40. Au revoir

7. června 2010 v 19:54 | Nemesis
40. Kapirola
Au revoir

Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.
William Shakespeare

Ráno si výprava došla pro koně a když vyšli z bran města, všimli si, že ke královnině armádě přibyli i nějací Levirové na bílých koních. "Je jich asi deset tisíc." Oznámila jim zřejmě velmi dobře informovaná Annien. Vydali se na další cestu.
Byl to už druhý den, co vyjeli z Lever Fred. Teď už své koně pouze vedli. Vstoupali na nejnižší horu pohoří Hemsk - Låg. V poledne stanuli na jejím vrcholku, z kterého byl nádherný výhled na okolní krajinu. Směrem na východ se lesem pokryté pohoří pomalu měnilo v nekonečnou vyprahlou poušť. Na jihu byli jen zelené pláně a v dálce delta Velké Deadly. Na záped zhlíželi ve vysoký vrchol hory Stor a na sever mohli vidět hluboké údolí, uprostřed nějž stál starodávný hrad s jednou vysokou věží - Dark Tower. Krajina zde byla pustá a suchá. V dáli protékal Mrtvý potok, který byl však také téměř bez vody a i zdaleka byla vidět jeho temně černá barva. Nad celým údolím se vznášel štiplavý kouř, který vycházel odněkud z hradu. Nikomu se nechtělo na to bohem zapomenuté místo.
Poobědvali nějaké zásoby z města a vydali se k pomalému sestupu z hory.
Bylo šero, nad údolím se vznášela divná předzvěst. Předzvěst boje a smrti. Vojsko se skrývalo ve stínech pohoří těsně obklopujícího hrad. Na všechny padla divná nálada. Přáli si, aby noc trvala věčně a oni nikdy nemuseli vstoupit do nadcházejícího krutého souboje. Na druhou stranu zas věděli, že pokud válku neukončí teď, další příležitost už mít nemusí. Nikdo z nich nechtěl umřít, ale byl to jejich osud. Kolem věže pochodovali skřetí vojáci, snědí, šikmoocí, se silnýma nohama a velkýma rukama.
Temnota démony svazovala, byla jen otázka času, dokud to někdo nevydrží a nevykřikne děsem z toho, co se stahovalo kolem nich. Bylo mezi nimi mnoho udatných hrdinů, válečníků, ale nikdo z nich nebyl připraven na smrt…a nikdy nebude. Co je cestou válečníka? Cestou válečníka je smrt. Praví jedno Japonské přísloví a nikdo tomuto osudu neunikne. Teď se konec závratně blíží a co budě po něm?...možná smrt, možná život v míru, a nebo další válka. "Čestná smrt je lepší než hanebný život!" Ozvalo se odněkud a tuto větu si za chvíli opakovali v myslích všichni přítomní. "Život bez rizika je příliš prázdný, nemá žádnou hodnotu." Vzpomínala Annien na svá vlastní slova, stejně jako Harry na ta Brumbálova. "Smrt je pro nás jen dalším dobrodružstvím."
"Do boje!" Ozvalo se od někoho. "Za Dol Ögonen." Křikl někdo další. "Za Palác!" Šeptl někdo jedním dechem. "Za lásku!" Rozneslo se bojištěm. "Za přátelství!" Neslo se větrem. "Za víru a dobro!" Sykl někdo a vojsko se vyřítilo na skřety. Vytáhli meče, dýky, kosy, cepy…vše, čím se dalo někomu ublížit nebo…zabít. Jaký je pak rozdíl mezi dobrem a zlem, světlem a tmou? Na jaké straně je vlastně pravda a spravedlnost? Stojí proti sobě svě strany…dobrá a zlá…ale poznáme je vůbec od sebe? Světlo a tma jsou dva protiklady, které jsou tu stále, ale světlá a temná strana? Dá se tento název vůbec použít pro tisíce tvorů lačnících po krvi nepřítele? Těžké je život dát, ale vzít ho? Stačí jedno seknutí mečem, jedna kulka vystřelená ze zbraně, jeden šíp z luku…a na světě je opět o jednoho skřeta, kouzelníka, či démona méně. Vyprchá z něj život…
V šeru nebylo mnoho vidět. Vojáci se vrhali na nepřátele, kteří byli zaskočeni jejich nečekaným vpádem. Všude byl cítit strach, panika, ale i odhodlání, touha po zabíjení, touha po smrti.
