzbuzoval moc velký rozruch." Vysvětlil na nechápavé pohledy kouzelníků a vydal se úzkou pěšinou směrem k městu. Výprava ho následovala. Neznámí muž se rychlou chůzí vydal jiným směrem.
Došli před městskou bránu, kde stála trojice stráží. Když uviděli přicházející návštěvníky, začali se měnit. Zahalil je dým, a když se po chvíli ztratil, stáli tam tři děsiví tvorové. Jeden měl červenou hlavu s velkýma očima stejné barvy a černými rohy. Byl zahalen v rudém plášti a kolem něj hořeli malé plamínky. Druhý byl větší a měl velmi nejasné obrysy. Měl šedý plášť a dva světle modré rohy. Byl celý průhledný jako duch, ale nenaháněl o nic méně hrůzy než poslední a nejmenší démon. Ten byl velký asi jako Hagrid. Měl tmavě modré rohy a oči. Byl celý složený jakoby z vody a částečně zahalený stříbřitým pláštěm.
Guide se změnil do své původní velikosti a jakmile ho tři stráže zaregistrovali, přeměnili se zpátky do svých lidských podob. "Cestovatelé ze světa lidí?" Optal se jeden z nich klidně a poukázal na kouzelníky. Drak přikývl. "Jo, asi jste je trošku vyděsili." Zašklebil se. Jeden z mužů se zasmál. "My nejsme ti, kterých by se zde měli bát. Ale jinak se opravdu omlouváme." Pak otevřeli bránu a pustili výpravu do města.
"Co to bylo?" Optal se Harry zděšeně. "Démonské podoby…démonů." Odpověděla mu Annien trochu krkolomně. "Aha." Ušklíbl se Harry a začal se rozhlížet kolem sebe. Ve městě bylo rušno. Všichni zde vypadali jako lidé, ale Harrymu bylo jasné, že první zdání klame. "Co mysleli tím, že nejsou ti, kterých by jsme se měli bát?" Zajímala se Monica. "To kvůli válce." Odpověděl Guide tónem, který jasně naznačoval, že se o tomhle nechce bavit. Celou dobu měl drak zase svojí menší podobu, takže nevzbuzovali v ulicích takový poprask.
Došli až k bráně honosného paláce. "Naše královna, mocná Regel von Farlight vás očekává." Promluvil k nim jeden démon a další je začal provádět nádhernými chodbami zámku. Na stěnách byli různé portréty a obrazy, které znázorňovali mocné panovníky a vítězné bitvy.
Došli až k nádherně zdobeným dveřím, které se před nimi sami otevřeli. Vstoupili dovnitř přijímacího sálu. Těsně před trůnem, na kterém seděla královna se zastavili. Démon, který je doprovázel si před ní kleknul na kolena, stejně jako okouzlená Monica. Jack s Tanyou se mírně poklonili, Uregen s Mattem sklonili hlavy a Harry s Annien se královně podívali zpříma do očí. Neklaněl jsem se Voldemortovi, nebudu se klanět ani před ní. Pomyslel si Harry a začal si královnu pořádně prohlížet. Měla tmavě hnědé rovné vlasy dlouhé do pasu, černé oči a rudé rty. Byla oblečená v dlouhých černých šatech s hlubokých výstřihem a a u pasu měla pochvu s mečem. Přes to všechno měla přehozený fialový plášť s nejrůznějšími obrazci a celkově působila značně…děsivě.
"Vítám vás zde, kouzelníci." Rozezněl se celou síní její sametový hlas a ona sama probodávala pohledem ty dva opovážlivce, kteří se jí odmítli poklonit.
Blonďatá čarodějka, kterou nazývají Annien, jak jsem slyšela. Je krásná a zřejmě i mocná, stejně jako já… i když v menší míře. Ušklíbla se. Je z ní cítit hlavně černá magie a její aura je světle šedá. Hmm…že by temná kouzelnice na straně dobra?... zajímavé. Působí tajemně a odhodlaně, mohla by nás pomoci ve válce.
A co ten kluk? Mladší než ona, to jistě, ale jeho magie se té její bez problémů vyrovná. Černé vlasy na ramena, smaragdově zelené oči…ten popis jsem už někde slyšela…no, samozřejmě, už vím. Chlapec-který přežil, ten který, když mu byl jeden rok přemohl nějakého jejich černokněžníka. Jeho aura ale není čistě bílá, jak bych předpokládala, zřejmě už si taky zahrával s černou magií. Ušklíbla se a přešla pohledem na ostatní.
Hmm…dva upíři v jedné výpravě, z toho jeden pouze prokletý upírskou kletbou. Tomu asi slunce nevadí, ale divím se, že to tu holku na poušti nespálilo. Možná nějaká lidská kouzla…těžko říct. Černo-červené vlasy, tohle se teď nosí ve světě lidí? Když jsem ho já naposled navštívila, byli tam všichni tak nudně nebarevní.
Kdopak je tu další? Tenhle chlápek se mi líbí. Tak kouzelně elegantní. Křestním jménem Matthew, doneslo se ke mně.
Hm…takový roztomilý a stydlivý bystrozor…jediný, kterému se dostanu do mysli. Ostatní si to chrání nitrobranou, nebo jak si to kouzelníčci nazvali.
A poslední z našich návštěvníků. Není čistokrevnou démonkou, ani čarodějnicí. Zřejmě ze hledá svou matku, protože vzhledem k tomu, že žila ve světě lidí, musí mít jisté problémy se svojí démonskou mocí. Ten rituál už jsme dlouho nedělali, ale přece ji nenecháme umřít, že? Nejdříve ale musíme zjistit, kdo je její rodičkou. Pokud to bude někdo z nepřátelské strany, pošleme jí, ať si to vyřídí sama. Zašklebila se.

"Proč se vy dva neklaníte?" Zajímala se a zabodla pohled opět do Annien s Harrym. "Nejsem žádnej čokl, abych vám tu vytírala podlahu." Odvětila Blacková ledově. "Mám svojí hrdost a nehodlám ji překousnout kvůli vašim manýrům." Přidal se Potter s úšklebkem. Většina přítomných se podivila nad arogancí těch návštěvníků a čekala, až je nechá královna popravit, toho se ale nedočkali. "Vy kouzelníčci zřejmě nejste zvyklí se někomu klanět a já to u svého služebnictva požaduji. Vy jste však moji vzácné hosté z daleké země a já nejsem vaše paní, proto povstaňte a dívejme si do očí, jako sobě rovni." Usmála se a na ně a přítomným démonům málem vypadli oči z důlků, tohle ještě nikdy nikomu nenabídla. "Teď se odebereme někam do soukomí." Rozhodla královna.
Odvedla je do malého salónku s několika křesly a krbem. "Jistě máte nějaké otázky, ptejte se." Pobídla je, když usedla do jednoho z křesel. "Jak je možné, že jsme se v poušti potkali s mým kmotrem, který obloukem propadl asi před čtyřmi měsíci?" Zajímal se Harry přiškrceně. "Tady u nás jde čas jinak, než ve vašem světě. Myslím, že přibližně jedna hodina u vás, je zde týden." Odpověděla královna Regel. "Takže Sírius tu strávil necelý den a pak…" Nedokázal to vyslovit nahlas. Už se s jeho smrtí docela smířil a teď tohle… "Je mi to líto, pravděpodobně to způsobilo nějaké nedorozumění s průvodcem, takže byl ten muž omylem zanechán v poušti a stejně tak jste mohli bohužel skončit i vy. Samozřejmě, pokud bych vám to mohla nějak vynahradit, jsem tu pro vás." Usmála se mile na Harryho.
"Dobře…další otázka…Jak se odtuď teď dostaneme?" Zajímal se Uregen. Královna se trošku zamračila. "To je složité, ještě nikdy jsem člověka ze své země nepropustila zpět k vám a to už tu vládnu pěknou řádku let. Žijí tady mezi démony i kouzelníci, kteří prošli obloukem z vaší země. Někteří z nich zde nechtěli žít a odešli obloukem "Mori Gate" do země mrtvých, jiní se dotud dostali do takzvaného "ráje", ale vám nabízím něco jiného. Jak víte, brána, kterou jste přišli se zbortila a zpět už jí neprojdete. Kdyby jste se však dostali jinou bránou do Erisedu, země elfů a vyhledali tam jistý průchod, stejný jako ten, kterým jste přišli…vrátili by jste se zpět do vaší země za obloukem. Mohla bych vám poskytnout vše pro cestu do Erisedu." Vysvětlila. "Ale?" Zavrčel Matt. "Něco za něco." Ušklíbla se královna. "Co od nás chcete?" Přistoupila na vzájemný obchod Tanya. "Budu muset začít úplně od začátku, abyste mě pochopili." Odvětila Regel.
"Na úplném počátku života na zemi byli stvořeny dva světy. Svět živých a svět mrtvých, nic víc. Ve světe živých však začali narůstat nepokoje. Války o moc a území… Byl stvořen další svět - podsvětí, svět věčného utrpení, kam byli uvrhnuti ti, co války podporovali.
Uskutečnilo se mnoho bitev a bylo rozhodnuto o tom, že démoni a elfové, jako mocnější rasa odejdou do světa nazvaného Dol Ögonen.
Ani to však nestačilo k sjednání míru a elfové si vytvořili další, vlastní svět - Erised.
Bylo tedy stvořeno pět světů a rovněž pět oblouků, kterými se dalo procházet do okolních zemi. V severním kraji mé země oblouk "Elven gate", zajišťující průchod do světa elfů. Na západě "Sheol gate", průchod do podsvětí. Na jihu "Paradise gate" do "ráje" a na východě "Mori gate", vstup do světa mrtvých.
Náš svět byl tehdy něco jako místo, sdružující všechny rasy. To se však příliš nelíbilo elfům a vystavěli si vlastní oblouky. To ale odbíháme do tématu.
Později jsme si vystavěli čtyři věže, které střežili oblouky, aby z jedné země do druhé neutíkalo moc tvorů. Démonům se ale přestalo líbit, když je navštěvovali elfové a lidé, proto věže dostali novou funkci - bránit návštěvníkům přijít k nám.
Lidé jako jste vy, v té době ještě neměli žádné kouzelné schopnosti, ty získali až později zkřížením s démony a elfy, a proto u pátého oblouku "Femte gate" věž postavena nebyla, nepředstavovali jste žádnou hrozbu.
Tyto věže se však nelíbili ostatním rasám a začala další válka. Převaha byla na straně elfů a ostatních národů, a proto se to démoni pokusili vyřešit jinak. Zkusili oblouky zničit. To se však nepodařilo a kolem nich, na místě úrodných polí, řek a jezer se rozprostřela poušť, včetně oblouku do světa lidí. Snad jen elfský oblouk ona poušť vynechala. Elfové byli sice uraženi naším chováním, ale od té doby nás považují za jakýsi podřazený a barbarský národ a nad našimi činy jen kroutí hlavami. Ale zpět k minulosti.
Ostatní rasy podle vzoru elfů zanechali války. Území naší země, kde by se dalo žít, se mnohokrát zmenšilo a oddělili jsme se od ostatních.
Žili jsme tu dlouhou dobu poměrně klidně a spokojeně, když jednou, už je to mnoho set let, sem k nám zavítala jedna čarodějnice, Airë jí říkali - "Helga", nebo také "svatá" v překladu do vašeho jazyka. V té době jsem byla ještě dítě, ale velice dobře si na ní pamatuji. Tvrdila, že přichází ze země elfů. Chtěla jim prý svěřit velmi mocný předmět, ale oni odmítli tak mocnou věc chránit, proto přišla za námi. Předala královně stříbrný řetízek s přívěškem jezevce. Byl jednoduše zdobený, ale nic tak krásného jsem přitom v životě neviděla.
Nastolila tím kruté časy. Střídal se krutý panovník s krutějším a to všechno jen kvůli trošce stříbra." Při poslední větě se jí toužebně zablýsklo v očích. "Už mnohokrát jsem ho viděla, ale nikdy jsem neměla právo ho vlastnit. To stříbro v sobě nese tolik zla… To už se ale vzdalujeme od tématu.
Byla to opravdu hrozná doba, ale jednoho dne se přívěšek prostě ztratil. Říká se, že ho odnesla řeka Velká Deadly, která protéká jihovýchodní částí říše. Moje matka z téhle ztráty přišla o rozum a já tenkrát nastoupila na trůn.
V zemi opět nastal klid a mír. O přívěšku bylo někdy slyšet mezi orky, skřety, obry, říčními lidmi…ale k démonům se vrátil až téměř po pěti stech letech, před několika roky. Některé pověsti praví, že byl nalezen v Mrtvých močálech, jiné, že byl vyloven z Hraničního jezera, ale jedno je jisté, dostal se do rukou temného a zrádného, samozvaného hraběte Mörkera, přebývající v temné věži - Dark Tower, obklopené pohořím Hemsk.
A dosáváme se k jádru problému. Vy chcete odtuď pryč a já zde chci mír. Pomozte nám vyhrát válku a my vás, jako první kouzelníky v historii mé vlády, přicházející k nám obloukem Femte gate, pustíme pryč, zpět do vašeho světa pod podmínkou, že naše země zůstane utajena. Její jméno "Dol Ögonen" - skrytá před zraky, snad hovoří jasně." Dokončila královna Regel svůj monolog a návštěvníci si přebírali všechny informace, které se zrovna dozvěděli.
Možná bych mohl požádat o shrnutí. Ušklíbl se Harry, ale Annien se o to postarala. "Takže…chápu tu dobře, když řeknu, že od nás chcete vyhrát válku výměnou za to, že nás pošlete k elfům, odkuď se dostaneme k nám?" Optala se. Královna přikývla.
"Můžu se zeptat…" Začala váhavě Monica. "..já jsem napůl démonka…a dalo by se nějak zjistit…kdo je má matka?...a to no… prostě vyřešit…to…s tím..." Zakoktala nesrozumitelně, ale královna pochopila. "Pojď semnou, vás ostatní odvede tady Butler do vašich pokojů. A pro informaci…nemluví vaším jazykem, pouze démonsky." Usmála se na Nicu a společně prošli dveřmi pryč z místnosti.
Ostatní se nechali démonem odvést do jiné části hradu. Byli dost obezřetní, protože nehodlali věřit každému koho zde potkali, ale nic podezřelého se nestalo.
První pokoj byl laděn do světle zelené barvy. Byli tu tři postele, nádherně zdobený stůl, malá knihovna a skříň. Ten si ihned zabrali Annien s Tanyou a rozhodli se k sobě vzít i Monicu.
Druhý pokoj byl o něco menší a laděný do tmavě modra. Stáli tu dvě postele, skříň, stůl a ještě dva malé noční stolky. Ten si zabrali Matthew s Uregenem.
A konečně třetí pokoj, který zbyl na Jacka a Harryho. Sladěný do fialova, s dvěma postelemi, stolem, skříní a knihovnou, jako v pokoji Annien.
Nikdy se nedozvěděli co se stalo v tu dobu mezi královnou a Monicou. Věděli jen to, že večer, když jí nějaký démon přivedl do jejich pokoje se slzami v očích. Její matka prý byla jedna z městské rady a zrovna před několika dny ji poslali za elfy, jako posla, aby poprosila elfy o pomoc. To byla pro Monicu docela rána, když čekala, že konečně najde svoji matku a dozvěděla se, že k démonům za ní cestovala zbytečně. Doufala však v to, že tuhle válku vyhrají a budou moci odejít do Erisedu, kde by ji konečně potkala.
Strávili na hradě ještě týden. Matt při svém pobytu zde střídal svádění démonek s vylepšováním svých "hračiček" na střelný prach, aby dokázali zabít i démony. Na ty totiž moc kouzel neplatilo a že by to zrovna uměl s mečem, to se říct taky nedalo. "Zvládám několik bojových umění, střílím jako James Bond, ale tohle do ruky nevezmu." Štěkl na Uregena, když mu nabízel jeden ze svých naleštěných mečů. Jó…s mečem byl Uregen fakt třída, ale když jste mu dali do ruky pistoli, stala se z něj zbraň hromadného ničení a vyčistil řady bojovníků na nepřátelské i spojenecké straně. Nehledě ne to, že párkrát postřelili i sebe a jedna Mantova hračička se mu povedla rozmlátit na cucky, když ji "omylem" shodil ze skály. To Matthew prohlásil, že pokud se má Uregenovi ještě někdy dostat do ruky nějaká pistole, tak jedině plyšová.
Harrymu a Monice udělala Annien lektvar, díky kterému rozuměli a uměli mluvit démonským jazykem, čehož hned využili. Ve městě se seznámil se třemi stejně starými démony jako byli oni a stihli za tu dobu, samozřejmě "omylem" podpálit knihovnu, vypustit jezírko a přebarvit královně vlasy na zeleno. Samozřejmě jim nic z toho nedosvědčili.
Když se zrovna nebavili tímhle způsobem, učil je Uregen trošku šermovat. U Harryho ale za ten týden dosáhli pouze toho, oby nezabodl sám sebe. Oproti tomu Nica to zřejmě měla v krvi, protože jí to docela šlo.
Annien je ještě stihla naučit pár kouzel z černé magie, které na démony fungovali. Ona sama ve volném čase prolízala knihovnu a občas si "půjčovala" nějaké knížky, které se jí prostě zalíbili. Oproti Mattovi, který kradl převážně ty, na kterých by mohl hodně zbohatnout.
Tanya strávila celé dny studováním mapy světa Dol Ögonen. Také se stihla každý den několikrát pohádat s Jackem, který si stále dělal starosti o Jane. Královna vyslala jejich průvodce Guida, aby se po ní porozhlédl u vodopádů Vatten Skönhet, v Temných močálech, u Temného Moře, Hraničního jezera, podél Stříbrné řeky, ale nikde po ní nezbyla ani stopa.
Po týdnu stráveném zde, si je královna zavolala do malého salónku s jednou velkou mapou na stěně. Tanya okamžitě poznala zemi démonů.
"Toto je mapa naše země, Dol Ögonen. My přebýváme zde." Ukázala na tečku s názvem Palác "…a náš nepřítel sídlí tady, v Dark Tower na východním okraji země. Jak víte, v naší zemi bývalo pět oblouků, teď už jsou však pouze čtyři." Mávla rukou a prostřední oblouk Femte gate z mapy zmizel. "Na jihozápadě je to Sheol gate, průchod do podzemí, který stráží věž Forgotten Tower - v překladu zapomenutá věž. To proto, že se nachází v poušti a není jisté, jestli zde vůbec někdo žije. Kdysi to byla Andra Tower - druhá strážní věž a ještě předtím West Tower - věž západní.
Na jihovýchodě leží Paradise gate - oblouk do ráje, střežený Peace Tower - věží míru, dříve Southern Tower - jižní věží. Nikdy se nestala strážní věží a lidé, přebývající v ní se nepřipojují do války. Kdyby se nám je však povedlo přemluvit o naší převaze, mohli bychom v nich získat silné spojence. Říká se jim Levirové, což vzniklo z názvu města, ležícího poblíž věže - Lever Fred.
Ale zpět k obloukům. Na severovýchodě leží oblouk Mori gate - oblouk smrti. Poblíž něj se nachází právě Dark tower - temná věž, dříve Första Vakttorn - první strážní věž a ještě předtím East Tower - věž východní. Je krytá pohořím Hemsk a protéká jí Mrtvý potok. Nevím, jak se k ní nepozorovaně dostat, protože to pohoří je vysoké a zrádné, kolem řeky se potulují Mörkerovi zvědové a přijít z druhé strany, od pouště je holá šílenost.
Poslední z oblouků je Elven gate - elfský oblouk s věží Elven Tower - elfská věž, kdysi nazývaná North Tower - věž severní. Zdržují se tam naši spojenci, včetně některých elfů, kteří na nás nezanevřeli. Nedaleké městečko Arnostalë - pojmenované podle jedné z elfských královen.
My budeme muset putovat podél Stříbrné řeky až k Hraničnímu jezeru a odtuď podél Velké Deadly. Tam by jsme se sice mohli svézt po proudu v člunech, ale nadarmo se jí neříká Deadly - smrtonosná. Pojedeme tedy na koních. Mohli by jsme se zastavit v Lever Fred, někteří Levirové by se k nám možná přidali. Odtamtud by jsme se mohli svést kousek po Velké Deadly, už tam nemá takový spád a proud. Pak na nás čeká nejtěžší část cesty. Musíme se dostat za pohoří Hemsk. Navrhuji, abychom přešli nejnižší z vrcholů - Låg. Než se dostaneme k temné věži, strhne se bitva, my budeme mít, snad, moment překvapení a je ve hvězdách, jak bitva skončí. Váš úkol bude zabít Mörkera, nebo mu alespoň ukrást přívěšek. Toť vše." Dokončila královna svůj monolog a všichni na ni zůstali nepokrytě zírat. "Doufám, že nikdo nemá žádné námitky, teď pojďte semnou." Usmála se na ně a vedla je spletitými chodbami paláce někam do prvního patra.
Zastavili se až ve velkém sále se spoustou démonů stojících u stěn. "Dessa är de soldater som kom för att hjälpa världen utanför båge." Prohlásila královna a všichni démoni se poklonili jí a následně naší výpravě. "Co to říkala?" Optal se Uregen Annien. "Že jsme bojovníci přicházející na pomoc ze světa za obloukem. Proč sis vlastně nevzal ten lektvar, aby si jí rozuměl?" Sykla k němu naštvaně Blacková. "Půjčil jsem si jednu Mattovo hračičku." Ušklíbl se upír a Annien bylo vše okamžitě jasné.
"Vårt land är i fara och vi åker för att kämpa för det. Det mörka kornet!" Křikla Regel. "Naše země je v ohrožení a my za ní půjdeme bojovat. Do temné věže!" Překládala Annien.
"Det öde landet Dol ögonen ligger i våra händer, och bara min ära att befria henne från det onda som aldrig sover. Människor Daemon Dol ögonen gå i krig för vårt land! Det mörka tornet! Mot Mörker!" "Osud země Dol Dol Ögonen je v našich rukách a jedině my jí můžema osvobodit od zla, které nikdy nespí. Lide démonský Dol Ögonenský, pojeďme do války, za naši vlast! Do temné věže! Proti Mörkerovi"
"Vill du att dina barn växa upp i kriget? Att härjade land? För våra familjer, vänner och jaktplan från ljusbågen, låt oss kämpa mot ondskan!" "Chcete aby vaše děti vyrůstali ve válce? Chcete zpustošenou zem? Za naše rodiny, přátele a za bojovníky z oblouku, bojujme proti zlu!"
"Förbered hästen, armén, alla som kidnappar vapen och rustningar går slåss. För vårt folk, för vårt land. Against the Dark Tower!" "Připravte koně, vojsko, každý, kdo unese zbraň a brnění může bojovat. Za náš lid, za naši zemi. Proti Temné věži!"
Síní se ozval bojovný křik, který by se dal přeložit asi jako "Vivat Regel von Farlight"
Démoni se rozutekli na všechny strany. Někteří sedlat koně, jiní rozloučit se s rodinou a přišlo několik démonů, nesoucích velkou truhlici. "Tyto zbraně a šatstvo patří vám Sire Uregene Swor de Wild, Sire Harry Valiant von Potter, Sire Matthewe Vackem von Growen, Sire Jacku Trevlig von Torment, Lady Tanyo Söt Torment, Lady Monico Ensam de Wild a Lady Annien Fighter de Black. Vaše jména se zapíší do dějin, bojovníci z oblouku." Řekla. "Zítra za úsvitu vyjíždíme i s armádou na bitvu k Dark Tower. Tady jsou vaše zbraně a zbroj. Dobře se vyspěte, protože cesta bude dlouhá." Pověděla jim a odvedla je pryč ze síně.
Tu noc se nikomu z nich nespalo zrovna dobře. Opět se dostali do země, kde je válka a možná tu uvidí více krveprolití než by si přáli.

