1. Hra osudů

1. července 2010 v 11:13 | Nemesis
Tak tady máte první kapitolu mojí nové povídky, pokud teda nepočítáme prolog. Není to moc dlouhé, ani akční, ale nějak jsem ty moje kouzelníčky k sobě dostat musela. Jinak omlouvám se všem milovníkům psů, Čínských restaurací a Novozélanďanům...uvidíte proč. xD


1. Kapitola
Hra osudů

Dalo mu hodně práce se uklidnit, aby mohl alespoň částečně racionálně přemýšlet.
Co se mi to vlastně stalo?
Měl jsem sen…no sen, spíš noční můru. Byl v ní Voldemort a smrtijedi…a taky upír, Sirinth mu říkali.
Ten upír mě proklel, takže to, co se dneska ráno stalo Durleyům - doufám, že jsem je…ne, to není možný, jak bych to dokázal? Nemohl jsem je jistě zabít. Vždyť Dudley mě chtěl praštit a já se jen bránil. Petúnie mě chytila za ruku. Vernon začal hořet a pak…pak jsem chtěl vyzkoušet jestli žije a dotknul jsem se ho…no a on pak…t-to přece není možný. Jak bych nemohl někoho z-zabít pouze tím, že se ho dotknu!
A co Tonks? Dotknul jsem se jí a ona omdlela, nebo snad…ne, jistě není mrtvá.
Ale proč by mě Voldemort chtěl proklít, abych zabíjel všechny kolem sebe? V čem mu to pomůže? zamračil se.
Pak je tu ještě druhá věc. V tom druhém snu, mi ta postava řekla, že jsem byl prokletý strašlivou kletbou a musím se s tím vyrovnat. Dala mi prý moc ovládat oheň, abych mohl snáze bojovat proti zlu…takže proto začal Vernon hořet? Nebo je v tom snad ještě něco jiného? Těmito otázkami se zabýval celou cestu do Paříže.
"Jsme ve Francii, v Paříži! Lidičky, vystupujem!" ozval se Stan a Harry rychle vylezl z autobusu. "Sakra a co tady?" zabručel. Zřejmě nebylo zrovna příliš chytré nechat se v záchvatu paniky odvést do neznámého města v úplně jiné zemi.
Nakonec se vydal jednou temnou uličkou neznámo kam.
Už asi hodinu procházel Paříží. Začalo pršet a foukal studený vítr, na červenec velice nezvyklé počasí, ale když má holt někdo pech…
Byl unavený z toho neustálého procházení městem. Nemohl použít svoji hůlku, protože na to by ministerstvo přišlo. Zastavil se v mudlovském supermarketu a za několik drobných, co měl po kapsách si koupil jídlo a pití. Plně si uvědomoval jakou udělal blbost, když utekl z rodné Anglie. Další a zdaleka ne poslední špatný poznatek byl, že zde většina lidí mluvila pouze Francouzsky a tuto řeč Harry v žádném případě neovládal.
Bloumal ještě několik hodin rušným městem, než dorazil na nějaké nádraží. Bylo zde plno bezdomovců a Harrymu nebylo zrovna po chuti se k nim připojit, ale neměl moc na výběr. Ulehl na lavičku a zachumlal se do mikiny. O několik minut později usnul neklidným spánkem.
"Va arriére!" (= Vypadni! Amatérsky přeloženo, takže se nezlobte! xD) probudil ho chraplavý hlas. Podíval se na vousatého a špinavého muže oblečeného v nějakých hadrech. Sice neměl ani ponětí, co na něj začal dál Francouzsky křičet, ale raději se mu klidil z cesty.
Vyšel na ulici. Už neměl žádné peníze, mudlovské, ani kouzelnické, a tak byl prozatím o hladu. Vybírat něco z popelnic, nebo žebrat se mu opravdu příčilo. I když, kdo ví, jestli zde bez toho přežije vůbec příštích pár dní.
Nevěděl kam jde, jen tak bloumal ulicemi, když do někoho narazil.