Hary byl ještě rád za ty Mattovi lekce s mečem. Sekal kolem sebe, moc toho neviděl, ale držel se. Najednou za sebou uslyšel svist s nepřátelský meč se mu zařízl do ramene. Trochu uhnoul, takže to nebylo moc hluboké, ale bolelo a pálilo to jako čert. Jednou rukou se chytl za krvavé rameno a druhou se začal o to zuřivěji probíjet zástupy nepřátel. Najednou ucítil na rameni chladný dotek čehosi. Otočil se a švihl mečem. "Harry, to jsem já." Sykl neznámí, který musel uskočit před jeho mečem a Potter v něm ihned poznal Matthewa. Pak se podíval na své rameno. Měl ho obvázané…ale jak se to Mattovi povedlo? Zamyslel se. "Na to jsou kouzla." Ušklíbl se černokněžník, jako kdyby věděl, na co Harry myslí. Ten nad tím jen zakroutil hlavou a opět se pustili do boje. Jejich rozmluva trvala pár sekund, ale za tu chvíli je skřeti již nebezpečně obklíčili.

Jane seděla na trůně a chladným pohledem si měřila démony a skřety, krčící se u Mörkerových nohou. Královna Regel a její armáda útočí na Temnou věž. Pokud jich není alespoň dvě stě tisíc, nemají šanci. Viděla všechny ty skřety, kteří přebývají v obrovských dolech zdejších hor. Žijí jich tu tisíce a každý z nich je připraven prolít svoji krev za Temnou věž a svého pána.
Mörker rozdal rozkazy a všichni jeho bojovníci se vrhli do bitvy. "Pojď semnou má milá." Pobídnul Jane a společně se vydali po úzkých točitých schodech nahoru do nejvyššího patra Temné věže. Mörker otevřel těžké dveře a v závěsu s Jane vstoupil na vnější ochoz. Stanuli až u jakéhosi železného zábradlí a pozorovali bitvu odehrávající se dole. Čarodějnice se lépe zachumlala do svého černého pláště. Vál zde studený vítr, který ji mrazil až do morku kostí. Moc toho z bitvy vidět nebylo. Na bojišti vládla tma. Mörker se na chvíli otočil. Jane rychle vytáhal ze svého pláště hůlku. Divím se, že mi jí nesebrali. Zřejmě neví, jakým způsobem my čarujeme. Pomyslela si. Pak s ní máchla a vylétlo z ní několik červených jisker. Mörker byl stále otočený na druhou stranu údolí a dole tomu nikdo moc nevěnoval pozornost. Když si Jane všimla, že dole v hloučku stojí několik lidí, kteří se nepodobali ani démonům, kteří bojovali ve svých pravých podobách, ani skřetům. Jeden z nich ukázal někam k věži a všichni se tam rozběhli. Snad se sem dostanou.

Bojovalo se dál. Našich sedm kouzelníků již stálo zády k sobě, zbavujíc se skřetů jednoho po druhém. Těch však stále neubývalo a výprava začala pociťovat únavu. Zkusili to tedy jinak. Harry vytvořil kolem nich ohnivý kruh, který trávil vše živé ve svém okolí. Bylo to o něco namáhavější než u nich doma, ale nevyčerpalo ho to na tu míru, aby nemohl kolem sebe ještě házet ohnivé koule, které se okamžitě stalo pro nepřátele velkou hrozbou. Hrozbou smrti. Ze z zasažených nepřátel zbyl jen prach. Prach, který dokazoval, že toto místo, se někomu stalo osudným. A že zde bylo mnoho tvorů, pro které byla tato noc jejich poslední v životě.