V temné podzemní kobce Temné věže se krčila hubená postava.
"Jak se má naše holčička?" Optal se posměšně démon, který jí každý den nosil misku s jídlem a džbán s vodou. "Pán s tebou má ještě velké plány, ale mě by zajímalo, jestli víš něco o těch, co přijeli do paláce královny Regel." Zajímal se s krutým úšklebkem. Žena na zemi zvedla hlavu. Byl špinavá od hlíny a krve, ale byli stále rozpoznat její hnědé vlasy a oči stejné barvy.
Mlčela. "Tak ty se semnou nechceš bavit, jo?" Zasyčel na ni démon a vzal ji za vlasy až bolestně sykla. "Ne." Vyštěkla na něj a plivla mu do obličeje. Pustil ji zpátky na zem a kopnul ji do břicha. "Ty štětko, někdo tě bude muset naučit poslušnosti." Zašklebil se na ní. Potom vzal do ruky džbán z vodou a ledabyle ho vylil na podlahu, stejně jako jídlo, které vysypal so rozmáčené hlíny. "Dobrou chuť!" Usmál se sladce a opustil kobku.
Ženě začali téct po tvářích slzy. Proč jsem je opouštěla? Proč jsem nešla dál s nimi? Vypadá to, že dorazili do nějakého města, snad budou mít větší štěstí. Já nechci umřít, prosím!

Ráno se shromáždilo ve velké síni několik démonů, naši cestovatelé a královna. "Justera!" Rozkázala a nějacé dva démoni opět přinesli truhlu. "Klänning är." Křikla na ně a oni otevřeli truhlu.
Jeden z nich vyndal sedm černých plášťů s kápěmi, které rozdal návštěvníkům…
Když skončili poslední přípravy, stálo v síni kromě démonů i sedm plně ozbrojených a moc vyzařujících kouzelníků.
Annien na sobě měla černé šaty a přes ně přehozený černý plášť sepnutý sponou, kterou dostala od královny, a která značila přátelství démonů. Na svých zářivě blonďatých vlasech měla nasazenou stříbrnou čelenku z odboru záhad. Prý kdysi patřila Roweně Havraspárské a nasadit si ji může pouze její dědička. Nikdo neví jaké má ta čelenka schopnosti, ale každý kdo si jí kdy nasadil se proměnil v prach. Mladá Blacková byla první, koho čelenka přijala a vypadala s ní tak vznešeně, jako pravá dědička jedné z nejmocnějších kouzelnic historie světa. U pasu měla připnutou hůlku, dýku a meč. "Tento meč byl před více než tisíci lety zkut pro královnu temných elfů, teď náleží tobě. Věřím, že tvoje vznešená krev a moc jistě dovedou naší zemi k vítězství." Řekla jí královna, když ho Annien předávala.
Harry měl na sobě především drátěnou košili. "Je lehká jako pírko a ochrání tě před nepřátelskými meči a dýkami." Řekla mu královna. Měl hnědou košili s prý "nejjemnější látky z Dol Ögonen" a hnědo-zelené kalhoty. Přes to přehozený hnědý plášť sepnutý sponou "vypůjčenou" z ministerstva. Spona byla vyrobena elfy a značí přátelství s nimi. Od tří démonů s kterými se spřátelil společně s Monicou dostal na památku šátek. Měl hnědou barvu a byl na něm démonský nápis. "Minnas oss, vänner!" Od královny dostal krásně zdobenou dýku a meč. "Doslechla jsem se, že jedna z tvých kouzelnických hůlek patřila Morganě, proto ti dávám tento meč a dýku. Byli vytvořeny skřety právě pro tuto čarodějnici a prožili již mnoho bitev a krveprolití. Dostali se ze světa lidí k nám do Dol Ögonen a teď je opět vracím lidské rase." Řekla a Harry se jí mírně poklonil na znamení díků. Vlastně to bylo poprvé, co se jí kdy poklonil. Královna, známa jeho hrdosti, mu poklonu oplatila.
Další přišel na řadu Matt, který byl oblečen do stříbrného brnění a šedého pláště, sepnutého sponou od jedné z démonek sloužících na hradě. U pasu měl připnutých několik svých hračiček, ke kterým přibyli ještě dvě sady vrhacích hvězdic. "Tyto hvězdice jsou vyrobené v podsvětí. V jedné z mnoha válek mezi námi a tvory z toho temného světa byli uzmuty jejich králi. Nikdy neminou svůj cíl a vždy se k tobě vrátí. Teď patří tobě." Usmála se na něj.
Uregen byl oblečen do černého hábitu z červenými lemy. Ve vlasech měl stříbrnou sponu od královny, která znamenala přátelství mezi démonem a upírem. U pasu měl nádherně zdobený meč. "Patřil upírovi, který se kdysi postavil celé armádě démonů úplně sám, bez vojska, které strachy před takovou přesilou uteklo. Zažil už hodně bitev a vykonal velké skutky. Opatruj ho." Řekla mu.
"Tanyo, dlouho jsem přemýšlela, co by tobě padlo do ruky a nakonec jsem přišla na toto. Je to elfský luk, vytvořený pro jednu elfskou vládkyni démony, na znamení míru. Nikdy jí však nebyl předán a teď ho získáváš ty i s toulcem šípů, které nikdy nevypotřebuješ. Pak je tu ještě dýka, která se stala smrtelnou zbraní pro mojí matku. V šílenství se s ní zabila. Teď bude sloužit výhradně tobě." Řekla královna Tanye, oblečené v zelených šatech s pláštěm stejné barvy, který byl stejně jako u všech sepnutý jakousi sponou. Tahle však patřila Tynyině babičce, mudle, ale s velkým srdcem. Vlasy měla upírka sepnuté do elegantního drdolu.
Jack na sobě měl drátěnou košili, jinak byl celý v hnědém, včetně cestovního pláště. Samozřejmě na znamení toho, že patří ke skupince bojovníků si ho musel sepnout jak jinak než ukradenou sponou z ministerstva kouzel. Nikdo prý nezná její moc, ale je to věc z černé magie, jediná, kterou Jack vlastní. "Stejně jako u tvé sestry, Jacku, jsem nevěděla co pro tebe, nakonec jsem se ti stejně jako u ní rozhodla darovat elfský luk. Patřil jednomu elfskému vládci, který vykonal velké činy, stejně jako ty je ještě vykonáš." Řekla královna.
"Poslední z návštěvníků. Napůl démon, napůl člověk. Co pro tebe? V celém paláci se nenašlo nic, co by k tobě pasovalo. Proto ti představuji meč, kdysi nazvaný "Linjal" - vládnoucí, který patřil královně démonského lidu - Kejsarinna se jmenovala. Zabila jím jednoho ze tří vládců podsvětí a meč byl tehdy zlomen. Teď byl znovu zkut. Pro tebe Lady Monico Ensam de Wild. Jeho osud bude spojený s tvým a ani smrt vás nerozdělí. Pokud padneš ty, padne i on.
Dávám ti však ještě jednu věc - dýku. Patřila otci tvé matky, teď začne však sloužit tobě." Předala dva dary překvapené Monice, oblečené v béžových šatech a plášti, sepnutým sponou od její matky. "Děkuji." Dostala ze sebe a hluboce se poklonila. "Patří ti, nemáš za co děkovat." Usmála se na ní královna. "A teď vyrážíme, pojďte do stájí. Vojsko už čeká." Popohnala je a všichni se vydali do královských stájí


Shrnutí démonských pojmů a jmen
Guide - průvodce, drak
Regen von Farlight - démonská královna
Airë - Helga, nebo také "svatá" přinesla k démonům přívěšek
Mörker - samozvaný hrabě, vlastní přívěšek
Kejsarinna - kdysi královna démonů, zabila mečem Linjal jednoho vládce podsvětí
Butler - démon, slouží královně
Levirové - démoni z Lever Fred

Mori gate - oblouk do země mrtvých
Elven gate - oblouk do země elfů
Sheol gate - oblouk do podsvětí
Paradise gate - oblouk do "ráje"
Femte gate - oblouk do světa lidí
Dark Tower - temná věž, dříve Första Vakttorn (první strážní věž), předtím East Tower
Forgotten Tower - zapomenutá věž, dříve Andra Tower (druhá strážní věž), West Tower
Peace Tower - věž míru, dříve Southern Tower
Elven Tower - elfská věž, dříve North Tower

Erised - země elfů
Dol Ögonen - země démonů

Velká Deadly - "Velká smrtonosná" řeka
Vatten Skönhet - vodopády na severu země
Hemsk - pohoří obklopující Dark Tower
Låg - nejnižší z vrcholů pohoří Hemsk

Lever Fred - město poblíž Peace Tower
Arnostalë - město u Elwen Tower

Linjal - Monici meč po Kejsarinně, která jím zabila jednoho ze tří vládců podsvětí


37. Po smrti

4. června 2010 v 14:34 | Nemesis
Čauky! Tak je tu po dlouhé době zase další kapitolka. Nevěděla jsem, jestli do toho mám Siria zamontovat, ale výsledek uvidíte sami...no. Jinak bych chtěla opravit jednu nesrovnalost z 27. kapitoly. Píše se tm, že Tanya nastoupila do Bradavic do třetího ročníku a před druhým ji pokousal upír, což je samozřejmě blbost. Správně Tanya nastoupila do Bradavic ve třetím ročníku a před čtvrtým ji pokousal upír. Děkuji za chvilku trpělivost a ať se vám kapča líbí. :D

37. Kapitolka
Po smrti

Všude kolem něj byla tma, cítil se tak volně, tak lehce, nic ho netrápilo. Byl v temnotě… sám... bez Voldemorta, bez smrtijedů, ale i bez přátel. Najednou se vše kolem něj začalo měnit, temnota ustoupila a nahradilo ji světlo, až příliš mnoho světlo.
Podíval se kolem sebe. Ležel uprostřed pouště. Posadil se a porozhlédl se po ostatních. Asi metr od něj seděla s lehkých úsměvem na tváři Annien. Tanya se válela okousek dál, lila do sebe nějaký lektvar a snažila se bezúspěšně schovat před všudypřítomným světlem, které asi nebylo pro upíra zrovna příjemné. Pak stočil Potter pohled na Uregena s Jane, kteří leželi na sobě a překvapeně pozorovali nekonečný písek. Matthew si písek nevěřícně nabral do dlaně a zděšeně si ho prohlížel. Monica se nadšeně rozvalovala a Jack bez hnutí ležel a s otevřenou pusou koukal do sluníčka. Zřejmě nečekal, že ho ještě někdy uvidí. Stejně jako všichni ostatní.
"Prej oblouk smrti." Odfrkl si Harry. "Jestli tohle je nebe, chci do pekla." Zavrčela Tanya, která našla alespoň malý stín za Annien. "Na…vem si ještě jeden, je to spešl pro tebe." Podala jí Blacková světle modrý lektvar. Upírka ho do sebe kopla a hned jí bylo o něco lépe. "Proti sluníčku." Dodala na nechápavý pohled všech přítomných. Nastalo ticho, všichni se zabývali otázkou, jestli je tohle lepší než smrt, nebo ne.
"Ví někdo, alespoň vzdáleně, kde jsme?" Optal se Uregen s plnou pusou písku, který prskal všude okolo. Opět to nesnesitelné, úmorné ticho. "Myslím…" Přerušila ticho Monica. "…že jsme ve světě démonů." Zamračila se. "Fajn, nevím jak vy, ale nerad bych nějakého potkal." Odsekl Matt a otočil se směrem k oblouku, ze kterého před chvíli vypadli. Překvapeně vyjekl. Místo starodávné brány mezi dvěma světy tu zbyli jen trosky. Pár kamenů sesypaných na jedné hromadě. "Ne!" Křikl a složil se zpět do písku.
"Myslím, že by jsme jsme to neměli tak rychle vzdávat." Ozvala se po chvíli Jane. "A co chceš jako dělat?" Vyjekl Matthew. "Rozdělat oheň, střílet do vzduchu světlice a čekat až si pro nás nějaký démon přijde?" Zavrčel. "Vždyť ani jistě nevíme, jestli jsme v zemi démonů." Odvětila psycholožka. Monica se zamračila. "A tím chceš říct jako co? Ty zřejmě ještě nevíš kdo já jsem, že? Tohle je moje země, odtud pochází moje matka, Jane." Sykla naštvaně. Jmenovaná zbledla. "T..ty…j…jsi démon?" Vykoktala ze sebe. "Né, gumová kačenka." Zavrčela ironicky Nica a protočila oči. "Neboj, nezabiju tě…úmyslně." Sykla. "Jsem jenom poloviční démonka." Vysvětlila. "To si mě tedy uklidnila." Ušklíbla se Jane. "A co jsi myslela tím, že mě nezabiješ…úmyslně?" Zajímala se. "Nic, jen, že mě občas ovládne moje démonská část a všichni kolem mě to jaksi odnesou." Ušlíbla se. Jane zbledla. "Stává se ti to často?" Optala se. Nica jen zkroutila rameny.
"Fajn, tak když jste si to vyjasnili, mám takový pocit, že by jsme se měli pokusit najít konec týhle pouště." Vstoupil do toho Uregen. "Kdo jde do toho?" Optal se ještě. "Já jdu." Ozvala se Annien s Monicou zároveň. "Já taky!" Přidal se Harry. "Přece bych vás nenechal jít samotný!" Zašklebil se Matt. "Mám takový pocit, že se mi nechce umřít v poušti." Prohodila Jane. "Zdílím tvůj názor." Přidal se s kapkou sebezapření Jack. "Co já bych tu sama dělala?" Ušklíbla se Tanya.
"Takže jakým směrem?" Zajímala se. "Na západ." Navrhla Nica a všichni se na ní zvědavě otočili. "A ten je kde?" Zašklebil se Uregen. "Já nevím…třeba tam?" Odtušila a ukázala někam před sebe. "To půjdeme tam, kam si ukáže nějaká malá holka?" Vykřikl naštvaně Jack. "Já nejsem malá holka." Zasyčela naštvaně Nica a vytáhla hůlku. To se do toho vložila Annien. "Hele, bystrozore, pokud se ti nelíbí jít tam. Můžeme jít opačným směrem kde je písek, nebo třeba tamhle, směrem k písku…která cesta se ti líbí víc?" Optala se chladně. "Ta k písku." Odsekl Jack. "Hlavně na druhou stranu než chce ona. Nebudu poslouchat nějakou malou holku a ještě k tomu démonku. Kdo ví, jestli není na jejich straně a neposlali jí, aby nás sem nalákala a potom zavedla rovnou do pasti."
To bylo na Monicu moc. Její oči potemněli. "Takže chlapečku, ještě jednou mě nazveš malou holkou a už nikdy neuvidíš vycházet slunce, protože tě zabiju! Teď, tady, pěkně pomalou a bolestivou smrtí!" Zasyčela na něj. Jack pokrčil rameny. "Fajn, asi mi nezbývá nic jiného než následovat sedm pomatených černokněžníků." Ušklíbl se. "Hodnej kluk!" Uchechtla se Annien a zvedla se ze země. "Vyrážíme!" Zavelela a tak se vydali dlouhou cestou přes písečné duny.
Šli asi tři hodiny, když se rozhodli dát si přestávku. Matthew vytáhl ze svého bezedného pytlíčku sklenici na víno. "Nikdy mě nenapadlo, že do mé nejoblíbenější sklenky budu lít vodu, fuj!" Zavrčel si pro sebe a vytáhl hůlku. Aquamenti Pomyslel si v duchu a čekal až se sklenice naplní vodou. Z jeho hůlky však vykáplo jen několik kapek. Překvapeně na to zíral. Jak je to možný? Pomyslel si. Zkusil to ještě jednou a tentokrát dal do kouzla více energie. Aquamenti Sklenice byla rázem plná vody. Jde tady nějak hůř kouzlit. Pomyslel si a upil čiré vody. Fuj! To je ale blaf! Pomyslel si. Matthew Growen pije vodu. To snad není možný. Povzdechl si a rozhlédl se po ostatních. Uregen s Annien se tvářili pobaveně a ostatní nanejvýš překvapeně. "Ty s sebou všude nosíš skleničky na víno?" Optal se nechápavě Harry. "Samozřejmě." Odvětil Matt klidně a znova si loknul vody. "Mám tady s sebou i šampusky, kdyby někdo třeba něco slavil." Vysvětlil s úsměvem a lehce si loknul.
Za nějakou dobu už pili všichni. "A co jídlo? To s sebou nenosíš?" Optala se už v lepší náladě Tanya. "Jednu rumovou čokoládu." Ušklíbl se Matt. "Takže si mákneme a budeme doufat, že nám démoni buď dají najíst, nebo nás zabijí dřív než stačíme umřít hlady." Prohlásil Uregen a všichni se vydali putovat dál nekonečnou pouští.
Po dalších pár hodinách chůze s pravidelnými přestávkami na pití, Harryho uchvátila nějaká skvrna v písku. Rozběhl se k ní. Když byl blízko, poznal, že se jedná o člověka ležícího v písku. Přidal na rychlosti a Annien s Monicou se rozběhli za ním. "Harry, počkej!" Křičela na něj mladá Blacková, ale Harry jí neposlouchal. Zastavil těsně před postavou v písku s nevěřícným výrazem. Annien ho dohonila a všimla si toho pohledu.
To nemůže být on. Pomyslel si Harry a sklonil se k černovlasému muži. Odhrnul mu vlasy z tváře a strnul úžasem. Poznal ho. Sírius Black. "Siriusi." Dostal ze sebe po chvíli a jeho oči se zaplnili slzami. "Ha-harry?" Dostalo se mu tiché odpovědi. "Ty žiješ." Usmál se jmenovaný a šťastně svého kmotra objal. Otočil se na Annien, která stále kousek za ním. Jenom zakroutila hlavou. Otočil se zpět na Siriuse. "Neumřeš mi, že ne? Prosím, Siriusi." Šeptal tiše. Jmenovaný se jen slabě usmál. "Harry, nedávej si to za vinu. Šel bych za tebou na ministerstvo znovu, takhle budu s Lili a Jamesem, budu je pozdravovat." Vysvětlil Harrymu šeptem. Pak se zadíval na Blackovou. "Nevím kdo jsi, ale postaráš se mi o Harryho, že?" Optal se. Annien si přiklekla blíž. Po tvářích se jí kutáleli slzy. Bylo to poprvé, co ji Harry viděl brečet, ale určitě ne naposled. "Já jsem Annien. Thersea Annien Blacková." Dostala ze sebe. "Budu pozdravovat i Reguluse." Smutně se usmál předtím, než naposledy vydechl.
Seděl tam dlouho, držel Siriuse za ruku a vzpomínal na chvíle strávené s ním. Někdo ho vzal lehce za ramena. "Harry, musíme jít." Oznámila mu Annien a několikrát mávla hůlkou. Siriusovo tělo se zvedlo a sesunulo se do jámy, která se vedle něj vytvořila. Ta se zasypala pak na ní zdánlivě odnikud dopadl šedý kámen. Blacková se posunula blíže a hůlkou vyrila na kámen několik slov.