"P-promiňte!" zakoktal a podíval se do očí nějakému postaršímu strážníkovi. Ten si ho překvapeně změřil pohledem a pak vytáhl z kapsy nějaký papír, z portrétem…Harryho.
Strážník začal něco mluvit do vysílačky a chtěl mladého Pottera chytit za ruku. Ten ale ucukl a rozběhl se pryč. Strážník utíkal za ním.
To není možné! Oni po mě vyhlásili celosvětové pátrání, nebo co? No jo…utekl jsem a Brumbál s Popletalkem to holt vyhlásili všude možně, mezi mudly i kouzelníky.
Strážník ho začal dohánět. Zabočil do úzké temné uličky…byla slepá.
Doběhl až na konec kde se zastavil a obrátil se čelem ke svému pronásledovateli.
Sakra! Sakra! Sakra! Mysli!
trážník na něj začal něco mluvit po jejich - francouzsky, už zase.
"Zmlkni!" okřikl ho Harry naštvaně, protože nemohl pořádně přemýšlet a to jeho blekotání mu v tom opravdu moc nepomáhalo. Strážník tomu asi nerozuměl, ale nějaký účinek to přece jenom mělo. Přestal se přibližovat a vypadalo to, jako by se zamyslel.
Možná si vytáhne slovník, napadlo Harryho, ale bohužel se tak nestalo. Strážník vytáhl pistoli a namířil ji na něj.
"Ajajaj."
Ups…a co teď? Možná mu řekli, že jsem nebezpečný…a proč bych vlastně být nemohl. Vytáhl hůlku.
Ministerstvo už pravděpodobně stejně díky tomuhle patlalovi vědělo kde je, tak nemělo cenu se dál skrývat.
Jsem na útěku, takže mě Bradavice už nečekají, rozhodl a namířil hůlku na nebohého strážníka, který se tomu začal smát.
Zřejmě ještě netuší, co ho čeká.
"Mdloby na tebe!" zamumlal a mávl hůlkou.
Strážník se smát přestal, když na něj vyletěl rudý paprsek. Vpil se mu do hrudi a on upadl do bezvědomí. Harry si s utajením kouzel příliš velkou práci nedělal.
O několik chvil později mu ale útěkovou cestu zatarasí několik plně ozbrojených bystrozorů.
To mi tu ještě chybělo.
Zamířili na něho hůlkami a on tu svou nenápadně zasunul do kalhot.
Chtějí si mě tam odtáhnout, tak ať to zkusí.
Počkal, až jeden z nich dojde až k němu.
Surově vzal Harryho za ruku. Najednou zbledl, roztřásl se… a Harry ruku rychle odtáhl, protože nechtěl, aby to došlo ještě dál.
V žádném případě se mu nelíbilo využívat "dar" od Voldemorta, ale teď se to hodilo. Když se ale otočil zpátky k asi deseti bystrozorům s hůlkami v pohotovostní pozici, musel přiznat, že se mu moc nedaří.
Zaklel a uhnul před několika paprsky netrpělivých kouzelníků. V tom ho něco napadlo, bylo mu stejně proti srsti jako jeho předchozí činy, ale taktéž to bylo jediné možné východisko. Rychle se sklonil nad bystrozora v bezvědomí a přiložil mu hůlku ke krku.
"Ještě jeden krok a zemře!" zasyčel. Ostatní mu nejspíš moc nerozuměli, ale pochopili.
Co teď? napadlo Harryho.
Mohl se přemístit, kdyby to uměl, ale tak stejně mohl i uletět, kdyby měl draka. Mohl se jim vzdát, kdyby chtěl a také mohl bojovat, kdyby měl šanci.
Opřel se ochladnou zeď domu s hůlkou stále na bystrozorovo krku a pohledem zabodnutým do kouzelníků. Horečně přemýšlel, co může dělat. Sice má rukojmí, ale s ním daleko nedojde a netrvalo by dlouho, než by se jim podařilo zaútočit na jeho nekrytá záda. Naštvaně probodl pohledem jednoho bystrozora.