K tomu dopomáhal i Matthew, který střílel po skřetech svými hračičkami. Tanya s Jackem stáli vedle sebe s napřaženými luky, které se po chvíli stali taktéž smrtelnou zbraní pro mnoho nepřátel. Uregen s Annien, zády k sobě, vysílali na protivníky kletby černé magie. Všechny měli stejný účinek…smrt. Sem tam stihla Blacková ještě způsobit nějaké to tornádo, do kterého byli vtaženi včetně nepřátel i spojenci, což byl ale "pouhý vedlejší efekt".
V tom její pozornost upoutali kameny, létající odněkud z hor. Instinktivně se připravila na vytvoření silného štítu, ale kameny narazili do hradu. Hm, takže spojenci. Ušklíbla se. Potom však začali létat kameny i na jejich vojsko. "Co to?" Všimla si, že v horách jsou dva tábory obrů, kteří po sobě začali házet kameny navzájem. "Ještě že tak!" Zašklebil se vedle ní Matt.
Když jí upoutala sprška jisker na vrcholu Temné věže. "To je…Jane!" Vyjekl Jack. Vtom se k nim přichomítla i královna a ukázala někam k věži. "Viděli jste to?" Zeptala se. "Jo, jdem tam." Odvětil Uregen a všichni se probili houfem bojujících nepřátel až k věži.
Vedla do ní černá těžká brána, zdobená runami. "Hm, pravděpodobně runy." Odhadla Annien. "Budeme to překládat?" Zajímala se Monica. "Jo, mohlo by v tom být třeba tajné heslo k otevření té brány." Přikývl Harry. "Dobře, kdo to přeloží?" Zašklebila se Tanya. "Nehlašte se všichni." Zavrčela a přešla ke dveřím. "Takže…tohle…je znak pro….měsíc?....ne…slunce, tohle je…rostlina…skrývat…vidět…Skryj slunce a uvidíš rostlinu?" Navrhla. "Co třeba, uvidíš zelený západ slunce?" Zašklebila se královna. "Jo, to zní líp." Přitakala upírka. "Jít…silnice…závěr." "Jdi na konec cesty." Přeložila do obecné řeči Regel.
"Nechte toho!" Ozvala se po chvíli Annien. "Za prvé je to blbost, za druhé nuda a za třetí bysme tu byli ještě zítra." Zavrčela. "Pusťte mě k tomu." Řekla a namířila ruce na bránu. Silný poryv větru do ní narazil, ale nic jí neudělal. Zkusila to ještě jednou, ale se stejným výsledkem. "Fajn!" Vyštěkla naštvaně a hypnotizovala pohledem dveře, až to vypadalo, že je chce rozbít na kousíčky pohledem. Pak přešla k bráně a vší silou do ní kopla. Docílila však jen toho, že jí začala bolet noha. "Au!" Sykla a začal skákat po jedné noze.
V tom se začalo něco dít. Brána zavrzala a začal se otevírat. Všech osm rychle odběhlo kousek dál a pozorovali, co se bude dít. Začali z ní vycházet stvoření jako vlkodlaci, upíři a trolové. S tím si naši neporadí. Zamračila se Blacková.Teď ale nebyl čas na přemýšlení. Když se začala brána opět zavírat, nenápadně vklouzli dovnitř.
Stanuli v poměrně velkém sále, který by se dal srovnat se Vstupní síní v Bradavicích. Stěny byli vyskládány onyxově černými kameny a na druhé straně místnosti stálo pět trůnů. Ten prostřední byl největší a nejhonosněji vyzdobený. "Pět vládnoucích." Šeptla královna a zbledla. "Mörker hledá pět nejmocnějších, s kterými chce vládnout naší zemi."