Zde leží Sírius Ignacius Black.
My nezapomene!

Vzala Harryho za ruku a po boku s ostatními se vydali dál. Dál nekonečnou písčitou pouští, s nejasným směrem i důvodem cesty. Jen tak dál, pouze s nadějí, která umírá poslední.
Když se začalo stmívat, zastavili se na malé vyvýšenině a porozhlédli se po kraji. "Ta poušť je nekonečná." Povzdechl si Harry. "To určitě ne, v téhle zemi žijí démoni, cítím jejich přítomnost." Promluvila po chvíli Monica. "Opravdu? Jsi jedna z nich a my ti to budeme věřit?" Ušklíbla se na ní Jane. "Já jsem tu v životě nebyla a žádného démona jsem nikdy neviděla! Mám snad důvod být na jejich straně?" Zasyčela Nica naštvaně. "Vedeš nás nekončnou pouští, kde pravděpodobně všichni zemřeme a my ti máme věřit?" Vyjekla psycholožka. "Já tu chcípnu s váma." Křikla na ní Monica téměř hystericky. "Klid Nico, Jane to jistě tak nemyslela, že?" Vložila se do toho výhružně Annien. "Ještě ty se jí zastávej, není nic jiného než…" Nedořekla to, protože kolem Monici začal výřit písek. Vypadala tak děsivě a nebezpečně, že se Harry musel otřepat. "Ještě jedno slovo a předhodím tě vlkodlakům potom, co tě usmažím jako smrtonoše." Zavrčela na ní ledově. Písečný vír kolem ní se začal zvedat, až najednou ustál a Monica už s míň vražedným pohledem na tváří stála v písku.
"Tak když jsme si to vyjasnili, můžeme pokračovat dál." Prohodila klidně a podívala se zvědavě na Jane. Dotyčná se zamračila. "Já…tady s Jackem půjdeme tamtudy." Řekla a vytáhla sedícího Jacka na nohy. "Bez vás." Doplnila ještě. Otočila se na podpatku a vydala se téměř opačným směrem, než měli původně namířeno. Otočila se, až když si všimla, že vedle ní nikdo nejde. "Jacku, co tam ještě děláš?" Křikla. Jmenovaný se na ní jen naštvaně podíval. "Já jim věřím, a proto hodlám jít dál stejnou cestou…s nimi." Odsekl a všichni se vydali směrem podle plánu. Jane se na ně jen vyděšeně podívala, ale poznala, že to myslí vážně. Měla však svoji hrdost a nehodlala ukázat, že měli pravdu a navíc…ne to bylo osobní... Měla slzy na krajíčku, že jí všichni opustili… ale vždyť, opustila je sama a hodlá to tak nechat. Otočila se svým směrem a opět putovala pouští…tentokrát ale…sama.
Po několika hodinách cesty, kdy už slunce téměř zapadlo, spatřila v jeho zlatavé záři tmavou čáru. Chvíli přemýšlela, jestli to není fatamorgána, ale když si protřela oči a zatřepala hlavou, stále to viděla. Rozeběhla se. Trošku podcenila tu vzdálenost a přecenila svoje cíly, ale nehodlala to vzdát. Viděla před sebou jakousi hranici, bylo to jako podle pravítka. Ještě tři kroky pouští, dva, jeden…zhroutila se na měkkou zelenou trávu. Poslední myšlenka předtím než omdlela byla, že nakonec měla pravdu ona a její směr byl ten správný. To ale netušila, že tenhle kraj jí moc štěstí nepřinese.

Černokněžníci v čele s Monicou a Annien dál putovali pouští. Aby si zkrátili cestu, alespoň slovy, povídali si různé veselé povídky z dětství a dost se u toho nasmáli. Například, když Matthew vyprávěl, jak jednou zbalil učitelku a jí potom vyhodili za nevhodné stýkání se s dětmi, nebo když Annien jednou vrazila Luciusi Malfoyovi pěstí, mohl se Harry potrhat smíchy.
V záři zapadajícího slunce si Matt všiml malé černé těčky, která letěla ze směru kam šli. Zastavili se a pozorovali přibližující se…co to vlastně bylo? Po chvíli už rozeznali, že to má křídla a to už to bylo dost blízko, aby to spatřilo i je. Písek se rozvířil a všech sedm si zakryli rukama oči.
Když je mohli po chvíli v klidu otevřít a bylo vidět dál než na metr, všichni vyvalil oči na tvora před nimi. "T-to j-je drak!" Vykoktal Matt zděšeně. Ještě více všechny vyděsilo když tvor promluvil. "Ó…vy jste lidé! Vítám vás v zemi zvané "Dol ögonen", v překladu do vaší ředči "skytá před zraky" pravděpodobně tím bylo myšleno lidí. Jinak já jsem Guide, váš průvodce a ano, jsem opravdu, jak vy říkáte… drak." Spustil na ně plynulou angličtinou a oni vypadali ještě vyděšeněji než dřív, pokud to ještě bylo možné. "Už jsem dlouho žádné lidičky neviděl, ale přesto si pamatuji, že většina z nich omdlela, když mě uviděli." Zachechtal se. "Ehm…pane Guide…" Osmělila se Monica. "…můžu se zeptat… kdo vlastně jste? Jak se dostaneme zpět do naší říše? A… nechcete nás sežrat, že ne?" Podívala se na něj s vyděšeným pohledem. Drak se zasmál. "Začneme od začátku...takže, jak jsem řekl, jsem Guide, žádný pán, prostě Guide, nebo také průvodce, jak zní moje jméno v překladu do vaší řeči. Jsem tu proto, abych odváděl zbloudilé lidičky z pouště před naší královnu, aby ona rozhodla, co se s vámi stane. Vlastně jsem vás měl vyzvednout už pře obloukem, ale měl jsem trošku napilno, protože jsem měl s jednou poněkud…ehm hezkou průvodkyní schůzku. Moc se tedy omlouvám za své zpoždění, ale hlavní je, že už jsem vás našel. To, jak se dostanete z naší říše nezáleží na mně, ale na naší královně Regel, vyslankyni bohů. Jinak k tvojí poslední otázce, lidičky jako jste vy nejím, mám, řekněme… vkusnější stravu." Dokončil drak příjemným hlasem a Harry si ho až teď začal pořádně prohlížet. Byl celý černý, jen jeho šupiny házeli odlesky zelené barvy. Byl vysoký asi pět metrů a a sedm metrů dlouhý plus asi tak čtyřmetrový ocas. Ten by se Hagridovi líbil. Pomyslel si s úšklebkem.
"Nevypadlo vás z oblouku náhodou osm?" Přerušil ticho Guide. Annien přikývla. "Jedna z nás se asi před dvěmi hodinami odpojila a vydala se jiným směrem, Guide" Potvrdila jeho odhad. Zmíněný se zamračil, pokud je to u draka možné. "Doufejme tedy, že nepadla do spárů zlotřilého Mörkera a místo toho, aby se vydala na východ, zvolila sever, kde by podle všeho narazila na vodopády Vatten skönhet." Řekl. "Tak teď ale nasedněte lidičkové, donesu vás k náší královně, krásné a mocné Regel von Farlight." Pobídl je a všichni se více či méně ochotně usadili na jeho hřbětě.
Po chvíli se vznesli do vzduchu. Harry lehce zezelenal, zavřel oči a snažil se, aby nepozvracel Matta před sebou, který okamžitě usnul. Tanya vypadala ještě trošku bledší než normálně a Uregen se křečovitě držel za ruku Monici, která se okouzleně koukala na krajinu, kterou míjeli. Jack se také kochal krajinou a Annien vedla tichou rozmluvu z Guidem. "Jak velká je tahle poušť? A jak to vlastně v téhle zemi vypadá? Vládne mír, nebo se tu válčí?" Drak jí ochotně odpovídal na většinu otázek, jakmile se to však týkalo jejich odchodu ze země nebo její minulosti ztichl a zamumlal něco o tom, že se to dozví od královny.
Annien pohlédla na Harryho a podala nějaký lektvar. Kopnul to do sebe a hned se mu udělalo lépe. Tanya s Uregenem jí další flakónky přímo vytrhli z ruky a dali si také. Harry se zcela ponořil do svých myšlenek.
Že já na to ministerstvo někdy lez? Pomyslel si. Teď jsem mohl být třeba v nebelvírské společenské místnosti hrát s Ronem šachy, nebo třeba bojovat v komnatě nejvyšší potřeby proti Monice, všechno by bylo v klidu… i když…Jak Brumbála vůbec mohlo napadnout obnovit ty hlídky! To mi dělá naschvál. - To je snad jasný, že to nedělá omylem. Odpovědělo mu druhé já sarkasticky.
Brumbál je uzavřená kapitola. Je to senilní starej dědek, kterého přímo nenávidím. - Neříkal jsi náhodou před tím, než jsi skočil do tohohle oblouku, že jsi mu odpustil? - To bylo chvilkové pomatení mysli! On ví jak nesnáším, když mě někdo hlídá a pošle na mě dokonce i moje nejlepší přátele. Jsou to vlastně ještě nejlepší přátelé, když se k tomuhle dali přemluvit? - V žádném případě. S nejlepšími přáteli teď leíš na drakovi. - Taky pravda. Tihle lidé jsou skvělí. Nechtějí mě hlídat jako malýho parchanta a dávají mi možnost volby. - Už ses trochu vzdálil od původního tématu. - Á…samozřejmě…Brumbál. Ty jeho idiotský hesla…pro vyšší dobro, pro dobro všech…vyloženě debilní přístup! Tečka, konec!
Koho tam máme dál?…Severus Snape. Je to sice hroznej parchant a netopýr, ale nesnaží se mě pořád hlídat a dává dost znatelně najevo, že mě nenávidí. Prostě tak moc neintrikaří jako Brumbál. I když…nemusel by mě pořád tak schazovat. - Tak co vlastně chceš? Aby ti všichni všechno tajili jako Brumla, nebo ti říkali pravdu jako Snape? - Za prvé Brumbál je ještě horší… on lže, lže mě! A Snape…ten možná říká svůj názor…ale né pravdu. - Jak chceš! Koho tam máš dál? - Alastor Moody "Pošuk" To je chlap asi na stejný úrovni jako Brumbál. Nedovede mi říct ani slovo o tom, že je můj děda a…další Brumbálova lež…řekl mi, že Dursleyovi jsou moji jediní žijící příbuzní. - Ale co když o tom neví? - Blbost! Ví to až moc dobře a společně s Moodym se domluvili, že dají rekord v nejvíce utajených a zalhaných okolností okolo života jednoho kouzelníka. Moody je zkrátka parchant. Nechápu, proč tohle udělal. Nedávno bych se možná kvůli tomu rozbrečel, ale dnes už ne. Dneska bych mu dal nejraději přes hubu. O kom bych mohl ještě popřemýšlet?
Co třeba…Ginny Weasleyová. Pěkná holka, ale…je to pro mě jenom Ronova malá sestřička. Docela by mě zajímalo, jestli se taky podílela na tom Brumbálovo spiknutí proti mně. Já osobně si myslím, že by to nepřijala, mě špehovat, na to mě má ještě moc ráda, ale jeden nikdy neví, ať jí to s Deanem vyjde. - Najednou jsi nějakej moc přející, ne? - Nestarej se!

Matthew spokojeně pochrupoval na hřbetu draka, zdál se mu opravdu kuriózní sen.

Matthew Growen - obchodník na černém trhu, známý…poskytovatel jistých služeb si vykračuje po Obrtlé ulici. O stěnu vedle Burginovo krámku se opírá nějaká pěkná holčina. Asi tak pětadvacet let, černé vlasy, hnědé oči, štíhlá, míry 90-60-90. Matthew se okouzleně opře o stěnu těsně vedle ní. "Tak za kolik, kotě?" Optá se svůdně. Dívka se na něj usměje a vezme ho za ruku. Odvede ho do jednoho podniku, ve kterém Matt v životě nebyl. "Já mám zrovna práci, ale pracují tu i moje kolegyně." Vysvětlí s úsměvem a vede ho do salónku až na konci haly. Prochází kolem mnoha krásných žen, až se Mattovi zbíhají sliny, ale čeká na tu doporučenou, na tu nejlepší. Dívka ho odvede až k jedněm dveřím a pošeptá mu do ucha. "Dál už musíš sám, brouku." Jednou ho políbí a někam odběhne.
Matthew zkontroluje svůj vzhled v přenosném zrcátku a vejde do místnosti. U protější stěny stojí "ona" v růžovém plášti z kápí. Dojde až k ní a optarně ji k sobě otočí. Dívá se do tváře…(Teď bych to měla asi ukončit :D Kdo typuje, že je to McGonagalová má jeden bod, protože není příliš daleko od pravdy, za Bellatrix Lestrangeovou dva body, protože už se skoro trefil a plný počet bodů za…Hele, slyšeli už jste ten vtip o Čechovi, Amíkovi a Rusovi?…:D) Dívá se do tváře…roztomilé růžové mozkomorce. Přibližuje se k ní a jejich rty splynou v dlouhém vášnivém polibku.

Matt se s trhnutím vzbudil a vyděšeně se podíval kolem, jestli na ně zrovna neútočí roztomilé růžové mozkomorky, ale kam oko dohlédlo, po obloze se k nim nic růžového nepřibližovalo. Podíval se kolem sebe a hledal vhodnou oběť, na které by si spravil chuť. Pohled se mu zastavil na Tanye, která se nyní spokojeně rozvalovala vedle něj a koukala do dáli.

Upírka a Bradavická profesorka Tayna Tormentová se utápěla ve svých vzpomínkách.