Proč se tu museli objevit? Vždyť on tam zpátky nechce!
Co kdybych…vzpomněl si na jeho druhý sen, kde mu ta podivní postava povídala cosi o ovládání ohně.
"Pomoz mi prosím," zašeptal. Bystrozorův plášť začali olizovat malé plamínky, které postupně obalovali celé jeho tělo.
Ale vždyť shoří! Uvědomil si zděšeně. Nedovedl s tím však nic udělat a tak ho museli uhasit jeho kolegové.
Myslím, že mi to moc nepomohlo. Uvědomil si při pohledu na bystrozory, kteří se tvářili ještě víc naštvaně než předtím. A teď co?
Opíral se o chladnou kamennou zeď, když ho napadlo, že ho něco tlačí mezi lopatky. Nemohl se otočit, protože by v tu ránu schytal několik kleteb do zad, a tak začal zeď za sebou pomalu ohmatávat volnou rukou.
Našmatal něco jako…co to mohlo být?...bylo to opravdu neuvěřitelné…ale byla to …klika. Normální klika od dveří.
Cože? Vždyť tu ještě před chvíli žádné dveře nebyly!... Byly nebo nebyly, každopádně je to moje jediná úniková cesta. Uvědomil si.
"Bombarda!" zakřičel a namířil hůlku do houfu bystrozorů. Těm se toho moc nestalo, ale popadali na sebe jako kuželky a nastal zmatek. Harry měl tak čas otevřít dveře a proklouznul jimi dovnitř do domu.

Plameny v krbu na Grimmauldově náměstí zezelenaly a vypadla z nich postava v kápi. Všichni přítomní, kterými byli Moody, Remus a Kingsley okamžitě namířili hůlky na postavu. Ta si však nechala spadnout kápi a oni se dívali do tváře Severuse Snape.
"Musíme pro Pottera. Pán zla ho proklel," zasyčel na ně.
"Jak by to dokázal…na dálku?" zabručel Moody.
"Myslíte si, že bych šel pro to ho arogantního spratka jen tak ze srandy? Pán si pro uskutečnění té kletby dokonce přivolal i vůdce nějakého klanu upírů, aby tu kletbu udělal!" zasyčel.
"Jdeme pro něj!" Rozhodl Remus a vyběhl před dům, odkud se přemístil.Kingsley se Snapem se vydali za ním.
"Přece je tam nenechám jít samotný." zavrčel Moody a odbelhal se za nimi.
Několikanásobné "prásk" se ozvalo před domem číslo čtyři v Zobí ulici.
Kouzelníci se rozběhli ke dveřím.
"Sakra, co to…?" Zavrčel Snape, když o něco zakopl.
"Tonksová!" Vyjekli ostatní, když spatřili čarodějku napůl zakrytou neviditelným pláštěm.
Moody se k ní sklonil.
"Žije. Je jenom v bezvědomí." řekl a všichni si oddechli, Kingsley ji vzal do náruče a přemístil se s ní na ústředí.
"To by mě zajímalo, jak tohle Potter dokázal, aniž by na něj přišlo ministerstvo." zakroutil hlavou Moody.
"Co když to nebyl Harry, ale…smrtijedi?" nadhodil zachmuřeně Remus.
"Každopádně bychom se měli jít po Potterovi podívat," zasyčel Snape naštvaně.
"To se o něj vážně tak bojíš?" zašklebil se bystrozor.
"Ne, ale nehodlám sledovat zkázu kouzelnického společenství jenom proto, že se ten hlupák nechá proklít a já najdu jeho mrtvolu."
"Jdeme!" zavelel Lupin a zaklepal na vstupní dveře.
Žádná odezva.
Zaklepal ještě jednou, hlasitěji.
Nic.
Ticho.
"Alohomora," sykl a dveře se neslyšně otevřeli. Všichni tři vešli do prázdné předsíně a Moody prohlédl svým kouzelným okem všechny místnosti.