"Už je našel." Ozvalo se za nimi. Pomalu se otočili. Pohlédli na dva muže a jednu ženu. "Zradil jste." Zasyčela královna na pána marky sira Bedrägeri de Ljuga. "Pouze jsem změnil strany." Ušklíbl se. "Jste tři…a on, jeden vám chybí, nemyslíte?" Zajímala se. "Ne." Odsekl démon. "Poslední z nás přišla z vaší země. Lady Jane jí říkají." Vysvětlil. "Kdo jí tak říká?" Optal se zamyšleně Harry. "Duchové. Duše mrtvých, které k nám promlouvají." "Zvou vás mezi sebe?" Ušklíbla se Blacková. "Samozřejmě." Přitakal neznámá žena. "To zemřete jen kvůli tomu zmetkovi, který si říká pán?" Vyštěkla posměšně Monica. "Zemřeme, protože je to vůle našeho pána." Odvětil poslední z mužů. "Tak to já vám do hrobu mile ráda pomůžu." Sykla Tanya. "Pokud tedy bude co pohřbívat." Přidal se Uregen a postavil se vedle ní. "Přece byste si nenechali všechnu zábavu pro sebe." Ušklíbl se Matt a přistoupil k nim.
"Jdeme do věže za Mörkerem." Rozhodla zatím královna a s Jackem, Harrym, Nicou a Annien se rozběhli k točitým schodům schodům, vedoucím pravděpodobně na vrchol věže.
Mezitím začal mezi třemi démony a kouzelníky boj. Matt tasil meč proti démonce, Uregen se vrhnul na démona a Tanya se dala do boje s pánem marky.
Upírka už měla po pár minutách boje šrám na rameni a stehně. Zrovna odhodila jedním z upírských kouzel démona několik metrů na zeď, když jí to došlo. Konec nerovného boje, jsem přece upír! Ušklíbla se a pohlédla malým střešním oknem na oblohu. Byla temná noc, nesvítil měsíc, krásný den pro noční lov. Už to bylo několik let, co se nechala naposled úplně ovládnout upírem, ale dneska byl perfektní den na malou zábavičku. Zadívala se do očí svého nepřítele, pak její pohled padl an jeho krvavou ruku. Olízla si rty. "Krev" Sykla. Najednou se začalo něco dít. Obklopila ji černá mlha. Na chvíli se jim všem ztratila z očí. Mlha se začal rozplívat a všichni si mohli prolédnout Tanyu ve své upírské podobě. Černé vlasy měla rozcuchané a její tvář měla úplně mramorovou barvu. Kravavě rudé rty se zkroutili do ďábelského úšklebku a temně černé oči pobaveně sledovali svou budoucí oběť.
Přistoupila trochu blíž k pánovi marky, který při pohledu na ní trošku zbledl. "Copak, bojíš se?" Zeptal se hlubokým, přájemně sametových hlasem. "Máš proč!" Zasmála se a její smích se roznesl celým sálem. Všichni přítomní se otřásli. Pán marky na ní hleděl vystrašeně a přeměnil se do své démonské podoby. "Konce hraní!" Ušklíbla se a vrhla se na svého nepřítele. Bojovali stále meči, ale tentokrát v trochu jiném tempu. Tanya měla výhodu ve své rychlosti a mrštnosti, zato démon to uměl lépe z mečem. Souboj byl vyrovnaný do té doby, než pán marky uklouzl a svalil se na zem. Upírka spadla na něj a přitiskla své rty k jeho. Začala ho vášnivě líbat a on se nemohl odtrhnout. Byl okouzlen, vyžíval se v tom. Když její rty pokračovali k jeho krku, uvědomil si, kdo na něm vlastně leží. Pozdě…
Zatím co spolu bojovali Tanya s pánem marky, Matt se ujal démonky. Boj probíhal úplně jinak než ten první. Kouzelník měl v každé ruce jednu pistoli a střílel jimi po démonce, která mu to oplácela neznámými kouzly. Bojovalo se již několik minut a zatím se ani jeden z nich nestrefil do toho druhého. Matt se schoval za jeden ze sloupů v síni a vytáhl ze svého bezedného váčku několik věcí. Démonka se k němu začala nebezpečně přibližovat, ale on pořád neměl to, co hledal. Uspávací prášek nechci!...mapu Anglie taky ne…ááá…kde to je? Sakra, sakra, prosím, pomóc!