Stála za dveřmi do Velké síně a slyšela ten hluk ozývající se zevnitř. Bylo jí třináct let a měla nastoupit od třetího ročníku v Bradavicích se svým stejně starým bratrem Jackem. Jejím mudlovským rodičům chvíli trvalo, než vstřebali to, že jejich děti jsou kouzelníci, a proto do prvního ani druhého ročníku ani jeden z nich nenastoupil. Učivo doháněli o těchle prázdninách s domácím učitelem. "Teď prosím, aby jste přivítali Jacka a Tanyu Tormentovou, kteří nastupují do třetího ročníku." Ozval se Brumbálův hlas a oba vešli. S ohromenými výrazy si prohlíželi nádhernou vázdobu síně i s očarovaným stropem, který vypadal jako noční nebe poseté hvězdami.
"Torment Jack." Řekla nějaká žena a její bratr se posadil na stoličku před stolem profesorů. Klobouk nějakou dobu přemýšlel, a tak měla Tanya čas, všechny profesory si prohlédnout. Na kraji stolu seděl nějaký chlápek s černými mastnými vlasy a hákovitým nosem. Vypadal docela mladě a ne příliš sympaticky. Vedle něj seděl malinký profesor, který byl za stolem sotva vidět. To už ale klobouk na Jackovo hlavě vykřikl. "NEBELVÍR!" Ten se za hlasitého potlesku šťastně usmál a povzbudivě se Tanye zahleděl do očí.
"Tormentová Tanya." Vyslovila její jméno přísně vypadající profesorka a jmenovaná usedla na stoličku. "Hm…kampak tě asi dáme?" Ozval se jí v hlavě hlas Moudrého klobouku. "No…já nevím…třeba za bráchou?" Nadhodila a klobouk se zamyslel. "Statečná na to jsi dost, za přátele by jsi život obětovala, ale také ti nechybí Zmijozelská lstivost a způsob jednání. Tak kam to bude? Mrzimor v žádném případě, Havraspár také ne, co třeba Nebelvír, jistě by jsi tam vynikla a nedělala by jsi své koleji ostudu, ale já mám na věc jiný názor a tím je…ZMIJOZEL!" Zakřičel klobouk poslední slovo na celou síň a Tanya se s lehkým úsměvem vydala k hulákajícímu a tleskajícímu stolu. Podívala se omluvným pohledem na svého bratra, který vypadal sice trochu zklamaný, ale přesto jí horlivě tleskal. Místo vedle sebe jí uvolnila dívka asi o dva roky mladší než ona sama. Tanya se na ní děkovně usmála a podala jí ruku. "Tanya Tormentová." Představila se. "Thersea Blacková."

O několik let starší Tayna letící zrovna na drakovi se vrátila do reality a rozhlédla se kolem sebe, Matt na ní tak zvláštně koukal…přisunula se k němu a lehla si mu do klína. Černokněžník nejdřívě vyvalil oči, ale pak se spokojen usmál a pohodlně se rozvalil. Celou tuhle situaci sledoval pobaveně poloupír Uregen de Wild, poloviční bratr Monici. Znuděně se podíval na krajinu, nad kterou letěli. Už nebyli v poušti, nýbrž přelétali zelené louky a pole. Pak dostal ten spásný nápad. Už dlouho si neprohlížel žádný trestní rejstřík a ten by mohl zkrátit jeho dlouhou chvíli. Vytáhl rejstřík své drahé sestřičky a začetl se.

Celé jméno: Lady Monica Camille Elisabeth Janet de Wild
Matka: Camille Janet Tina Emeline de Wild (r. Karmenová)
Otec: Sir Mathis Charles Kevin Joseph Bruno de Wild
Sourozenci: Uregen de Wild, Marcus de Wild
Datum narození: 20. 6. 1980
Povolání: X
Studium: Domácí učitel
Dosažené vzdělání: X
Trestní rejstřík: (2 zápisy) Podílení na vraždě matky Camille de Wild a bratra Marcuse de Wild (Trestní řízení neuskutečněno z důvodu nepřítomnosti obžalovaného), Stýkání se smrtijedy (Trestní řízení neuskutečněno z důvodu nepřítomnosti obžalovaného)

Uregen na to koukal dost zděšeně. Takže oni by jí klidně zavřeli do Azkabanu az to, že prý…kolik jí v té době bylo…jo, ve dvou letech se podílela na vraždě svých rodičů, které jsem mimochodem podle nich zabil já a pak se prý paktovala se smrtijedy. To se smrtijedy je sice pravda, ale ona za to nemohla. Vlastně už několik měsíců je nezvěstná, když jí Annien poslala do Bradavic pod jménem Monica Smithová. Ušklíbl se a začal si prohlížet jejich nový přírůstek. Bystrozora Jacka Tormenta. Jeho trestní rejstřík vlastně už četl. Pamatoval si, že je to bratr Tanyy… (poraďte mi někdo, jak to má skloňovat :D)… a má jeden zápis. Jeho nadřízeným byl Rufus Brousek a Umbridgeová ho asi zrovna moc nemilovala. Bystrozor…jak ironické…letí na stejném drakovi jako černokněžníci a dokonce se s nimi i docela normálně baví, aniž by nějakého zatknul.

Jack byl zahloubán do svých myšlenek ohledně Jane. Věděl, že je celkem tvrdohlavá a má svou hrdost, ale nečekal, že udělá takovouhle blbost jenom kvůli nějaké démonce…nebo měla snad i jiný důvod? Proč to vlastně udělala? Tak si to probereme…se mnou se zná dobře, na mě až trochu moc a nikdy jsme spolu zrovna nevycházeli. Ty její poznámky mě opravdu doráželi. S Harrym se zná poue okrajově, ale kdo by neměl rád chlapce-který-přežil? Annien skoro nezná, možná je na ní trošku naštvaná, že jí vyhodila z domu, ale to není nic vážněho. Uregena pravděpodobně potkala na ministerstvu, asi si tam vzájemně nějak pomohli a chovali se k sobě bezproblémově. Matthewa neznám já a myslím, že ani ona ne. Pak je tu Monica. Nechápu, co jí na ní vadilo, vždyť je démon jenom napůl a vypadá to, že jí všichni věří. Docházím k závěru, že udělala opravdovou hloupost a může se jí to i pěkně vymstít.
Ale co s ní poslední dobou bylo? Chovala se nějak divně a neustále někam mizela. Před nějakou dobou jsme spolu přece něco měli a pak se semnou rozešla se slovy. "Jeden chlap si mě navždy poznamenal a nevím, jestli by se ti zrovna vyplatilo s ním setkat. Proto odcházím a omlouvám se za to, co jsem kdy udělala, nebo neudělala." To byla její slovy a Jackovi až teď začali dávat smysl. Ona měla znamení zla. Došlo mu. To Voldemort si jí navždy poznamenal a ona zřejmě nechtěla, aby se o "nás" dozvěděl. V tom přápadě měla nové možnosti proč odejít. Možná z pocitu viny, nebo měla nějaké nevyřízené účty s Nicou…těžko říct, na to bych se asi musel zeptat přímo jí.
Jeho nával myšlenek přerušilo veselé. "Přistáváme!" Které na ně křikl drak a opravdu začali po chvíli snižovat výšku.


36. Ale co když ne?

3. června 2010 v 19:40 | Nemesis
36. Kapitola
Ale co když ne?

"To jejich vězení je hlídaný skoro jako Alcatraz." Uchechtl se ironicky Matthew, když jich všech šest stanulo ve spoře osvětleném atriu ministerstva kouzel. Bylo kolem jedné hodiny ráno a ministerstvo bylo hlídaného nanejvýš jako stánek s novinami. Blacková se rozhlédla kolem sebe a začala tiše povídat. "Takže…pro Tanyu jde Nica, Uregen a Jane. Já, Matt a Harry jdeme zjistit nějaký info o těch přívěškách. Jasný?" Všichni beze slova přikývli a vydali se k výtahům.
"Kdo je tam?" Uslyšeli z sebou někoho vykřiknout. Annien se otočila, líně mávla hůlkou a bystrozora jako by chytla nějaká ruka pod krkem, přiletěl až k ní. "Ty nás teď hezky dovedeš tam, kde zjistíme o jistých přívěšcích po kterých pase Vo…" Ušklíbla se, ale bystrozor jí přerušil. "Neříkejte tu to jméno!" Sykl. "Dobře, ty nám těď ukážeš, kde zjistíme něco o přívěškách po kterých pase Temný pán." Opravila se a zamyslela se na jedno jediné slovo. Imperio Bystrozorovi se zamlžili oči a nepřítomně koukal do dáli. "Zaveď nás tam." Nakázala a muž se rozešel směrem k výtahům. Všichni ho následovali.
Sjeli až do posledního patra kde se rozdělili. Uregen s Monicou v závěsu za Jane se vydali po schodech ještě níž. Sešli k těžkým dveřím. "Máme dva neviditelný pláště. Jeden si vezmeš ty Jane a druhý Monica." Rozhodl Uregen a vyndal pláště ze svého bezdeného váčku. Obě čarodějky si ho nasadili a upír se opřel do dveří. Ti se z tichým zavrzáním otevřeli. Jakmile Uregen vstoupil, mířila mu něčí hůlka mezi oči. "Už ani krok!" Sykl neznámí. Najednou muže někdo praštil do hlavy a on ztratil vědomí. "Psycholožka se taky musí umět bránit." Ozvalo se upírovi ucha a on se ušklíbl. Odklidili bystrozora do temného kouta, ale ještě před tím mu vzali uniformu, kterou si navlékl Uregen.
Pokračovali dál temnou chodbou. Cestou ještě narazili na dva spící bystrozory a jednoho, kterému vzali klíče od cel a do jedné z nich ho zavřeli. Hodili ho na postel a do hrudi se mu vpil rudý paprsek omračovacího kouzla. Procházeli kolem mnoha cel, když se dostali až nakonec, ale Tanya nikde.
"Kde je ta ženská?" Zavrčel upír naštvaně. Jane se zamyslela a stáhla si ze sebe neviditelný plášť. "No…je tu ještě vyslíchací místnost." Řekla. "Kde?" Optal se upír. "To ví jenom bystrozorové." Ušklíbla se. "Fajn, běž se nějakého zeptat!" Poradil jí ironicky. "Pochybuji, že tady mají informační centrum s milou obsluhou a rozdávají plánky budovy zdarma pro zbloudilé černokněžníky." Zavrčela. "Tak to máš potom problém…možná by ses mohla zeptat ropušky Doloros." Sykl. "Já?…to ne! Ty jsi ještě neslyšel o tom, jako má oblibu v upírech?" Optala se. "Možná tak v jejich zabíjení." Ozval se mužský hlas za Uregenem. Ten vyděšeně nadskočil a Jane sebou cukla. Oba se otočili po hlase.
Kousek od nich stál muž s hnědými krátkými vlasy a očima stejné barvy. Vypadal asi na třiadvacet a pobaveně se usmíval. "Jane, zrovna tebe bych tady nečekal." Uchechtl se. Najednou se vedle něho objevila Monica, která ze sebe shodila neviditelný plášť a momentálně zarývala muži hůlku do zad. "Zatím co vy jste tady probírali ropušku ministrini Doloros Umbridgeovou, já jsem nám našla kámoše." Sykla. Jane se uchechtla. "Tohle a kámoš? Nespletla sis ho náhodou s někým? Tohle je bystrozor, Monico!" Zašklebila se. Jmenovaná si povzdechla. "Jste oba tak tupí, nebo to jenom hrajete?...Tady právě jde o to, že je to bystrozor!" Zavrčela. Jane s Uregenem si vyměnili zmatené pohledy. "Nico, my nejsme na ministerstvu zrovna moc vítaní, víš? A bystrozorové jako je on, mají zajišťovat to, abychom my, nevítaní návštěvníci skončili buď v Azkabanu, nebo pod drnem." Vysvětloval jí jako malému dítěti upír. Ona jen s povzdechem zakroutila hlavou. "Uregene, tenhle byl zavřenej o kobku dál, než Tanya a nepřítel našeho nepřítele je náš přítel, nebo jak to bylo." Ušklíbla se. "Jacku, tebe zavřeli?" Zašklebila se Jane posměšně. "To ty jsi radši zběhla jinam, jak vidím." Prohodil jmenovaný. Jane jenom pokrčila s úšklebkem rameny. "Změna strany se obšas vyplácí."
"Myslím, že jsme sem nepřišli proto, abychom zjistili jaký jste oba zrádci." Sykl na ně Uregen naštvaně. "Fajn!" Odvětila Jane. "Jacku, jak se dostaneme do vyslíchací místnosti?" Štěkla. Bystrozor se zamyslel. "Jak se já dostanu pryč z ministerstva?" Zajímal se. "Ptala jsem se první!" Usmála se "mile". Uregen je přerušil. "Ty nám řekni, jak se dostaneme do tý místnosti a my tě dostaneme ven." Jack se zasmál. "Nevěřím vám." Tomu se pro změnu zasmála Jane. "Dobře, tak my si najdeme jiného bystrozora ty pak od nás pozdravuj mozkomory v Azkabanu." Jack zbledl. "Tak fajn, pojďte za mnou." Pobídl je a rázoval si to ke zdánlivě pevné stěně. Nica s Jane si opět oblékli neviditelné pláště. "Žádné podfuky." Sykla ještě Jane, když procházeli stěnou.
Objevili se v malé místnosti. Uprostřed stál stůl s jednou židlí, na které seděla upírka Tanya Tormentová. Stále měla změněnou podobu, takže se nemusela bát prozrazení. Vypadala dost strhaně, ale celou dobu se tvářila chladně a nepřístupně. Když si všimla Uregena, přes tvář jí přelétl úsměv, který ihned vystřídal zhnusený pohled na stranu Jacka. To už si nově příchozích všimli i čtyři bystrozorové. Než stihli vytáhnout hůlky, zdánlivě odnikud je zasypali kletby černé i bílé magie. Tři z nich padli mrtví, nebo těžce zranění k zemi. "Hezky jste je vyřídili." Ušklíbl se Uregen. Pak si ale všiml posledního bystrozora, která se škodolibým úsměvem vyběhl z místnosti. "Sakra!" Zaklel upír a rozběhl se za mužem. Za ním se vydali Jack s Tanyou, kteří po sobě neustále házeli zhnusené pohledy a ty následovaly neviditelné Jane a Monica.

Když se Jane, Uregen a Monica vydali pro Tanyu do vězení, Matthew, Harry a Annien s bystrozorem se rozešli k jediným dveřím na odboru záhad. Tohle místo už Harry nikdy nechtěl vidět, stále ho však vídával ve svých snech, což se mu také zrovna moc nezamlouvalo, ale tohle bylo ještě horší. Zase kráčel k těm těžkým černým dveřím, ale tentokrát už ne sám. Tentokrát měl sebou dva černokněžníky, dva přátele. Překonal svojí nenávist k tomu průchodu a prošel jimi v závěsu za Annien, Mattem a a tím neznámým mužem. Objevili se v černé místnosti, která se začala okamžitě po jejich příchodu otáčet. Vyděšeně se podíval na Annien, která se také nezdála zrovna dvakrát klidná. "Kam teď?" Vypadlo z něj. Blacková pokrčila rameny a zopakovala otázku bystorozorovi pod imperiem. "Přejte si kam se chcete dostat a ty správné dveře se otevřou." Vysvětlil se zamlženým pohledem. Všichni tři okamžitě pomysleli na nějaké informace o přívěšcích, co hledá Voldemort. Jedny dveře slabě zazářili. "Proč se neotevřeli?" Zajímal se Matt. "Jsou chráněné tajným heslem." Odvětil muž. Přešli blíž ke dveřím, kde slabě zářilo nějaké písmo.

האיש, שהיה הראשון על כדור הארץ, האיש יצר גבר ואישה, האיש שייך לעולם כולו, שמה, אולי אתה יודע עכשיו?