"Potter tu není," zabručel, ale to už se Remus rozběhl do patra. Cestou ladně přeskočil ležícího Vernona, Dudleyho i Petúnii a doběhl do Harryho pokoje. Vše zde bylo poházené, jako by se šel jeho obyvatel prostě jen projít.
"Je mrtvý," zaznělo od Snape, když nenašel u strýce Vernona žádný tep.
"Oni jsou jen v bezvědomí," ozval se Moody při pohledu na tetu Petúnii a bratránka Dudleyho. "Smrtijedi," zavrčel Lupin.
Starý bystrozor ale zakroutil hlavou.
"Nemyslím si. Byl to Potter," ušklíbl se.

Na ústředí Fénixova řádu panovala pochmurná nálada.
"Co se děje?" vyděsila se Hermiona, když vešla v závěsu s Ronem a Ginny do kuchyně domu na Grimmauldově náměstí.
"H-Harry s-se z-ztratil, zavzlykala paní Weasleyová.
"J-jak z-ztratil?" Zakoktala Ginny.
"Předpokládáme, že ho unesli smrtijedi," odvětil Remus smutně a podíval se divným pohledem na Moodyho.
"Ne!" vyjekli obě dívky najednou a odběhli pryč.

**Maine, nejsevernější stát spojených států Amerických**
V jednom z kupé vlaku, jedoucího směrem k Washingtonu ležela dívka, zabalená v dlouhém kabátě. Měla krátké rovné černé vlasy, oči stejné barvy a plné rty.
"Kontrola jízdenek," ozvalo se z chodby a dívka se s trhnutím probudila.
Sakra! Jízdenky! Co teď?
Vyskočila na nohy a vystrčila hlavu na chodbu. Průvodčí byl zrovna ve vedlejším kupé.
Musím pryč! rozhodla a rozběhla se uličkou na druhou stranu.
"Slečno!" Křikl na ni muž. "Kampak se tak ženete?"
"N-no j-já…" zakoktala.
"Je tady se mnou," ozvalo se jí za zády a z nějakého kupé vystrčil hlavu kluk asi v jejím věku. "Máte platné jízdní doklady?" zajímal se podezřívavě průvodčí.
"Ale samozřejmě," zářivě se usmál chlapec a začal se přehrabovat v malém batůžku. "Momentíček," obdaroval muže dalším úsměvem.
Ještě chvíli měl ruce zabořené v batohu.
"Á tady jsou," vytáhl dvě jízdenky. Průvodčí si je zamračeně prohlédl, ale nakonec usoudil, že jsou platné a odkráčel dál.
"Pojď si sednout, "nabídl chlapec.
"Patrick McLean, že? Já jsem Jessica Swiftová," usmála se na něj dívka.
"Jak to víš?" podivil se, ale v odpověď se mu dostal pouze tajemný úsměv.
Ušklíbl se.
"Jsi z Ameriky?" nadhodil.
"Jo, z Maine a ty?"
"Já jsem z Irska, z Dublinu," odpověděl. "Jak jsem se dostal zrovna sem, by bylo na dlouho," dodal na její nechápavý výraz.
"A my máme času dost," zašklebila se Jessica. "Když máme tolik času, tak začneme nejprve tebou. Copak děláš tak daleko od domova?" optal se.
"To tě nemusí zajímat."
"Stejně můžu odpovědět i já na tvojí minulou otázku," pokrčil rameny Patrick.
"Jak chceš," odsekla. "Hele, kde jsi vlastně vzal ty jízdenky? Pochybuji, že jsi je měl jen tak pohozené v batohu," zeptala se.
"Půjčil jsem si je," odvětil s úšklebkem Patrick, když se ozval z vedlejšího kupé křik.
"Ale já tu ty lístky přece měla! To není možné, že by jen tak zmizeli," nadávala nějaká žena. Jessica se zasmála.