Konečně našel to, co hledal. Vytáhl kovový podnos. Démonka povytáhla obočí a začala se šíleně smát.
Když se uklidnila, Matt stál pořád na tom samém místě, koukal na ní a nehýbal se. Vyslala na něj několik kleteb a všechny ho trefily. Vítězně se usmála, když za sebou uslyšela povědomý hlas. "Adiós, baby." Křikl pobaveně Matthew. Pak uslyšela výstřel. Otočila se a kulka se jí strefila přímo do srdce. "Hejdå" Ušklíbla se ještě a naposledy mávla rukou. Proti Mattovi vyletěla fialová kletba. Matthew nestačil uhnout a kletba mu narazila přesně do…jeho čarovného podnosu. Démonka naposledy vydechla. Černokněžník k ní přišel a roztrhl jí černý plášť. Na rameni měla vytetovaný znak zeměkoule s pěti trůny uprostřed. "Fuj, ona je označená." Odplivl si Matt.
Zbylou bojující dvojici tvořil Uregen s démonem. Černokněžník uměl s mečem opravdu dobře, ale to démon také. Začal tedy velice vyrovnaný boj meč proti meči. Po několika minutách, kdy už si oba bojovníci odnesli nějaké to zranění to Uregena přestalo bavit a ne zrovna čestně se přemístil démonovi za zády. Pak už ho jednoduše zabodl a démon se v kaluži krve skácel na zem. "Tohle je boj bez pravidel." Syknul ještě s úšklebkem ke svému nepříteli, který se tvářil značně ukřivděně až podvedeně. Ostatní ještě bojovali, tak s pobaveně pozoroval Matta, který použil svůj kouzelný podnos a Tanyu, ze které k jeho nemalému zděšení byla upírka.
Tři protivníci byli mrtvý a zraky Uregena a Matthewa se stočili na Tanyu, která byli stále ve své upírské podobě. "Ta-tanyo, máme se tě taky bát?" Dostal ze sebe Matt. "Jo." Zachrčela. "Omračte mě, zabte mě, nebo…" Sykla se silným přemáháním.. "…vás zabiju." Dodala už z úšklebkem. "Sakra, měli bysme asi něco dělat." Podotkl Uregen. "Myslíš?" Sykl Matthew ironicky. "Dobře, až napočítám do tří, sešleme na ní oba co nejvíc kouzel, ale ať jí to nezabije, jo?" Navrhl poloupír. Matt jen přikývl. "Raz, dva…" Na Tanyu vyletělo asi pět paprsků různých kleteb. Všem se bez větších problémů vyhnula. "Řekl jsem na tři." Vyštěkl Uregen. Druhý černokněžník jen s úšklebkem pokrčil rameny. "Myslím, že tu máme trošku problém." Zamračil se. "Proč myslíš?" Optal se poloupír. "Je pryč." Šeptl Matt. "Kdo, prosím tě?" Vyjekl Uregen. "O-ona." Zakoktal Matthew a ukázal na místo, kde ještě před chvíli stála Tanya. Uregen zbledl. "Možná měla jenom hlad." Odhadl. "Jo, uloví si pár spojenců a pak se vrátí, aby si nás dala jako dezert. Sakra jsme v prdeli! Viděl jsi co udělala s ním?" Vyjekl a ukázala na démona, kterého si před tím upírka podala. Uregen znechuceně odvrátil tvář. "Moc hezký." Zamumlal. "A ta holka démonská mi ještě k tomu rozbila tenhle krásnej klonovaní podnos." Postěžoval si Matthew. "To má holt někdo pech, no. Snad se těm nahoře povede líp." Zašklebil se poloupír.
Královna, společně s Harrym, Annien, Monicou a Jackem vyběhli schody vedoucí do Temné věže. Zastavili se až před otevřenými padacími dveřmi, které vedli na horní plochu. Spatřili Mörkera a Jane, stojící jen kousek od nich. Mörker položil čarodějce ruku na rameno. "Toto znamení, ať ukáže světu tvoji věrnost svému pánu." Pak vytáhl dýku, jejíž rukojeť byla zdobená smaragdy. "Tato dýka, ať ochraňuje tě před nepřáteli tvého pána." Řekl a lehce jí řízl do dlaně. Po dýce steklo pár kapek její krve a ona si zbraň převzala. Mörker začal odříkávat nějaká slova v latině a utvářel se kolem něj a Jane zářící kruh.