"Hebrejsky." Konstatoval zachmuřeně Harry. "Jak to víš?" Dokážeš to přeložit?" Zajímal se Matthew. Mladý Potter zakroutil hlavou. "Sakra, zkus něco tipnout." Navrhla Annien. "Fajn." Ušklíbl se Harry. "Jaké je heslo?" Optal se bystrozora. "To ví jenom pracovníci odboru záhad." Odpověděl. Potter si povzdechl. "Takže to bude třeba…Harry Potter?" Nic se nestalo. "Tak ne…Lord Voldemort?... Taky ne! Avada kedavra… Dolores Umbridgeová… Albus Brumbál…Salazar Zmijozel… Už ho to přestávalo bavit.
Po chvíli se naštvaně opřel o zeď. "Godric Nebelvír…zlato…cruciatus…" Zkoušel dál. Najednou se jedny z dveří do místnosti otevřeli a dovnitř vstoupilo asi deset pět bystrozorů. Všichni tři černokněžníci si bleskově nandali kápě a propukl boj. Harry bojoval s Kingsleym Pastorkem a nějakou neznámou ženou. Sesílal na ty dva převážně kletby z třetího stupně černé magie, oni se bránili hlavně magií bílou. Ani si nevšiml jak se to stalo a letělo na něj hned pět kleteb. Rychle otevřel jedny dveře a doslova vyskočil z místnosti.
Porozhlédl se kolem sebe. Uprostřed velké haly se tyčil starodávný oblouk. Proč zrovna sem? Povzdechl si Harry. Nebyl ale čas na přemýšlení, protože do místnosti vstoupili i jeho nepřátelé. Byli překvapení, když na ně vyletělo hned několik kleteb a oba to schytali. Ženu trefilo kouzlo do břicha a ona se zhroutila v bezvědomí k zemi. Pastorek sesílal na Pottera další kouzla ze země, protože jeho pravá noha byla pravděpodobně na několikrát zlomená. "Ups, to jsem nechtěl!" Zašklebil se na něj Harry a seslal na Kingsleyho jednoduchou kletbu z černé magie, tu Pastorek bez problému zrušil, ale nevšiml si však omračující kletby, která letěla za ní. Ta ho trefila plnou silou do prsou a on omdlel. Harry se usmál nad vydařeným soubojem a prohlédnul si své protivníky.
"Pokud je tu najdou do hodiny, přežijou to." Ozval se vedle něho něčí hlas. Harry poznal Matthewa. "Ty je nedorazíš?" Optal se ho zvědavě. Matt zakroutil hlavou. "Ne, bojují proti Voldemortovi, teď jsme na na stejné lodi." Ušklíbl se a oba se společně vydali opět do otáčivé místnosti, kde stála Annien a naštvaně si čistila černý plášť od krve. "To je tvoje krev?" Optal se Harry. "Ne jeho." Odpověděla a kývla na polomrtvého bystrozora na zemi kousek od ní. Matt se jen zašklebil a Harry znechuceně odvrátil hlavu. "Musela jsi ho tak rozkuchat?" Optal se. Blacková přikývla. "Jo, umazal mi plášť a zničil účes, pokud ale chceš, dorazím ho." Zašklebila se. Potter jenom něco nesrozumitelně zavrčel.
"Možná by jsme se měli pokusit otevřít ty idiotský dveře." Navrhl Growen. "Fajn, půjdeme na to logicky. Je některý z těchle pěti schopný nám říct to heslo?" Annien se zamyslela. "Ne, tohle byli stejně jenom bystrozorové, ty to tu hlídají, ale nepracují tu. Potřebujeme někoho přesně z odboru záhad." Zamračila se. "A co Tanya?" Navrhl Harry. Oba černokněžníci se rozzářili. "Ty jsi génius, Harry." Pochválila ho Blacková a spojila se myšlenkami s Uregenem. "Zdar upírku, máte Tanyu?" Zajímala se. "Jo, ale taky pěknej průšvih." Odvětil Uregen. Blacková se zašklebila. "Jste nemožný! Ale my tu holku teď potřebujeme, zeptej se jí na heslo od nějakejch tajnejch dveří…je to hebrejsky." Vysvětlila naštvaně. Chvíli bylo ticho, pak se opět ozval Uregen. "Složila neporušitelnou přísahu, že to heslo nikomu neřekne." Annien si povzdechla. "A co kdyby nás tam prostě jenom dovedla." Vyjekla šťastně. "Fajn, my vám jí tam pošlem. Tě pic!" Rozloučil se upír a Blacková se usmála. "Záchrana je na cestě." Vysvětlila svým dvou "kolegům". Pak se spokojeně posadila a opřela se o stěnu místnosti. Zbylí dva kouzelníci v místnosti jí napodobili, jen bystrozor pod imperiem zůstal stát. "Co s ním?" Optal se Harry. "Je k ničemu." Zavrčel Matthew a namířil na něj hůlkou. "Počkej, možná se ještě bude hodit." Sykla Annien. Matt se jen ušklíbl se nechal bystrozora bystrozorem.
Po dlouhých deseti minutách se do místnosti konečně přihnala tolik očekávaná upírka a profesorka v Bradavicích Tanya Tormentová. Zhnuseně se podívala na polomrtvého "rozkuchaného" bystrozora ležícího na zemi. "Prej tady potřebujete píchnout." Ušklíbla se místo pozdravu a přešla ke dveřím, na kterých stále zářil hebrejský nápis. Začala na dveře zakreslovat nějaké zářící znaky. Ty po chvíli pohasli. "Hm…tak druhej pokus." Zamumlala si pro sebe a zkusila to znovu. "Co to vlastně děláš?" Optal se zvědavě Harry. "Sakra, Harry! Teď jsem se ztratila…musím znovu…takže… האיש …to je muž…" Zavrčela naštvaně. "Tak dělej!" Křikl netrpělivě Matt. "Snažím se! Kdyby jste mě pořád nepřerušovali, už by to bylo!" Sykla a dál něco psala na dveře. "Jak to, že to ještě nemáš? Tohle jsi neměla luštit, to jsi měla vědět." Zavrčel Matthew. Tanya si odfrkla. "Já nelezu každý den do nepřísněji hlídaný místnosti v celý Anglii." Křikla. "Cože?" Vyjekla Annien. Tanya se ušklíbla. "Jo…střeží ji pár duchů, nějaký ty vlkodlaci a upíři, bazilišek a démon." Vysvětlila. Všichni tři černokněžníci vyvalili oči. "Ne dělám si srandu, střežená je zvenku, tím heslem, ale vevnitř už prý nic není." Zasmála se. "Jak…prý…nechceš náhodou říct, že to není jistý, že ne?" Vyjekl Harry. "Máš naprostou pravdu." Zašklebila se upírka. Chvíli ještě koukala na dveře, když vykřikla. "Už to mám, je to jasný! Bůh!" אלוהים…napsala na dveře, ty zlatě zazářili a otevřeli se.
"Jsi zlatá!" Usmála se Annien a vstoupila jako první do bíle vymalované místnosti. Harry se zvědavě vydal za ní. Místnosti byla velká asi jako vstupní síň v Bradavicích. U stěn byli rozestavěné železné police se šanony narvanými svazky papírů.
"Annien, máš co dělat." Ušklíbl se Matthew. "Já?... ne … tohle je práce pro odborníka." Usmála se jmenovaná sladce na Tanyu. Ta se zamračila. "Za prvé jsem tu byla asi dvakrát v životě, za druhé jsem už svojí část práce, nebo-li heslo splnila a za třetí nejsem žádnej úředník, abych se v tomhle vyznala." Odvětila s úšklebkem. Annien zavrčela něco o nemožných upírech a odtáhla Matta k šanonům, které začala společně s ním ihned prohledávat. Harry se otočil na bystrozora. "Pomoc jim hledat nějakou zmínku o těch přívěškách na cestování časem." Nakázal mu a sám se posadil do křesla, které stálo u stěny místnosti a přímo se vybízelo k tomu, aby se na něj Harry rozvalil.
"Accio informace o přívěšcích." Zaznělo po chvíli od Matta. Nic se nestalo. "Tady se nedá kouzlit." Poznamenala s úšklebkem Tanya. "Proč?" Zajímal se Harry. "Je to jakási ochrana proti nezvaným hostům. Ten kdo neví kde hledat, nenajde." Vysvětlila Tanya. Mladý Potter se zašklebil. "Kde jsou vlastně Uregen s Monicou a Jane?" Optal se zvědavě. Upírka se zamračila. "No…jeden bystrozor nám zdrhnul a oni ho teď honí někde po ministerstvu. Nehceme přece, aby se ministrině dozvěděla, že jí přišli navštívit nezvaní hosté, ne?" Ušklíbla se. Harry zakroutil pobaveně hlavou. "Neustále přitahuješ nějaké problémy, Tanyo." Jmenovaná se tomu jen zasmála.
"Sakra, vy tam, buď nám omozte, nebo schytáte nějakou moc ošklivou kletbičku." Křikla na ně naštvaně Annien. Ti dva se "nadšeně" zvedli a pomohli prohledávat různé spisy, staré knihy a kouzelné předměty. "Co se vlastně psalo na těch dveřích?" Optal se po chvíli hledání Harry. "Byla to hebrejská hádanka. V překladu něco o muži, který byl první na zemi a stvořil lidstvo. Odpověď byla bůh, v hebrejštině אלוהים." Vysvětlila s úsměvem a dál prohledávala vzácné spisy.
"Tak co máte?" Zeptala se po nějaké době znuděná Annien. "Spis o cestování v čase, tajné podrobnosti ze života zakladatelů Bradavic a rodokmen Nebelvíra." Ušklíbl se Matt. "Rodokmen Nebelvíra? K čemu nám to bude?" Zajímal se Harry. Matthew pokrčil rameny. "Nevim, líbilo se mi to, tak jsem to vzal." Odpověděl. "Černokněžník." Okomentovala to pobaveně Tanya. "Mám spis přímo o přívěšcích, nějaké starodávné báje a knížku, která se jmenuje Hroby mrtvých… nevím, co si pod tím představit, ale půjčím si to." Zašklebila se. Pokračovala mladá Blacková. "Mám něco v Hebrejštině o světě démonů, což s tímhle nemá nic moc společného, ale to jsem tu přece nemohl nechat. Pak spis o kouzelných předmětech a mocných artefaktech Anglické historie." Dopovídala a všichni se otočili na Harryho. "Já mám tohle." Ukázal sponku s černou růží, lemovanou stříbrem. "Nemohl jsem si pomoct." Ušklíbl se a všichni se začali smát. "To ses naučil od nich." Kývla Tanya hlavou ke dvou černokněžníkům, ti se na chvíli zatvářili jako andílci. "Fajn, teď musíme pěkně rychle vypadnout. Dejte si to bezedných váčků, doufám, že je všichni máte." Rozhodla Annien a vydala se ven z místnosti. Matthew ještě v rychlosti smetl do svého pytlíčku pár věciček, které se alespoň trošku leskly a vydal se za ní.
Blacková otevřela dveře z kulaté místnosti, když do ní někdo vrazil. Nestačila si ani všimnout kdo to je a svalil se na ně někdo další. Ministerstvem otřásla rána. "Co to bylo?" Vyjekla zděšeně a podívala se na toho kdo jí zalehl. Monica, Uregen, Jane a Jack. "Kdo je zase tohle?" Ukázala na posledního jmenovaného. "Tohle?... přítel." Odvětila Jane. Blacková jen protočila oči a chystala se znova vzít za kliku, když se ministerstvo opět otřáslo. "Sakra, co to je?" Zavrčel Matt, který byl rád, že se udržel na nohou. "Vol…tedy Temný pán útočí na ministerstvo." Opravila se rychle Monica, když si vzpomněla na jisté varování od Jane, že toto jméno je zde tabu. "Na ministerstvo?" Vyjekl zděšeně Harry. "Tam-ten-ksicht?" Přidal se Matthew. "Jo, musíme rychle zmizet, ale tudy to nejde." Sykl Uregen. Najednou se ozvaly za dveřmi kroky. "Jdou sem, rychle, do nějakých dveří." Křikl a všichni se nahrnuli do místnosti z obloukem. Proč všechny moje cesty končí vždycky tady? Povzdechl si Harry.
Uslyšeli několik výkřiků smrtících kleteb a poznali, že právě sem byli nahnáni prchající bystrozorvé. Celé ministerstvo se opět otřáslo. Pod dveřmi protekl malý potůček krve. "Musíme pryč!" Vyjekl Harry. "Do oblouku!" Vydechla nešťastně Annien. "Nemáme na výběr!" Křikl Uregen a všichni se rozeběhli ke starodávnému oblouku. "Slyšíte to?" Optal se Harry. "Hm…" Přikývla zamyšleně Annien. Ozvala se hromová rána a do místnosti se dostali kouzelníci v černých pláštích - smrtijedi. "Rychle, do oblouku!" Sykl Uregen a ztratil se v průhledném závoji. Postupně tam skočila i Monica, Matthew, Tanya, Jack, Jane… Před obloukem zůstáli stát Harry s Annien. Smrtijedi se stále přibližovali a začali po nich sesílat smrtící kletby.
"Annien, kdyby už jsme spolu neměli možnost mluvit." Šeptl ztěžka Harry. "Chci abys věděla, že jsem tě měl rád. Ukázala jsi mi, co to je život." Dokončil a po tvářích mu stékali slzy. Nechtěl je všechny ztratit. Teď, před jistou smrtí odpustil i Brumbálovi, Snapeovi, Ronovi, Hermioně, Remusovi…všem. Chytl Annien za ruku a společně proskočili obloukem. Průhledný závoj se lehce zavlnil a nezůstalo po nich nic. Dědic Godrica Nebelvíra a dědička Roweny z Havraspáru ukončili svůj život skokem do Oblouku smrti a zůstaly snad jen vzpomínky na ně, v srdcích čarodějů i mudlů…ale, co když ne?


35. Cvokařka Jane

3. června 2010 v 19:36 | Nemesis
35. Kapitola
Cvokařka Jane

Procházela ztichlými zdmi Bradavického hradu a její blonďaté vlasy zářili i v tom šeru, co zde panovalo. Bylo kolem šesti hodin ráno a Bradavice, včetně všech studentů, učitelů, duchů a obrazů ještě spali. Nebála se prozrazení. Prošla branou na Bradavické pozemky. Bylo chladno a ona se ještě víc zachumlala do svého pláště. Jezero bylo zahaleno mlhou, stejně jako vše ostatní. Nedohlédla ani na pár metrů před sebe. Tráva byla pokryta kapkami rosy, ale jí to nevadilo. Ve svých obvyklých vysokých černých kozačkách dál procházela vysokou mokrou trávou. V té mlze se dalo těžko poznat, kde už začíná les a kam pokračují travnaté pozemky. Zvedla ruce nad hlavu a přála si, aby vítr odehnal tu mlhu. Podívala se kolem sebe na výsledek svého snažení. Mlha opravdu prořídla a ona se mohla bez problémů vydat až za hranice Bradavic a se světelným zábleskem, který byl v té mlze skoro neviditelný se přemístila.

V letním sídle Blacků ještě všichni poklidně spali. Zablesko se a v přemisťovací místnosti se objevila blonďatá čarodějka v černém plášti a ve vysokými kozačkách stejné barvy. Potřebovala se ujistit, jestli dům stále stojí, když to tu nechala na pospas sourozencům Uregenovi a Monice. Prošla chodbou, kde zastihla svojí pětimetrovou krajtu Lucy. "Ahoj Lucinko!" Pozdravila hadí slečnu a ta se jí omotala kolem nohou. "Doufám, že tě ti dva moc neotravují." Usmála se na ní. Krajta něco zasyčela. "Škoda, že ti nerozumím, ale ty mě jo, viď? No…možná někdy zavolám Harryho, aby mi přeložil, co říkáš." Zamumlala spíš pro sebe. "Tak se měj, já musím ještě prohodit slovo s Uregenem." Rozloučila se pokračovala svým rozhodným, možná trošku arogantním krokem do obývacího pokoje.
Tam ke svému zděšení narazila na úplně neznámou čarodějku, spící na jejím gauči. Naštvaně se vrhla k Uregenovi a dala mu pořádnou facku, aby se probral. Nechápavě se kolem sebe podíval. Jeho pohled se zastavil na tváři dosti naštvané majitelky domu. Rychle vyskočil z postele. "Ahoj Annien! Jak se máš?" Usmíval se jako by nic, ale jmenovaná ho přerušila. "Kdo je tohle?" Vyjekla a ukázala na neznámou čarodějku. Ani nečekala na odpověď a zasyčela na upíra. "Neřekla jsem náhodou nedávno, že nějaký štětky nemají v mým domě co dělat? Co ti na tom připadalo málo jasný? Mě se konečně povede přemluvit toho idiota Matthewa, aby si a těma svýma zalezl buď někam do hotelu, nebo k nim domů a místo něho přijdeš ty. Vypadni z mýho domu, dokud se nenaštvu tak, že tu začnou lítat kletby z černý magie." Mluvila ledově klidně, ale v jejím hlase byla znát zloba. "Kdo to je?" Optala se znova. "Jsem Jane, bývalá ministerská psycholožka." Představila se čarodějka. Annien vykulila oči. Pak se otočila na podpatku a naštvaně odkráčela pryč.
Cestou ještě zaslechala menší výbuch ve své laboratoři. "Monico, já tě zabiju! Všechny do jednoho vás uškrtím!" Zavrčela a přemístila se zpět k Bradavicím, které by stále zahaleny mlhou. Procházela kolem černého jezera a potichu si pro sebe mumlala. "To není možný! Stačí, abych tam ty dva nechala chvíli osamotě a jeden z nich si tam přinese štětku, druhá si hraje v mojí laboratoři. Lucy je jediná z toho domu, kdo má mozek!... Psycholožku!…ministerskou psycholožku!…to si ze mě dělá srandu, ne? Koho si přivede příště, třeba ministrini? Ale mě to může být jedno. Může si jí přivést k sobě domů, třeba pod most." Obešla jezero a blížla se k Bradavické bráně.
Nebyla jsem na něj moc tvrdá? Pomyslela si najednou. Jo! Matta jsi přece z domu nikdy nevyhodila. Odpovědělo jí druhé já. Zamračila se. Hm…tak já ho chvíli nechám vycukat, a pak ho možná vezmu zpátky. - A co když ta Jane, nebo jak si říkala není jenom štětka, ale bude s ním chtít zůstat? - Sakra, na to jsem nemyslela. No…tak…nechám jí u sebe bydlet, ale zavážu si jí neporušitelným slibem a pokud bude chtít, bude moci s námi se zapojit po pátrání po přívěšcích a pokud chtít nebude…jmenuju jí ministrem skrývání. Takže bude dělat Harrymu a Monice aliby a podobně. Domyslela to, změnila si podobu zpátky na Tanyu a o něco spokojenější vztoupila do hradu.
"A kdepak jsi byla ty?" Ozvalo se jí v mysli a ona se dívala do očí Harrymu, převlečenému za Monicu. Hodila nechápavý pohled na Matta, který stál opodál. Ten se jenom ušklíbl. "Ten idiot Uregen si přinesl do mýho domu ministerskou cvokařku!"
Odpověděla Harrymu naštvaně zamířila do kabinetu Obrany. "A ty si dej rozcvičku." Vzkázala mu s úšklebkem. "Prožeň ho." Sykla, když procházela kolem Matthewa a ten se šťastně usmál. "Takže tyhle schody desetkrát nahoru a dolů." Uslyšela ještě za sebou, když zacházela do protější chodby.