"Počkej tady, nějaké věci jsem si nechala ve vedlejším kupé, když jsem utíkala před průvodčím," vysvětlila a otevřela dveře z kupé.
Prošla jimi, ale v uličce už se neobjevila.
"Jessico…kde jsi?" vyjekl Patrick a prošel za ní, ale místo toho, aby byl ve vlaku, přistál na kamenné podlaze nějakého domu, hned na Jessice.

**Auckland, největší město Nového Zélandu**
"Je to čaroděj, za ním!" ozvalo se před obchodem s potravinami a několik mužů s pistolemi se vyřítilo za blonďatým asi šestnáctiletým chlapcem v otrhaném oblečení s nákupní taškou v ruce.
Utíkal ulicemi Aucklandu, když zaběhl do slepé uličky. Nasucho polkl.
"Teď už nám neutečeš, kouzelníčku," zasmál se jeden z mužů a vystřelil ze své zbraně. Chlapec se rychle přikrčil za auto.
"Neboj se a vylez!" křikl další. "Nebude to moc, bolet, slibuji," dodal s úšklebkem.
Kluk nevylézal a tak se za ním šli ti tři podívat. Za autem nikdo nebyl.
"K-kde…?" Zakoktal jeden z nich.
"Mňaau," ozvalo se jim po chvíli za zády a oni se rychle otočili. Spatřili už jenom černou kočku, mizící za rohem ulice.
"Sakra!" zaklel muž a vystřelil párkrát do vzduchu. "Tohle mu nedaruju. Já si tě totiž najdu, Lucasi Wilsone," zasyčel naštvaně a odkráčel někam pryč.
Černá kočka se skryla za popelnici, za chvíli vyšel z druhé strany mohutný pes. Zaštěkal a rozběhl se po ulici pryč.
"Á, to je nám to ale pěkný pejsek." Ozvalo se nad ním a někdo ho zavřel do přepravky. "Něco mi za tebe v Čínské restauraci určitě dají." (xD) Prohlásil spokojeně muž a strčil přepravku do bílé dodávky.
Auto se rozjelo, ale pes z přepravky zmizel. Místo něj z ní vylezla šedá myš. Zalezla někam mezi krabice.
"Fuj, pelichám," ozvalo se odtamtud a zpod krabice vylezl blonďatý chlapec.
Otevřel si dveře dodávky a chtěl vyskočit ven, ale na silnici už nedopadl. Místo toho přistál na kamenné podlaze v nějakém domě.

**Paříž, Francie**
"Michelle, dnes se slavnostně přidáš k našemu pánovi," ušklíbl se muž na blonďatou dívku, která se na něj chladně podívala.
"Jak si přeješ, otče," pokrčila rameny a vydala se do svého pokoje, kde už měla sbalené všechny věci v příručním batůžku.
"To tak," sykla a otevřela okno. "Snad se to povede," zamumlala a vyskočila s pátého patra. Těsně před dopadem mávla hůlkou a let se zpomalil, až dopadla bez větších problémů na nohy.
Tak a teď kam?
"Michelle Lanoux!" ozval se za ní rozčilený hlas jejího otce.
A sakra!
Rozběhla se pryč. Otec se však nenechal odradit a běžel za ní. Naštěstí bydleli v mudlovské čtvrti a on na dívku nemohl seslat žádnou kletbu, protože by z toho mohl být docela průšvih. Otec si jí nadběhl a teď stál naproti ní. Něco naštvaně zavrčela a vrhla se do silnice. Uskakovala před troubícími a auty a naštvanými řidiči.
"To je o život," oddechla si, když byla na druhé straně.
A teď? Pohled jí padl na kanál za autem. Ne, tam mě rozhodně hledat nebude, ušklíbla se a odklopila víko.
"To zvládnu," ujistila sama sebe a začal slézat po špryclíkách dolů.
V jednu chvíli jí však podklouzla noha a ona letěla volným pádem. Nedopadla však podle očekávání na dno tunelu, ale na kamennou podlahu nějakého domu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.