To už Jack nevydržel a vykřikl. "Ne!" Mörker před ním naštvaně uskočil a přerušil tím obřad. "Pojď Jane, utečeme!" Křikl Jack a tahal čarodějku za ruku směrem ke dveřím. Ta ale vytáhla dýku a přiložila mu ji ke krku. Podíval se do jejím očí, které byli momentálně úplně černé a shlíželi na něj ledovým až možná opovržlivým pohledem. Snad to byla pravda, nebo snad výplod jeho fantazie, ale zdálo se mu, že při pohledu na něj její jindy hnědé oči trošku zesvětleli. Mezitím stráže, přicházející neslyšně ze spodního patra věže chytili ještě Annien, Nicu, Harryho a královnu. "Hm…vzácná to návštěva, Královská výsost Regel." Ušklíbl se Mörker. "Vyzívám tě na souboj." Vyštěkl a jeho úšklebek se ještě rozšířil. "Přijímám." Odvětila královna a vytasila svůj meč. Vzájemně se uklonili a boj začal.
Bojovali dlouho, když královna zaváhala a Mörker jí zabodl meč do břicha. Svezla se na kolena a plivla mu krev pod nohy. "Možná jsi porazil mě, ale moje vlast se tak snadno nevzdá." Sykla ještě než vydechla naposled. Démon se na ní opovržlivě podíval a utřel se svůj meč do jejího pláště. Pak se chladně rozesmál. "Ani ta vaše opěvovaná královna mě neporazila." Ušklíbl se. "Ona možná ne, ale já ano." Ozvalo se a Jane strhla Mörkerovi z krku řetízek s přívěškem jezevce. Pak vzala dýku a zabodla mu ji přímo do srdce. Vyděšeně se na ni podíval. "T-to n-není možné…ta kletba nefunguje." Vyjekl. "Nedodělal si jí, pamatuješ?" Zašklebila se. "Au revoir!" Sykla a vytáhla dýku z jeho těla. Lord Mörker se rozpadl v prach, nic jiného po něm nezbylo, snad ještě jeden malý přívěšek, který Annien zabalila do černé látky a vložila si ho do kapsy.
"Jane!" Vyjekl najednou Jack a všichni se podívali na čarodějku, která začala pomalu blednout spolu se znamením na svém rameni. "Ne, ty nesmíš umřít!" Šeptl bystrozor. "Jacku, nebuď smutný kvůli mně. Byla jsem označená jeho znamením, patřím jim, slyším je, jak mě volají." Řekla až podivně vzdáleně. "Kdo…kdo tě volá?" Vykřikl. "Oni. Mrtvý. Moje rodina. Volají mě k sobě." Pak se na něj naposledy usmála. "Miluju tě." A políbila ho před tím, než vydechla naposled a rozplynula se ve ve větru.. Jack teď klečel na kolenou a po tvářích mu stékali slzy. Slzy smutku. Kvůli osobě, která na něj už nikdy nepromluví, nikdy neuslyší její překrásný hlas, nikdy více už se jí nebude smět dotknout.
Stráže už se dávno proměnili v prach a tak stanuli vedle Annien, Harryho a Monici i Uregen s Matthewem, který držel spící Tanyu v náručí. "Zrovna si pochutnávala na jednom z našich." Ušklíbl se, ale když si všiml atmosféry, panující na věži, rázem umlkl.
Tak stáli bojovníci z oblouku, jak jim zesnulá královna nechávala říkat na Temné věži a se slzami v očích pozorovali východ slunce, rýsující se nad vrcholky hor. Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly. (William Shakespeare) Ale to až příště.


Au revoir - Adiós - Hejdå = Sbohem!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.