Ráno se Harry vzbudil kolem půl sedmé ráno. Už dlouho ho netrápili noční můry, ale dnes měl opět před očima Siriusovu smrt. Proti snům nitrobrana nepomáhala. Zatřepal hlavou a podíval se po pokoji. Všichni spolubydlící ještě spali. Byl to nezvyk spát na jednom pokoji s Hermionou. Včera večer dokonce vlezl do své opravdové ložnice, odkuď ho pak Matthew naštěstí vyhnal.
Teď se oblékl do černých kalhot a oranžového trička a vydal se ven trošku proběhnout. Ne, že by se mu zrovna chtělo, ale měl to nakázáno od Annien navíc se mu bude fyzička určitě ještě hodit. V Nebelvírské místnosti bylo jen pár ranních ptáčat, který mu nevěnovali žádnou pozornost. Sešel schody až do přízemí hradu a chtěl jít k jezeru, když uviděl ze dveří vyjít sama sebe. Tedy Harryho Pottera. Kde se ten Growen celou noc flákal? Pomyslel si naštvaně. Přešel k němu a vrazil mu pořádnou facku. Nic jiného, co by nebylo v tu chvíli nápadné ho nenapadlo. "Co to do tebe vjelo?" Zeptal se myšlenkami Matt. "S kterou kočkou jsi dneska byl? To sis to nemohl alespoň odložit třeba o dva dny, až si na mě nebudeš hrát? Ty snad chceš, aby se Brumbál opravdu naštval a nalil do mě veritasérum?" Štěkl. "No jo, tak promiň… stačí?" Omluvil se černokněžník. Harry se ušklíbl. "Doufám, že sis užil." Matthew zvesela přikývl. "Ani nevíš jak, je to opravdová ženská ta Mary…nebo se jmenovala Nicola?…ne, Suzane…myslím." Mumlal zmateně. Harry se začal smát. Ten děvkař jich měl tolik, že si už nepamatuje jméno ani té poslední. Zašklebil se.
Chtěl se vydat konečně k tomu jezeru, ale ve dveřích se objevila Annien v podobě Tanyy. Harry vyvalil oči. "A kdepak jsi byla ty?" Zeptal se rozverně. Blacková hodila nechápavý pohled na Matta, ten se jenom ušklíbl. "Ten idiot Uregen si přinesl do mýho domu ministerskou cvokařku!" Křikla a zamířila do kabinetu Obrany. "A ty si dej rozcvičku." Vzkázala ještě Harrymu s úšklebkem. "Prožeň ho." Sykla, když procházela kolem Matthew a ten se šťastně usmál. "Takže tyhle schody desetkrát nahoru a dolů." Nařídil a ukázal na nejdelší schodiště, které uviděl. Harry zakňučel a rozběhl se do schodů.
Celá zpocený a zadýchaný se Harry po "menší" rozcvičce odploužil do sprch. Stejně jako včera večer málem vlezl do té pro kluky. Naštěstí si na brzo vzpomněl a rychle změnil směr.
Zrovna chtěl jít na snídani, když ho někdo pevně chytl za ruku a odtáhl do nepoužívané místnosti. Tam ze sebe schodil neviditelný plášť a Harry mohl vidět neznámou čarodějku přitisknutou na Uregenovi. "Tak ty už máš taky nějakou, jo? To je ta cvokařka o které Annien mluvila?" Optal. Upír přkývl. "Jo…Harry, tohle je Jane…Jane, tohle je Harry." Představil je navzájem. "Těší mě." Usmál se Harry a jmenovaná mu úsměv oplatila. "Co jsi po mně vlastně chtěl, Uregene?" Zeptal se Harry po chvíli. Upír se ušklíbl. "No…Annien mě vyhodila i s Jane z domu a já potřebuji…" Začal vysvětlovat, ale Harry ho přerušil. "Jasně, chápu…nemáš kde bydlet dokud se Annien neuklidní. Navrhuju Komnatu nejvyšší potřeby, pojďte, dovedu vás tam."
Došli do sedmého patra, kde Harry třikrát prošel kolem gobelínu a vstoupili do útulné místnosti z krbem, pár křesílky a malou knihovničkou. "Cokoliv budete od komnaty, kromě jídla a pití chtít, dostanete to." Usmál se a chystal se konečně dojít na tu snídani. V síni už bylo jen pár opozdilců a Harrymu došlo, že lehce nestíhá. "Stejně začínáme Obranou s Annien." Ušklíbl se a nandal si na talíš pořádnou porci míchaných vajíček s toasty.
Před deseti minutama jsem měl být na obraně. Uvědomil si, když dojedl. Jenom s úsměvem pokrčil rameny a v klidu si došel pro věci do Nebelvírské společenské místnosti.
Cestou do hodiny, ho ale někdo chytl za ramena. Rychle se otočil a uviděl za sebou stát pravou Monicu. "Co tu děláš? Tebe taky vyhodila z domu?" Sykl a rozhlížel se kolem sebe, jestli je nikdo nevidí. "Ne…ale u Annien doma už je hrozná nuda, když odešel Uregen s Jane." Postěžovala si. Harry si povzdechl. "Fajn, tak běž za nimi jsou v KNP." Monica se zamračila. "Ale já chci být s tebou." Usmála se a omotala se Harrymu kolem krku. Mladý Potter se zašklebil. "Tobě se po mně stýskalo, viď?" "Po tobě? Ani náhodou! Prostě jsem se nudila." Odsekla. "Tak si vezmi neviditelný plášť a pojď se mnou na hodinu." Nabídl Harry. "Na hodinu? Spíš na takovou půl hodinu…máš asi dvacet minut zpoždění." Zasmála se. "Ale je tu malej problém, já nemám neviditelný plášť." Ušklíbla se. "Proč?" Optal se Potter. "Vzal si ho Uregen, když šli za tebou." Zavrčela. Harry zakroutil pobaveně hlavou a hodil po ní svůj plášť. Nica se na něj vděčně podívala a oblékla si ho.
Oba vešli do třídy. Harry přešel svým klidným krokem až ke katedře, na které seděla Annien, vypadající jako jejich pravá učitelka Tanya. "Dobré ráno!" Pozdravil slušně. "Bohužel, kvůli nepředvídatelným událostem jsem nestihla značnou část vaší hodinu, což mě moc mrzí a hluboce se za to omlouvám." Vysvětlil poklidně s mírným úsměvem a musel si dávat velký pozor, aby o sobě nemluvil v mužském, ale ženském rodě. Celá třída ho sjela překvapeným pohledem s výjimkou dvou černokněžníků, převlečených za Harryho profesorku a spolužačku. Sedl si do třetí lavice vedle Matthewa a poklidně se rozhlédl po třídě. Všichni přítomní uhnuli pohledy a začali si vzrušeně povídat se svými sousedy. Monica si mezitím ustlala na katedře vedle Annien a s úšklebkem celé to divadlo sledovala.
"Ticho, prosím!" Uklidnila třídu Blacková a otočila se na pravého mladého Pottera. "Slečno Smithová, strhávám Nebelvíru deset bodů a máte u mě dnes v devět hodin školní trest." Mladý Potter zamumlal něco o nevděčných ženských a Matt vedle něho se rozesmál. "Je tady něco k smíchu, pane Pottere?" Optala se přísně a Harry spadnul smíchy ze židle. Annien hrála tu svojí roli tak přesvědčivě, že se Matthev zhroutil na zem za ním. Monica se taky dobře bavila a mladá Blacková měla co dělat, aby udržela kamennou tvář. "Strhávám Nebelvíru dalších pět bodů a vy, pane Pottere bude mít dnes trest se slečnou Smithovou." Rozhodla a ty dva se kroutili na zemi v dalším záchvatu smíchu. Po chvíli se uklidnili a zasedli zpátky do lavice.
"Takže, dokud nás slečna Smithová nevyrušila…" Začala opět Annien z výkladem, když se od Harryho ozvalo slabé zasmání. Ignorovala to a pokračovala dál. "…povídali jsme si o temných tvorech a jejich schopnostech. Tak…kdo mi řekne něco o nějakém temném tvorovi?" Optala se a Harry se opět zhroutil k zemi, protože to, jak to Annien hrála, bylo fascinující. Matt se k němu po chvíli přidal. "Vy dva!" Ukázala na ně Blacková. "Jděte se smát někam do kouta." Nařídila jim s úšklebkem a vyvolala Hermionu, která se hlásila. "Například Bazilišek…" Začala Mia, ale přerušil ji další výbuch smíchu z kouta místnosti. Matt z Harrym se tam po sobě přímo váleli a Matthew, když se na malou chvíli trošku uklidnil, otočil se na Annien. "Pardon." Omluvil se a začal se zase smát. Po deseti minutách je Blacková vyhodila smát se na chodbu, protože byl ten jejich smích hrozně nakažlivý a smála se celá Nebelvírská půlka. Zmijozel se nad tím jen pohoršoval a učitelka měla co dělat, aby si udržela kamennou tvář.
Nakonec ti dva zůstali na chodbě před třídou do konce hodiny a pak se šli projít ven na pozemky. Když se poté začali z učebny hrnout studenti, Harry s Mattem už tam dávno nebyli, protože si zrovna povídali na břehu Bradavického jezera. Na dvouhodinovce přeměňování se měli učit změny sirku na brk a obráceně. Matt ale usoudil, že je to zbytečné a tak si dal nohy na lavici a spokojeně zavřel oči, protože toho v noci moc nenaspal, díky své noční činnosti s jednou kráskou. "Pokud vám tahle hodina připadá zbytečná, můžete odejít." Zavrčela na něj McGonagalová naštvaně. "Tak v tom případě naschle." Rozloučil se a vyšel ze dvěří. "Sdílím jeho názor." Přidal se Harry a vyběhl za ním. Profesorka přeměňování zůstala na dveře zírat s otevřenou pusou a třída jí napodobila. Mladý Potter s černokněžníkem se vydali do komnaty nejvyšší potřeby, kde našli Jane a Uregena.Ti zrovna prohlíželi nějakou úředně vypadající listinu. Přisedli si k nim a začali číst.

Celé jméno: Sir Uregen Mathis Louis Kevin Joseph de Wild
Matka: Camille Janet Tina Emeline de Wild (r. Karmenová)
Otec: Sir Mathis Charles Kevin Joseph Bruno de Wild
Sourozenci: Monica de Wild, Marcus de Wild
Datum narození: 13.3. 1964
Povolání: Bystrozor (nadřízený: Ferris Paint) - Nezaměstnaný
Studium: Švýcarská škola čar a kouzel - Vysoká škola bystrozorská
Dosažené vzdělání: NKÚ 6/9, OVCE 78%, VBŠ 75%
Trestní rejstřík: (4 zápisy) Proklet upírskou kletbou (trestní řízení 13.3.1988 zažalován Ferritem Paintem, obhajován sirem Mathesem de Wild, hlasování rady 52:48 - shledán viným a bylo ukončeno jeho zaměstnání na ministerstvu kouzel), vražda své matky Camille de Wild a bratra Marcuse de Wild (trestní řízení neuskutečněno z důvodu nepřítomnosti obžalovaného), Nakažení upírskou nákazou sira Mathise de Wild (trestní řízení neuskutečněno z důvodu nepřítomnosti obžalovaného), nedodržení zákonů, nelegální obchody na černém trku, krádeže (trestní řízení 13.10.1991 - shledán viným a odsouzen na tři roky v Azkabanu)

Všichni na to překvapeně koukali apak se všechny pohledy stočili na Uregena. "Ty jsi byl v Azkabanu?" "Ty jsi byl bystrozor?" Křičeli jeden přes druhého. "V Azkabanu nebyl, ale vysvětlení toho ostatního si ráda poslechnu." Ozvalo se ode dveří, kde stála Tanya. Před očima se jim změnila na jejich známou blonďatou Annien. Sedla si do křesla naproti Uregenovi a čekala na to, co jim k tomu upír řekne. "V Azkabanu jsem opravdu nebyl, a to díky Annien, ale tím by jsem začali od prostředka... Takže pracoval jsem jako bystrozor ve Švýcarsku, ale jeden upír, vlastním jménem Clark, kdyby to někoho zajímalo, na mě seslal upírskou kletbu. Byl jsem na trestním řízení a vyhodili mě z ministerstva. Pak zabili mojí matku a bratra. Otec se k upírům přidal a Monice jsme pomohli utéct. Také jsem utekl a tak to všechno samozřejmě svedli na mě. Přesunul jsem se do Anglie, kde jsem potkal Annien. Pak bylo nějaké to nelegální obchodováníčko a podobně…vždyť to znáte. Jednou se to ale nějak zvrtlo, tady Annien si chtěla zachránit vlastní krk, podstrčila mě bystrozorům a…" Harry se překvapeně zasmál. "Ona tě podstrčila bystrozorům? Neříkal jsi náhodou, že díky jsi nebyl v Azkabanu?" Optal se. Uregen na něj vrhl naštvaný pohled. "Kdybys mě nechal domluvit." Zavrčel a pokračoval. "Kde jsem to skončil? Jó…podstrčila mě bystrozorům a pak mi pomohla zdrhnout z ministerstva. Od té doby sloužím zásadně jí." Ušklíbl se a lehce se jí poklonil.
Jmenovaná se ušklíbla. "Vidíš, nemáš si na co stěžovat. O jeden zápis v rejstříku míň, nebo víc, to ještě nikoho nezabilo." "Ne, jenom ho to poslalo do Azkabanu." Zašklebil se upír. "Annien, pochop konečně, že zápisy v trestním rejstříku nepočítáme po stovkách jako ty." Zavrčel. Harry jenom zakroutil hlavou. "S kým já se to dal dohromady?" Zakňučel. "Navzájem se udávají bystrozorům, zachraňujou před ministerstvem, vyhazujou z baráků, počítají zápisy v rejstříku po stovkách…" To se všichni začali smát a Matt ho vzal kolem ramen. "Holt mladej, tohleto je svět…černokněžníků." Vysvětlil. Mladý Potter se zašklebil a prohlédl si pergamen na stole. "Uregene, pamatuješ si vlastně celý svoje jméno?" Optal se. "Po pravdě?" Optal se upír. "Jo." Přikývl Harry. Uregen se zamyslel. "Ne." Zašklebil se a opět se všichni začali smát.
"Nico…" Chtěl oslovit svojí kamarádku, když si vzpomněl, že vlastně neví, kde ta holka je. "Ona je tu taky?" Vyjekla Annien. "Jo!" Ozvalo se odněkud ze země a všichni uviděli Monicu, jak si ze sebe stahuje neviditelný plášť a hází ho Harrymu. "…ty máš taky tolik jmen?" Dokončil otázku Potter. Pokrčila rameny. "Vlastně ani nevím." "Tak se podíváme." Vyjekl nadšeně Uregen, ale Annien ho zastavila. "Ne, nejdřív nám něco řekneš o svojí…společnici." Ušklíbla se. "Umím mluvit sama." Odsekla Jane. "A já zase nevím nic o vás. Nejdřív o sobě řekněte něco vy." Zamračila se. "Neporušitelný slib?" Optala se Blacková. Jane přikývla.
Minulost všech přítomných, kromě Jane byla vypovězena. Harry s Mattem se sice trochu zdráhali povídat některé věci o sobě, ale nakonec skoro vše postupně vypověděli. Matt vynechal své románky a Harry to vzal dost zkatkou, jestli se za to dá počítat věta. "Jsem Harry Potter "slavný Nebelvírský hrdina" a skončil jsem tady." Upřesnit to, už nepovažoval za nutné a slova se tedy chopila ministerská čarodějka. "Jmenuji se Jane Greyová. Narodila jsem se v Portugalsku, kde jsem také vyrůstala. Můj otec byl místní lékouzelník a matka zemřela, když mi bylo deset let. To jsme se přestěhovali do Anglie kde jsem studovala v Bradavicích. Kdyby vás to zajímalo, tak v Havraspáru. Po ukončení školy jsem pracovala na ministerstvu jako psycholožka. Jinak…je mi 29 let a momentálně nemám kde bydlet, takže pokud mě vyhodíte, můžete potom přijít na návštěvu pod most." Ušklíbla se. "To znamená, že patříš k nám a chce to oslavu. Šoupni sem něco Ann." Křikl Matt a už se chystal na nějakou dobrou whisky. Když se dlouho nic nedělo, otočil se nechápavě na Blackovou. "Došli zásoby?" Zeptal se nešťastně. "Ne." Ušklíbla se jmenovaná. "Ale oslavovat se bude, až dostaneme Tanyu z ministerstva." Rozhodla a vrhli se na studování plánů budovy, které měla Jane u sebe.


34. Ministerstvo kouzel

2. června 2010 v 17:54 | Nemesis
34. kapitola
Ministerstvo kouzel

V ministerském atriu se ozvalo tiché "prásk" a objevila se tam postava v černém plášti s kápí, který dokonale splíval s temným okolím. "Je tu někdo?" Ozvalo se podezřívavě z druhé části atria. Odpovědí bylo ticho. Bystrozor několikrát obešel sochu s rozsvícenou hůlkou, ale neznámá postava byla dobře skryta ve stínu. Vystrašený bystrozor zrovna procházel kolem jednoho temného koutu, když mu někdo zapíchl hůlku do zad. "Ani slovo!" Sykl neznámí a ministerský poslušně mlčel. Uslyšel tiché "Mdloby na tebe" a omráčený se zhroutil k zemi. Neznámí několikrát mávl hůlkou a byl převlečen do bystrozorské uniformy. K jeho upírskému vzhledu a černo-červeným vlasům se to vůbec nehodilo. Zamumlal tedy několik kouzel a stál tu místo něho hnědovlasý muž, vypadající tak na třicet, k nepoznání od toho, kterého zrovna omráčil. "Zatím to jde dobře." Ušklíbl se Uregen, vzal bystrozorovi hůlku a omráčeného ho schoval do nejbližší kanceláře.
Až teď měl čas podívat se po atriu. Byla tu tma, ale když zvedl hůlku nad hlavu, mohl si prohlédnout sochu, na které seděl na trůnu pohledný kouzelník a klaněl se mu vlkodlak, upír, skřet a kentaur. Uregen si znechuceně odplivnul. Příště jim to rozmlátím na cucky. Pomyslel si naštvaně a vydal se podél růžově vymalovaných zdí, z kterých se mu dělalo špatně k výtahům. Ta Umbridgeová to tady pěkně zřídila. Pomyslel si. Cestou potkal spící hlídku, nad kterou se jenom ušklíbl. Nastoupil do výtahu a ten se s hlasitým zarachocením rozjel.
"5. patro Oddělení bystrozorů." Ozvalo se a on vystoupil. Sice měl hledat Tanyu, ale podívat se do archivu bylo taky lákavé.
Tady na oddělení bystrozorů to docela žilo. Podíval se na svou jmenovku. Christian Cullen Stálo tam. S úšklebkem prošel kolem několika bystrozorů, kteří mu nevěnovali žádnou pozornost a až na konci chodby objevil archiv. Bohužel neměl klíč, tak zašeptal "alohomora" Dveře se ani nepohnuli. Sakra, jak bylo to kouzlo od Annien… Přemýšlel. Concnne…ne…consesncio…taky ne…už to mám, concenssio alohomora. Ušklíbl se a tiše zopakoval formuli. Dveře se z lehkostí otevřeli a Uregen se usadil do nejbližšího křesla. "Jsem bystrozor a odsuzuji vás za vraždu deseti mudlů na deset let v Azkabanu." Pitvořil se pobaveně. "Přísahám, že budu vždy sloužit své vlasti." Prohlásil s hranou vážností. Pak se rozsemál. Já a bystrozor, to by to dopadlo. Vlastně jsem jim být chtěl a…tak jsem jím byl. Ušklíbl se. "Časy se mění." Zamumlal a s úsměvem na tváři se vrhnul k šanonům u zdi. Tollen Samuel, Topperová Elisa, Torment Jack…cože? Ten má s Tanyou něco společnýho? Pomyslel si a vytáhl jeho složku. Začal číst.

Celé jméno: Jack Stanley Torment
Matka: Anita Tormentová
Otec: Stanley Torment
Sourozenci: Tanya Anita Tormentová
Datum narození: 11. 10. 1973
Povolání: Bystrozor (nadřízený: Rufus Brousek)
Studium: Bradavická škola čar a kouzel - Vysoká škola bystrozorská
Dosažené vzdělání: NKÚ 9/9, OVCE 90%, VBŠ 80%
Trestní rejstřík: (1 zápis) Vzpoura proti ministerstvu (trestní řízení 12.9. zažalován ministriní Dolores Jane Umbridgeovou, obhajován Rufusem Brouskem, hlasování rady 45:55 - shledán nevinným)

Uregen vyvalil oči. Takže…Tanya má bratra, který je bystrozor a pravděpodobně nemá zrovna v lásce ministrini. Ušklíbl se. Jo a taky má všechny NKÚ, skoro nedosažitelný OVCE a ještě k tobu Vysokou bystrozorskou. Takovej šprt. Zašklebil se. Složku tedy vrátil do archivu a vytáhl další.

Celé jméno: Tanya Anita Tormentová
Matka: Anita Tormentová
Otec: Stanley Torment
Sourozenci: Jack Stanley Torment
Datum narození: 11. 10. 1973
Povolání: Pracovnice odboru záhad - profesorka v Bradavické škole čar a kouzel
Studium: Bradavická škola čar a kouzel
Dosažené vzdělání: X
Trestní rejstřík: (1 zápis) Nakažena upírskou nákazou (trestní řízení 13.8.1987 zažalována Evgeniou Blackovou, obhajována Albusem Brumbálem, hlasování rady 72:28 - shledána vinou a bylo ukončeno její studium na Bradavické škole čar a kouzel)

Uregen složku překvapeně upustil. Tanya je tedy dvojče toho Jacka, pracovala na odboru záhad, přestože nemá žádné vzdělání, protože ji kvůli nějaký Blackový vykopli z Bradavic. Má taky jeden zápis v rejstříku a je shledána vinou za to, že z ní někdo udělal upírku. Obhajoval ji tam Brumbál, ale rada ho přehlasovala… ještě, že jsem sem šel, tyhle informace nejsou zapsaný na všech sloupech.
Zvedl složku a zandal ji zpět do archivu. Přesunul se na začátek k "B" a začal hledat příslušnou složku. Belllová Kate, Bell Zorro, Blacková Annien…to si přečtu. Rozhodl a vyndal složku. Blacková Evgenia…to taky. Projížděl další a další Blacky, až došel k… Blacková Thersea… no konečně. Usmál se a sednul si i se třemi složkami do křesla.

Celé jméno: Evgenia Frances Annien Blacková
Matka: Frances Tiffany Blacková (r. Nottová)
Otec: Ignacius Black
Sourozenci: Octavia Frances Sheila McNairová (r. Blacková)
Datum narození: 18.4. 1930
Povolání: Neznámé
Studium: Bradavická škola čar a kouzel
Dosažené vzdělání: NKÚ 7/9, OVCE 86%
Trestní rejstřík: (53 zápisů) Podílení se na vyvraždění rodu Prewettových (Zažalována Molly Weasleyovou rozenou Prewettovou, trestní řízení neuskutečněno z důvodu nedostatku důkazů), Brutální vražda patnácti mudlů (trestní řízení neuskutečněno z důvodu nepřítomnosti obžalovaného)…

Uregen se ušklíbl. Lituju Annien…být s touhle příbuzný…číst všechny její zápisky v trestním rejstříku, jsem tu ještě za týden.
Dostáváme se k dalším osobám… asi si najdeme tu Weasleyovou. Pomyslel si. Pak otevřel další složku.

Celé jméno: Annien Tiffany Victoria Blacková (r. Nottová)
Matka: Tiffany Nottová
Otec: Theodore Steward Nott
Sourozenci: Frances Tiffany Blacková (r. Nottová)
Datum narození: 2.5. 1902
Povolání: Neznámé
Studium: Bradavická škola čar a kouzel
Dosažené vzdělání: NKÚ 9/9, OVCE 97%
Trestní rejstřík: (251 zápisů) Umučení k smrti manželů Randolpha Pottera a Queenie Potterové. (Trestní řízení neuskutečněno pro nedostatek důkazů), Použití zakázaných kleteb na manžele Leonarda Weasleye a Penelope Weasleyovou (Výslech pod veritasérem - shledána nevinou), Vydírání ministra kouzel Briana Lamberta Kendrycka Jeffreyho Brumbála (Výslech pod veritasérem - shledána nevinou)…

Povedená rodinka. Ušklíbl se Uregen. Tak podle týhle ženský, si Annien říká, jo? Tak to má teda dobrej vzor. Možná bych se měl začít bát. Zašklebil se a vložil si složku do bezedného váčku, který měl na krku. Pak tam ještě přihodil Molly Weasleyovou, Randolpha a Queenii Potterovi, Leonarda a Penelope Wesleyovi, Briana Brumbála, sebe, Harryho, Annien a Matthewa. To by mohlo stačit. Pomyslel si a rozhodl se konečně začít hledat to vězení s Tanyou.
Jakmile však prošel dveřmi ven z místnosti, rozezněl se po celém patře poplašný signál. "Sakra!" Zaklel tiše. Najednou ho někdo chytil ze zadu a odtáhl ho do vedlejší místnosti. Na chodbě byli slyšet kroky. Uregen se otočil a podíval se do očí přitažlivé brunetce. Mohlo jí být tak pětadvacet, měla hnědé vlasy a oči stejné barvy. Měla snědou pleť a Uregen na ní mohl oči nechat. "Co tady proboha provádíš?" Sykla naštvaně. To Uregena vrátilo do reality. "A proč ty mě zachraňuješ?" Zeptal se na oplátku s úšklebkem. "Pokud nechceš být tady, můžeš se na tu chodbu vrátit." Odsekla. Uregen něco poraženecky zamumlal a čarodějka před ním se ušklíbla. "Mám ráda chlapy, kteří umí přiznat vlastní chybu…a teď vypadneme, nebo je po nás."
Přešla k protější stěně a něco zamumlala. Uregen si zatím mohl prohlédnout místnost, ve které se nacházeli. Kdysi to možná mohla být něčí pracovna, ale teď tu byl pouze stůl se třemi křesílky a u zdí byli prázdné skříně. "Bývala to kdysi moje kancelář." Odpověděla na upírův zvědavý pohled. Vzala ho za ruku a odtáhla ho k průchodu, který se mezitím ve zdi vytvořil.
Prošli do spoře osvětlené chodby. Průchod se za nimi začal zavírat a poslední co z kanceláře viděli bylo, jak tam vběhlo několik bystrozorů.
Pokračovali chodbou v naprostém ticho, které přerušil Uregen. "Jak se vlastně jmenuješ? Proč utíkáš se mnou a co jsi tady na ministerstvu dělala?" Čarodějka se usmála. "Jsi zvědavý." Pronesla pobaveně. "Už to tak asi bude." Ušklíbl se. "Dobře…jsem Jane, utíkám proto, že ta baba Umbridgeová mi dala padáka a podle toho, jak se tvářila soudím, že dnes chtěla přinést zatykač. No…a pracovala jsem tu jako psycholožka." Uregen se zamyslel. "Psychložka?...na oddělení bystrozorů?" Jane se zašklebila. "Samozřejmě, všichni bystrozoři ke mně někdy zajdou a já pak posuzuji, jestli jsou tak přiměřeně bláznivý, aby mohli ještě chodit na akce, nebo už jsou zralý pro léčebnu." "To tam nejsou žádní normálně myslící kouzelníci?" Zeptal se překvapeně upír. Jane se zasmála. "Ale jo…sice jich moc není…třeba taková Tonksová, Pastorek, kdysi Potter…" "Potter? To jako James Potter?" Přerušil jí Uregen. "Jo." Pokrčila rameny. "To musím říct Harrymu." Usmál se. Pak ale ztuhl, vždyť tohle Jane vůbec říct nechtěl. Hodil po ní jeden naštvaný pohled. "To je psychlogie." Ušklíbla se a pak se začala smát jeho zděšenému výrazu. "Sakra, že já jsem s tebou chodil." Zakňučel. "Ještě se můžeš vrátit." Pobídla ho. "No jo, zase jsi vyhrála." Zamumlal naštvaně.
"Co takhle otázka za otázku." Napadlo ho. Jane přikývla. "Začínám…takže…jak se jmenuješ ty?…pochybuji, že jsi Christian Cullen." Přečetla jméno, na jeho uniformě. "Jmenuju se Uregen." Ušklíbl se. "Proč tě Umbridgeová vyhodila?" Zajímal se. "Nesnáší vlkodlaky, upíry, skřety, a také lidi s jinou barvou pleti než je ona sama." "To je nacismus." Vyjekl Uregen. Jane přikývla. "Jo, když se s tímhle potýkali mudlové, kouzelníci je považovali za blázny a teď…ministrině kouzel je stejná jako oni. I když, jak o tom přemýšlím, většina kouzelníků jsou nacisté, nadřazují kouzelníky nad mudly a neříkej Uregene, že zrovna ty jsi jiný." Zamračila se. Jmenovaný pokrčil rameny. "Vlastně máš pravdu, ale nelíbí se mi před nimi pořád schovávat." Vysvětlil. "Nejsi jediný." Odvětila a opět se mezi nimi rozhostilo ticho. "Ty nejsi smrtijed, že?" Zeptala se na rovinu. Uregena zarazila ta její suverenita. "Težko by jsi tu mluvil o Harry Potterovi jako o Harrym, kdybys byl na straně Temného pána. Mluvil bys o něm přinejmenším jako o Potterovi, nebo jako o tom spratkovi" Vysvětlila. Uregen přikývl. "Jo, máš pravdu, nejsem na straně Voldemo…" Řekl, ale Jane ho přerušila. "Neříkej to jméno tady na ministerstvu." Sykla. "Proč?" Zajímal se. "Povídá se, že Umbridgeová patří ke smrtijedům, a proto zavedla jeho jméno jako tabu." Vysvětlila Jane. "Zatím se to lokační kouzlo vztahuje jenom na ministerstvo a jeho bezprostřední okolí, kde je na zkoušku. Později ho chtějí zavést na celém území Anglie." Dodala. "K čemu jim to bude? A jak to vlastně všechno víš?" Zeptal se Uregen. "No, myslím, že už jsi něco určitě slyšel o jistém Fénixovu řádu. Oni se chlubí tím, že se nebojí Temného pána, ani jeho jména. Tím, že bude jeho jméno tabu a bude na něj uvalena jakási kletba, stačí, aby ho vyslovili a smrtijedi okamžitě znají jejich polohu. Takhle moho přepadnout spoustu členů Řádu nepřipravených a navíc to jméno dostane ještě strašlivější nádech než doposud. A jak to vím? Psychlogie." Vysvětlila zamračeně. "Ale tím se ministerstvo ukáže jako ovládané Vol…tam tím šmejdem." Protestoval Uregen. Jane zakroutila hlavou. "Neukáže. Lidé si nedají do souvislosti ty přepadení smrtijedů a pokud ano, tak stejně nebudou vědět, kdo to kouzlo seslal." Upír dnes již poněkolikáté rezignoval. "Máš ty tak strašně často pravdu, nebo se já tak strašně často pletu?" Optal se. Jane jenom s úšklebkem pokrčila rameny.
"Tak jsme tady." Prohlásila po dalších pár minutách cesty a pomalu otevřela dvěře na konci chodby. "Jdeme." Sykla tiše a oba vyšli na jinou, pravděpodobně používanější chodbu. "Proč jsi sem vlastně šel a co jsi dělal v archivu?" Zeptala se Jane náhle. Uregen ztuhl. "Potřeboval jsem najít zdejší vězení a ten archiv mě nějak…uchvátil." Zamumlal. Jane zakroutila hlavou. "Vy chlapy." Povzdechla si a odvedla ho do nedaleké místnosti. "Přemisťovací místnost." Vysvětlila. Uregen se zamračil. "Proč my vlastně takhle pomáháš? Mohla jsi o mě říct bystrozorům a…" Nedopověděl. "Vidíš, stejně bych z toho nic neměla. Nemám se kam vrátit, tak se snažím alespoň pomoci dobré věci." Pokrčila rameny. "Myslíš, že dělám dobrou věc?" Optal se s úšklebkem Uregen. Ten měl navrh on a taky si to pořádně užíval. Pokrčila rameny.
"Tak jdi a ráda jsem tě poznala." Rozloučila se se smutným úsměvem. Uregen se chvíli rozhodoval, ale pak
jí chytil kolem pasu a přemístil se do letního sídla Blacků.
Nechápavě se na něj podívala. "Chci ti nabídnout…no…řekněme…pobyt tady s námi." Zakoktal. "Nejsi nějaký moc důvěřivý, Uregene?" Ušklíbla se. Jmenovaný se usmál. "Jo, to jsem já." A vedl Jane do obývacího pokoje. "Stejně tě ještě potřebuju. Zítra mi pomůžeš najít to vězení, viď?" Optal se. Přikývla. "Dobře a teď mi vysvětli kde to jsme, kým jsi myslel to "s námi" a další nepodstatné maličkosti." Uregen si od ní vyžádal neporušitelný slib, že se to od ní nikdo jiný nedozví a začal jí vyprávět o Annien, Harrym, Tanye a ostatních.
Na konci proslovu na něj zírala s otevřenou pusou. "Takže tohle je doupě černokněžníků?" Optala se. Uregen přikývl. "Představovala jsem si to trochu jinak." Ušklíbla se, když uslyšela kroky. Oba se otočili a spatřili rozespalou Monicu s rozmazanou řasenkou, rozcuchanými vlasy a v pyžamu. "Kdo to je, Uregene? Ty už sis našel holku? A nebo jsi se inspiroval od Matta a je to nějaká štětka?" Mumlala rozespale. "Jane, to je moje sestra Monica. Monico, to je Jane." Nica zazívala. "Vítej v klubu." Pak se otočila a zase se odploužila do postele. "No nediv se, jsou tři ráno. Normální lidi v tuhle dobu spí." Ušklíbl se Uregen. "Jo, já půjdu asi taky." Usmála se a ustlala si na gauči. Uregen si pár kouzly přičaroval postel a po nějaké době usnul, stejně jako jeho společnice.

Albus Brumbál - Bradavický ředitel však nemohl spát. Přecházel po pracovně sem a tam a přemýšlel o událostech minulých dní.
Vše to začalo tím, že si nějací lidé odnesli od Ollivandera dvě velice mocné hůlky. Pak někdo pravděpodobně jiný obchodoval a následně vykradl Burgina&Burnese. Další kouzelníci vykradli lékárnu, jeden z nich jel po ulici na popelnici a druhého, ženu, chytili. Pak chytili ještě další ženu, která obchodovala na černém trhu, ale tu museli předat ministerstvu. Všechno se rýsovalo celkem dobře. Měli vyslíchat tu chycenou čarodějku, ta by jim vysvětlila jakou má všechno tohle spojitost, oni by pochytali ten zbytek a byl by klid.
Ta čarodějka se však ukázala jako opravdu mocná. Zdemolovala jim celé ústředí a málem je všechny zabila. Brumbál to nerad rozhlašoval, ale dva členové Řádu zemřeli a nějakých deset jich bylo převezenu k Mungovi. Ta žena ho velice zajímala. Kdyby jí dostali na svou stranu, měli by proti Voldemortovi jasnou výhodu. To však nebyla jediná nevysvětlitelná věc, která ředitele trápila. Nechápal chování Harryho. Nestále se někam ztrácí, nějak moc dobře se zná se slečnou Monicou a celkově je kolem něj nějak moc tajemství. Když byl zde v ředitelně naposled, zdál se celkem klidný. Dokonce ani po Moodym necházel zhnusené pohledy, což bylo zvláštní. Nechápal to, co mu starý bystrozor udělal?
Tohle však nebyla hlavní záhada. Divné bylo jak se když tu byl Harry najednou otevřeli dveře a…vypadalo to, jako by jimi někdo prošel, ale je to možné? Možná měl na sobě neviditelný plášť, ale to by ho snad Alastor viděl, nebo ne? Možná ho viděl, ale nikomu se o tom nezmínil. Jak zvláštní. Všechno je tak zamotané a nevysvětlitelné. Měl ještě pocit, že se kolem těch tajností nějak zvláštně ochomítá i ta nová profesorka Tormentová. Ale co by s tím měla mít společného? Dokonce i Severus je v tom nějak…no, tohle je téma na dlouho. Každopádně je jistá jedna věc…a to ta, že jisté vlastně v téhle době není vůbec nic.


33. Brumbále, tak to jste zvoral!

2. června 2010 v 17:11 | Nemesis
33. kapitola
Brumbále, tak to jste zvoral!

Ráno se Harry vzbudil chvíli před polednem. Se skuhráním se odploužil do obýváku, kde ještě hlasitě chrápal Uregen a ostatní se malátně povalovali v křeslech. "Brý ráno." Ušklíbl se a svalil se do křesla vedle Monici. Ta mu podala flakónek s fialovým lekvarem. Kopnul to do sebe. Hlava ho nepřestala bolet úplně, ale už to bylo podstatně lepší.
"Co se vlastně včera stalo?" Zeptal se jen tak do vzduchu. "Ty si to nepamatuješ?" Podivila se Annien. Harry jen zakroutil hlavou. "Hráli jsme poker o chlast." Mladý Potter vykulil oči. "S kým?" Matt se uchechtl. "No…ty jsi seděl na Lestrangeový, tady Monica na Malfoyovi, Uregen flirtoval se starou Malfoyovou a zbytek, jako byl Snape, Crabbe a Goyle…." "Stačí… stačí!" Přerušil ho Harry zděšeně, ale pak se šíleně rozesmál. "Co je tu k smíchu?" Sykla Nica, která měla taky pořádnou kocovinu. "Ale nic…jenom jsem si tě představil s Malfoyem v posteli." Odvětil Harry. Monica zrudla vzteky a všechny skla v její blízkosti se rozsypala. "Dávej pozor!" Okřikl jí Matt pobaveně.
"Kdy vlastně vyrážíme do Bradavic?" Zeptal se Harry. "Asi tak za hodinu." Odpověděla Annien. "Ale máme problém. Protože nemám žádné Tanyiny vlasy, nemůžu udělat pro tebe, Matte, mnoholičný lektvar. Takže budeš muset být Harry." Dodala. "To je podvod. Já jsem si uhádal, že budu Tanya… tak chci být alespoň Monica." Zavrčel Matthew. "Zamítnuto!" Ozvala se Nica s Harrym zároveň. Mladá Blacková se ušklíbla. "Vidíš, přehlasovali tě, parchanti jedni mladý." Zasmála se. "Takže já jsem Tanya." Řekla a změnila si podobu na mladou upírku. "Harry je Monica a ty jsi Harry." Dokončila to a podala Harrymu světle zelený lektvar. Ten do něj hodil pár svých vlasů a poslal to Mattovi. "Harry, vypadáš nechutně." Prohlásil černokněžník a znechuceně pozoroval lektvar. "Vypij to a žádné námitky." Sykla Annien.
Mezitím si Harry pozorně prohlédl Monicu a změnil se do její podoby. Pak si změnil oblečení na Bradavický hábit s Nebelvírským znakem a bezbarvé čočky vyměnil za černé. "Ááááá!" Ozvalo se od krbu. "Já vidím dvojitě! Moje sestra je tu dvakrát!" Vyjek vyděšeně zrovna probuzený Uregen. Pak se bolestně chytil za hlavu. Annien mu hodila lektvar proti kocovině a on ho s vděkem přijal.
Pak se porozhlédnul po místnosti. Momentálně tu byli dvě Monici. Jedna ve školním hábitu a druhá v černých kalhotech a zeleném tričku. Pak tu byla jedna Tanya v černém plášti a jeden Harry, na kterém podivně visel stejný černý plášť, jako měla Tanya. Uregen vykulil oči. "Po-počkat, kdo je kdo?" Vyjekl. Jedna Monica se převalila přes okraj křesla v záchvatu smíchu, který jí ihned přešel, když narazila hlavou o zem. "Ježiši, ty seš nějakej psychouš, takže…Harry." Usoudil Uregen pobaveně. Monica, která byla označena za Harryho se uraženě zvedla a vypochodovala z místnosti. "Asi jsi ho urazil." Okomentovala to Annien, vypadající jako Tanya. "Takže to byl Harry?" Usmál se Uregen. "Jo." Ušklíbla se mladá Blacková. "Dobře, takže ty Tanyo vůbec nejsi Tanya, protože ta je na ministersvu a jsi Annien, protože… prostě bych tě poznal kdekoli." Odtušil. "No jo, inteligentní jako vždy, že Uregene." Zašklebila se jmenovaná. "Fajn a teď vy dva. Takže normálně bych řekl, že Monica je Monica a Harry by byl v tom případě Matt, ale protože nikdo v tomhle domě není normální, Monica je Matthew a Harry je Monica." Blekotal upír. "Těsně vedle." Prohlásila ironicky mladá Blacková. "I upír takové inteligence, jako já se někdy splete." Odvětil Uregen na svou obhajobu. "Tak si to ujasníme. Ty Annien jsi se převlékla za Tanyu, Harry vypadá jako Monica, Matthew jako Harry a pravou Monicu se mnou jste z toho úplně vyřadili." Shrnul to. "Přesně!" Usmála se Annien a šla hledat uraženého Harryho.

Na Bradavické pozemky se přemístili tři postavy. "To přemístění bez zvuku mě budeš muset naučit, Annien." Sykla jedna z nich. "Si piš, Harry." Odpověděla další. V naprostém utajení se dostali až na pokraj Zapovězeného lesa. "Jde se na to." Sykla Annien v podobě mladé upírky a profesorky Obrany proti černé magii Tanyi Tormentové. Přetáhla si přes hlavu kápi, jak to vždycky dělávala Tanya kvůli svému upírství a vydala se přes školní pozemky směrem k Bradavické bráně. Monica, nebo také Harry a Matthew převlečený za Harryho chvíli počkali a pak se ve školních hábitech vydali za Tanyou alias Annien.
Vešli dovnitř hradu, kde si je všechny hned za bránou odchytl Remus Lupin s Kingsleyem. "Harry pojď prosím s námi." Požádal převlečeného Matthewa vlkodlak.Ten přikývl a následoval je. Annien a Harry chvíli počkali a pak se vydali tiše za nimi. Prošli několika tajnými chodbami a v poslední, která ústí na chodbu u ředitelny si nandali neviditelné pláště, speciálně upravené i proti Moodymu. Ještě, že už všichni máme ty bezedné pytlíčky. Pomyslela si Blacková.
Společně s dvěma členy řádu a Matthewem prošli do Brumbálovi pracovny. Tam už seděl v křeslech kromě Brumbála i bystrozor a Harryho děda Alastor Moody, smrtijed na neznámé straně Severus Snape, Ron, Hermiona a Ginny. Všichni se tvářili na jednu stranu naštvaně a na druhou vystrašeně, jen Snape si dokázal udržet svou ledovou masku.
"Posaďte se." Pokynul jim Brumbál. "Nechceš zmrzlinu, Harry? Usmál se. Matthew mírně zakroutil hlavou. "Ne, dík." Odvětil. Harry by mu dal nejradši přes hubu. Ještě mohl dodat "vole" ne? Pomyslel si naštvaně. Brumbál si Harryho alias Matta zkoumavě prohlédl. "Takže myslím, že je všem jasné, proč jsme se tady sešli." Začal svůj obvyklý projev. "Mě osobně to jasný není." Usmál se "mile" Mattthew. Mladý Potter přemýšlel, že asi černokněžníkovi v jeho podobě omlátí hlavu o strop, protože díky jeho nezvyklému chování už se o něj začali zajímat všichni přítomní.
"Growene, ty pako! Větší pozornost už přilákat neumíš?" Poslal mu myšlenku. "Sorry Harry, pokud chceš, pokusím se." Odpověděl jmenovaný. "To si zkus a roztrhám tě na cucky." Zavrčel tak hrozivě, že se Matthew lekl. "Ano, mami." Pípnul vyděšeně a opět navrátil svojí pozornost Brumbálovi. "Takže Harry, protože jsme si všimli, že neustále někam mizíš, odhlasovali jsme, že obnovíme tvé hlídky." Prohlásil Bradavický ředitel. Matthew vyvalil oči, Annien zavraždila všechny členy řádu pohledem a Harry…tomu se vlasy zbarvili do ruda, z krbu sálali skoro metrové plameny, on vyběhl z ředitelny a nezapomněl pořádně třísknout dveřmi. Nějak si neuvědomil, jaký to vzbudí poprask. "Brumbále, tak to jste zvoral!" Pomyslela si Annien.
Moody se Snapem vytáhli hůlky, někteří se vyděšeně rozhlíželi kolem sebe, jen Mattthew sebou pouze lehce cuknul. Měl jasné podezření, co se stalo. "Harryho to asi hodně naštvalo, co?" Zeptal se Annien. "Jo." Odpověděla Blacková a dál vraždila pohledem Brumbála. "Co to bylo?" Zeptali se Ron s Hermionou vyděšeně. Ředitel Bradavic jen nechápavě pokrčil rameny a poslal Kingsleyho se Snapem, aby našli příčinu toho pohybu dvěří. Ohně v krbu, který už zase jen lehce plápolal si všiml pouze Moody, který se do těch minulých událostí stále více zamotával.
"Takže to je vše, co jsme ti chtěli říct, můžeš odejít." Vyzval Matta Brumbál, a když se Growen otočil nenápadně na něj seslal stopovací kouzlo. Annien musela před paprskem uskočit a její pohled se stal ještě vražednější než dosud. Vyběhla z ředitelny v závěsu za Mattem a ihned je začal pronásledovat nějaký člen řádu. Vzala Matthewa nenápadně za ruku a odtáhla ho do tajné chodby, kterou sem prošli s Harrym. Tam si sundala neviditelný plášť. "Máš na sobě stopovací kouzlo." Oznámila navrčeně svému společníkovi. Ten se ušklíbl. "To asi Harrymu říkat nebudeme, co?... shořel by nám před očima." Annien jen přikývla. "Co s tím?" Zeptal se Matt. "No zatím bys ho na sobě mohl nechat. Chovej se jako normální Harry, nelíbej všechny holky v okolí, nelez jim do sprchy a nezkoušej se studenty obchodovat…já jdu zatím najít toho našeho ohýnka." Nakázala mu a ztratila se v chodbě.
Matthew ji po chvíli následoval a vydal se do Nebelvírské společenské místnosti. "To je na heslo, co?" Řekl si pro sebe, když došel k portrétu Buclaté dámy. Opřel se tedy o zeď a čekal až někdo přijde. Asi po deseti minutách čekání se k němu přihnali nějací dva prváci, kteří pronesli "Třaskavý skvorejši" a dáma je pustila dovnitř. "Jak primitivní." Zamumlal ironicky a prošel do místnosti, kde se svalil do prvního křesla, které se mu nabízelo.

Harry seděl na břehu Bradavického jezera a zamyšleně sledoval jeho zvlněnou hladinu. Nechtěl být na očích Bradavickým studentům a proto si našel klidné místečko u vysoké vrby o něco dál od hradu. Na dlani mu plápolal malý ohýnek, který k Harrymu neodmyslitelně patřil. Už na sobě neměl neviditelný plášť, ale takhle daleko od Bradavic už nikdo ze studentů nechodí. Stále vypadal jako Monica, jen jeho vlasy ještě neztratili rudý odstín.
Jak mi to mohli udělat? To mě chtějí hlídat jako malý dětsko? Pomyslel si zároveň zklamaně a naštvaně. Toho si cením na Annien…nechtěla mě hlídat a dovolila mi se rozhodnout. Řekla "Máš na výběr, je to tvůj život. Možná se mi tvoje rozhodnutí nebude líbit, ale je to na tobě." To je to, co řád neumí. Pořád nějaké tohle musíš, tohle nesmíš, tamti jsou špatní, smrtijedy musíš zavírat do Azkabanu, pomáhej všem na dobré straně…ale kdo je vlastně na té dobré straně? Pochopil jsem, že svět nění černobílý. Každý má své světlé i temné stránky…jakou má asi Voldy světlou stránku?... Možná má rodinu a je milující rodič…ne, to asi ne. Ušklíbl se.
Ale to jsem odbočil od tématu. Vždycky jsem chtěl být bystrozorem, pomáhat dobrým lidem…ale teď už ne. Proč pomáhat i těm, kteří si to nezaslouží a odsuzovat ty, kteří mají sice trošku potyčky se zákonem, ale jsou schopní a chtějí, aby Voldemort padl? To je zapeklitá otázka… možná proto, aby se svět nerozdělil právě na tu světlou a temnou stranu, vždy tu musí zůstat nějaký střed. Bystrozor je uznávané povolání, ale vydržel bych pořád někomu sloužit? Buď Anglii, ministerstvu, nebo samotnému ministrovi? S takovou Umbridgeovou v jedné budově bych to asi nevydržel už ani deset minut, ještě aby mi něco poroučela. Nechápu, jaký idioti jí mohli zvolit za ministrini, vždyť už na pohled je odporná. Buď jim nabídla víc než ostatní, na ministerstvu jsou smrtijedi a ona je jedna z nich, nebo jsou všichni ministerští asi stejně inteligentní jako mouchy ce-ce. No…všechny možnosti jsou celkem pravděpodobné, i když ta poslední…ta je více než jasná.
Co se vlastně teď v Anglii děje? Bystrozorové nevylezli z toho svýho doupěte od návratu Voldyho, Fénixové jsou naopak abnormálně otravní, smrtijedi se taky moc neukazují a hadí ksicht si láme tu svojí plešatou hlavu s nějakou báchorkou o přívěšcích. Všichni jako by se zbláznili…z Monici se vyklubala démonka, spolu s Annien jsem vyhrožoval nějakému upírovi, který kousl Tanyu, použil jsem na Burgina nevydařené cruciatus a taky jsem…to nemůže být pravda! Ne, ne, ne! Na toho žebráka jsem seslal kletbu z černé magie a on…ne, ne…já přece nejsem vrah. - Tím bych si nebyl tak jistý. Odpovědělo mu druhé já. Jak to myslíš? - Ten žebrák na Příčné zemřel díky tobě, jsi vrah! - Ale, ale…to nemůže být pravda! - Jak vidíš, tak je. A udělalo ti to něco? Myslím, že jsi tomu chlápkovi prokázal i docela laskavost, viděl jsi jak vypadal? - Ty jsi moje zvrácená polovina! - Neříkal jsi náhodou před chvílí, že každý má svoje světlejší a temnější já? - No jo, no. - Tak vidíš a nebyla ta vražda vzrušující? - V žádném případě. - Ale uznej, líbilo se ti to. - Ne a zmlkni! - Jak chceš. Rezigonavalo zvrácenější já a Harry se mohl opět ponořit do hlouby svých myšlenek.
Tak já jsem poprvé zabil. Jsem vrah. Jsem stejný jako Voldemort, jako smrtijedi, kdybych zůstal v řádu, nikdy by se to nastalo…jo, protože bych zůstal někde zavřený jako Sirius…Sirius, ten by určitě nechtěl, aby mě zase hlídali. Při vzpomínce na Siriuse jeho tváč potemněla, chyběl mu. Plamen na jeho ruce zhasnul.
Umřel kvůli mně, stejně jako ten žebrák…vrahem už jsem byl dávno, kdybych nechodil na to pitomý ministerstvo…STOP! O tomhle nebudu přemýšlet…
Doufám, že se Tanye nic nestane, snad jí neodvezou do Azkabanu jako…Siriuse. Je to moje chyba, že umřel… počkat, vždyť on neumřel, Ron s Hermionou neviděli testrály a to znamená, že žije! - Třeba neměli na práci jen kochat se okouzlujícím Blackem. Protestovalo druhé svědomí. Ne, určitě se alespoň jeden z nich díval. - Když to říkáš… - Samozřejmě, Sirius propadl obloukem, který tedy není oblouk smrti, ale oblouk…prostě…Oblouk něčeho jiného…jak tajuplný název. Ušklíbl se. Fajn, takže Sirius žije. Žije někde za obloukem. Třeba je tam jiný svět, svět, kde jim místo Lorda Voldemorta pobíhá Lord Potter. Zasmál se. Lord Potter chce ovládnout svět. Lord Potter vyvraždil mudlovskou vesnici…ne, to se nehodí, já bych nikdy nevraždil pro nic za nic. - A co ten žebrák? - Sám jsi řekl, že jsem mu spíše prokázal laskavost. Já vlastně vůbec nejsem vrah. Sirius žije někde jinde a ten žebrák by to takhle chtěl. Nad Harryho dlaní se opět rozhořel malinký plamínek, který se postupně zvětšoval až Harryho zahalil celého. Možná, že už bych se měl vrátit. Brumbála sice Monica nezajímá, ale když jsem Annien ani neřekl, že někam jdu…

Potom, co Matthew v podobě Harryho s neviditelnou Annien vyšli z ředitelny, nařídil Brumbál Hermioně, Ronovi a Ginny. "Hlídejte ho a zkustě zjistit kam se tak často ztrácí a proč se takhle choval. Můžete na něj zkusit použít i svá vlastní stopovací kouzla. Sledujte ho všude. Přes Fawkese mi posílejte zprávy s kým se baví, co dělá i třeba kdy chodí spát, prostě úplně všechno. Hlavně vás nesmí vidět." Hermiona se zamračila. "Není to trochu zásah do soukromí?" Optala se pochybovačně. "Je to pro dobrou věc." Odsekl jí na to Moody a ona už se tím nijak víc nezabývala. "Pokud zjistíte, co se s ním děje. Proč se najednou chová jinak a všechno ostatní, dalo by se uvažovat o tom, že vás vezmeme do Řádu." Zakončil to Brumbál a tři studenti odešli z ředitelny.
Zašli si na oběd, kde Harry i Monica chyběli. "Kde můžou být?" Zeptala se vystrašeně Hermiona. "Možná někde spolu." Odtušila Ginny.
Po obědě se vydali do společenské místnosti, kde podle předpokladů narazili na Harryho, ale bez Monici. "Kde je Monica?" Zeptala se Hermiona, když usedla do křesla vedle převlečeného Matthewa. Ten pokrčil rameny. "A kde jste vlastně včera byli?" Zajímala se. Matt s zasekl. Co si mám jako vymyslet? Tohle si taky mohl vyřešit Potter sám. Pomyslel si naštvaně. "No…Monica…mě pozvala k sobě domů." Zalhal se strojeným úsměvem. Mia se zatvářila pochybovačně, Ron se zasmál a Ginny se rozzářila. "Tak ty s ní chodíš?" Zajímala se nadšeně. Matthew se zamyslel. Chodí Harry s Monicou? Možná bych je mohl dát dohromady…a nebo ne, ať se do toho dokopou sami. Rozhodl s úšklebkem. "Ne." Odpověděl prostě. "Aha." Zasekla se Ginny. Celou dobu mezi nimi vládal taková napjatá atmosféra. Matthew byl nervózní, aby se neprozradil a ti tři měli pochyby o tom, jestli s tím špehovaním dělají dobře. Napjaté ticho mezi nimi přerušila až Hermiona. "A…ehm…nechceš si jít udělat úkoly, Harry?" Optala se. Matthew se zhrozil. Chvíli zaskakuju za Pottera a hned bych mu měl dělat nějaký úkoly, na to se můžu vykašlat. Pomyslel si a s úšklebkem odpověděl. "Ani ne." Pak se otočil, vyšel ze společenské místnosti a nechal Harryho vykolejené přátele za sebou. Pochopil, že právě oni ho mají hlídat.
Rozešel se směrem ven z hradu, když uslyšel z jedné učebny velice zajímavý rozhovor. Přitiskl ucho na dveře a zaposlouchal se. "A jak to pero vlastně funguje, Lupine?" Ptal se někdo. "Stačí do vzduchu napsat vzkaz a myslet na člena Řádu, kterému to vzkazuješ." "Nepřipadá ti to trochu moc nápadný?" "Ne, tomu člověkovi se to objeví na dlani, takže si toho nikdo jiný nevšimne." "Myslíš? Potter je sice tupec, ale že byl byl až tak blbý, to zase ne." "Severusi, Harry na tohle nepřijde, Ron s Hermionou a Ginny zjistí kam pořád mizí, pak je všechny budeme moci přijmout do Řádu a budeš mít klid." "Přijmout do řádu? Ty děti? Weasley je rád, když si nevypíchne oko vlastní hůlkou a Grangerová-všechno-vím tě poselchne na slovo, i kdybys chtěl, aby skočila z okna." Matthew se za dveřmi pobaveně šklebil rozhovoru, který vedl zřejmě Remus Lupin se Severusem Snapeem. Najednou ho někdo chytl za ramena. Ztuhl. To jsem zvědavý co řeknou na to, že poslouchám tajné rozhovory za dveřma. Pomyslel si a pak se pomalu otočil. Stála za ním Monica. Vykulil oči. "Ty seš Potter?" Sykl. Jmenovaný přikývl a začal se také věnovat rozhovoru za dveřmi.
"A jak dopadlo to sledovací kouzlo?" Ptal se zrovna Snape. "Dobře, Brumbál může neustále sledovat Harryho polohu, ale má to dosah jenom pár mil." Odpověděl Lupin. Pravý Harry za dveřmi naštavně uskočil. "Sledovací kouzlo? Oni na tebe… teda vlastně na mě seslali sledovací kouzlo?" Zasyčel na Matta přímo rozzuřeně. Ten nejistě přikývl.
Harry se otočil na podpatku a rázoval si to přímo do Komnaty nejvyšší potřeby.
Pomyslel na podobiznu Brumbála a objevila se před ním jakýsi panák, který byl od živého ředitele téměř k nerozeznání. Harry na něj začal sesílat všechny možné kletby černé magie, které znal. Pak vrazil panákovi několik facek, pěstí a opět se dostal ke kouzlům. Čas od času do panáka kopnul, seslal několik ohnivých koulí a pak už následovala jen poslední kletba. Křikl. "Bombarda Maxima." Rudý paprsek narazil do falešného Brumbála ten se rozprskl po celé komnatě. Pod Harrym se objevilo křeslo, do kterého se spokojeně složil. Tohle uklidňování bylo celkem vysilující, ale pomáhalo to. "Alespoň jsem si zopakoval černou magii." Usmál se pro sebe.
Přál si od komnaty nějaké zajímavé čtení a objevila se před ním jedna tlustá a zaprášená kniha. Harry jí začal listovat. Kniha byla však zapsaná v neznámém jazyce. Co je to za písmo? Pomyslel si. Najednou se před ním objevila další kniha. Hebrejský jazyk - jazyk bohů Stálo na ní. Fajn, hebrejština. Příště už si komnatou nenechám vybírat knížku na čtení. Ušklíbl se a otevřel druhou knihu. Listoval a nacházel další a další hebrejské výrazy. "Tohle je blbost." Syknul a zavřel knihu, už chtěl odejít, když se zadíval na ten "poklad." Něčím ho lákal, nemohl to prostě jen tak nechat být. Zakroutil nad sebou hlavou a opět se svalil do křesla. Otevřel knížky a začal slovo po slovu překládat.

Potom, co Harry naštvaně odkráčel, vydal se ho Matthew hledat. Vyběhl na pozemky, kde se málem srazil s Annien. "Neviděla jsi Harryho?" Optal se. Zakroutila hlavou. "Ty?" "Ne." Povzdechla si a společně se vydali na oběd.
Když nepočítáme to, že si Matt málem sedl ke stolu Zmijozelu a flirtoval s Lenkou Láskorádovou, proběhl oběd bez větších potíží. Annien si vyslechla velice "zábavné" povídání profesorky Prýtové, při kterém neustále usínala a málem si namočila hlavu do kaše. Snape, který už si zřejmě dostatečně pokecal s Lupinem se na ně na oba koukal nějak divně, ale Blacková i Growen to nechali plavat. Přece se nebudeme znepokojovat nějakým netopýrem. Prohlásila jednou Annien.
Po té asi nejnudnější půlhodině, kterou kdy Blacková zažila, se omluvila, že musí ještě nakrmit rybičky a vyběhla z velké síně v závěsu s Mattem. "Ta ženská mě chtěla unudit k smrti." Prohlásila. "Ta Lenka vypadá celkem dobře." Odvětil Matt. Blacková nad tím jen zakroutila hlavou a spojila se myšlenkami s Harrym. "Harry!" Oslovila ho.

Mladý Potter hlasitě chrápal s knížkami na klíně, když ho probudil hlas. "Harry!" Uslyšel Annien. Vyskočil z křesla a začal kolem sebe zběsile mávat hůlkou. Až po nějaké chvíli mu došlo, že se s ním mladá Blacková baví myšlenkami a posadil se zpět do křesla. "Zdar Annien, co se děje?" Optal se. "Kde momentálně seš? Doufám, že ses nám nikam nezběhnul." Odpověděla. Harry se ušklíbl. "Jsem v komnatě nejvyšší potřeby a…" Chtěl jí říct o té knížce, ale nakonec si to rozmyslel. "…ale už vlastně odcházím." Dopověděl a strčil si obě knihy i pergamen s překladem do bezdeného váčku, který mu visel na krku. "Dobře, hlavně že ses nám neztratil." Ukončila to Blacková a Harry si to namířil do Nebelvírské společenské místnosti.