2. Nečekané

1. července 2010 v 11:17 | Nemesis
Tak tady máte druhou kapitolku povídky Prokletí upírů. Trvalo mi to dlouho, já vím, ale snad vám to nahradí alespoň dostačující požitek z kapitoly. Najdete tu odpovědi na otázky ohledně minulé kapči. Původně se tahle povídka měla vyvjíte trošku jiným směrem, ale nakonec...to skončilo takhle. :D Upozorňuji, že z Harryho nechci udělat "rambíka" ani zachránce světa, spíš jenom...no nechte se překvapit. Přeju příjemné čtení.


2. Kapitola
Nečekané

Denní věštec - šokující zjištění

Gelert Grindelwald uprchl z vězení!
Obávaný černokněžník včera v nočních hodinách zmizel z věznice La´Prison ve Francii. Byl odsouzen na doživotí za vraždy mudlů, kouzelníků, používání zakázaných kleteb a démonologii. Jediný kouzelník, který byl schopný ho porazit byl před čtyřiceti lety dnešní ředitel Bradavické školy čar a kouzel, Albus Brumbál. Zvládne to i tentokrát? Utekl Grindelwal z věznice sám, nebo mu v tom někdo pomohl? Nezanedbali strážní svoji povinnost a nevypustili na svět zpět kouzelníka, horšího než samotného lorda Voldemorta? Není možné, aby se oba černokněžníci spojili a stvořili neporazitelnou armádu, pomocí které by chtěli ovládnout svět a vymítit všechny nečisté kouzelníky a mudly?

Harry Potter byl unesen?
Stejně jako Gelert Grindelwald zmizel beze stopy i chlapec-který-přežil - Harry Potter. Všichni bystrozorové v Anglii a ostatních zemích Evropy, pátrají po obou kouzelnících. Byl Potter opravdu unesen, nebo zbaběle utekl? Naposledy byl viděn v Paříži, kde málem zabil jednoho z Francouzských bystrozororů a zranil jednoho mudlovského "policistu". Také se k nám donesly z přísně tajných zdrojů zprávy, že útěku Harryho Pottera předcházela vražda jeho mudlovského strýce Vernona Dusleyho a zranění Harryho tety, bratrance a bystrozorky, která měla Pottera chránit. Byli pachateli Harryho únosci, nebo on sám? Má toto zmizení něco společného s Grindelwaldem? Neutekl Harry proto, aby se mohl přidat na stranu strašlivého černokněžníka? O výsledcích pátrání vás budeme průběžně informovat.

"Vítám vás zde, v domě Aimer," řekl někdo plynulou angličtinou a pět kouzelníků ležících na sobě se urychleně zvedlo. Vytáhli hůlky. Pak se podívali po sobě a najednou nevěděli na koho by měli mířit dřív. Kouzelník stojící kousek od nich se ušklíbl.
"Kdo jste?" osmělil se nakonec jeden z chlapců.
"Vše se dozvíte, teď mě ale následujte," pokynul jim muž a vydal se jedněmi z dveří do další místnosti.
"Nevěřím vám, nikam nejdu," ozval se další kouzelník.
"Správně!" Přitakala dívka a muž se netrpělivě otočil.
"Říkali, že to s vámi nebude lehké, teď ale nemáme čas. Pojďme!"
Opatrně sklonili hůlky.
"Kdo jste?" sykl jeden z chlapců.
"Gellert Grindelwald jméno mé," představil se kouzelník lhostejně, aniž by se otočil a všechny hůlky byli opět v pohotovosti.
"To jsem vám asi neměl říkat," usoudil s úšklebkem, ale to už dovnitř vešla nějaká žena.
"Co se tady s nimi vybavuješ, Gellerte…měl jsi je přece přivést k nám, ne?" sykla.
"Můžeš si to udělat sama!" odsekl naštvaně Grindelwald a její zrak padl na pět hůlek připravených k útoku.
Zasmála se.
"Takže vy se nás bojíte?" nadhodila pobaveně. "Ty hůlky si klidně nechte, ale tím, že půjdete se mnou snad nic neztratíte, ne?" usmála se a vyšla společně s Grindelwaldem z místnosti.
Ostatní se chvíli rozmýšleli, ale pak se opatrně vydali za ní.
Vyšli po schodech do patra a prošli jedinými dveřmi do útulného obývacího pokoje s několika křesly, pohovkou a stolkem.
V křeslech seděli další dva muži a jedna žena. Ta měla hnědé vlnité vlasy pod ramena, zelené oči a na tváři milý výraz. Byla oblečená ve žlutých letních šatech.
Druhá žena, ta která je sem dovedla, měla černé vlasy dlouhé až po pás, modré oči a působila velice sympaticky. Oblečená byla v tmavě zelených šatech.
Muž, který se představil jako Gellert Grindelwald měl světle hnědé vlasy protkané šedinami a černé oči. Měl na sobě hnědý hábit a okamžitě se začal o něčem hádat s jedním z mužů. Ten měl hnědé vlasy ostříhané na krátko a oči stejné barvy. Posledním z přítomných byl černovlasý muž v zeleno-stříbrném plášti s černýma očima.
Nově příchozí vyvalili oči a pak se lehce poklonili, až na jednoho, Harry Potter je pouze udiveně pozoroval.
"Všichni se nám klaní, ty snad ne?" zajímala se pobaveně hnědovlasá žena.
"Klaním se jen tomu, kdo si to zaslouží, " odvětil Harry. "A my si to podle tebe nezasloužíme?" zajímala se druhá žena.
"Nevím kdo jste. Neklaním se každému jen tak na potkání," ušklíbl se Harry a černovlasý muž podrážděně zavrčel.
"V tom případě bychom se mohli představit," postavil se. "Salazar Zmijozel," řekl a Harrymu nezbylo nic jiného než pouze překvapeně zírat.
Ne, to není možný! Zmijozel už přece dávno nežije…a na dvanácet let taky nevypadá…i když… zašklebil se. Ne, je to jenom duch, nebo zombie…ale na zombie vypadá docela živě. Přejel ho pohledem.
Až moc živě. Uvědomil si a muž naproti němu se zašklebil.
"Možná ti to ještě nikdo neřekl, ale nitrozpyt umím celkem obstojně," sykl k němu a Potter jen naprázdno otvíral a zavíral pusu.
Salazar k němu natáhl ruku, ale Harry zavrtěl hlavou.
"To není zrovna nejlepší nápad," řekl a muž se zamračil.
"Pročpak? Jen málo lidí se v téhle době může chlubit tím, že si podalo ruku se samotným Salazarem Zmijozelem."
Potter si pro sebe něco zavrčel.
"Pak mi nenadávejte!" upozornil a mužovu ruku přijal. Ten ji stiskl, ale okamžitě uskočil, jako by se popálil.
"Fuj, to byla pecka!" zavrčel. "Asi něco takového, jako když tě prokleli, Godricu," otočil se na hnědovlasého muže a pobaveně se zušklíbl. Vzpomněl si na to, jak byl Nebelvír naštvaný, když přišel s tím, že se na něj upíři asi "trošku" naštvali a on si teď zabíjí na potkání.
"Po smrti už ta kletba asi neplatí, co?" zajímal se a nasadil zklamaný výraz.
"Ne," odvětil hnědovlasý muž. "Ale docela by mě zajímalo, jak si k tomuhle přišel ty?" podíval se na Harryho. Ten se zamračil.
"Voldemort," vyplivl zhnuseně to jméno. "Nazval to…pomstou, ušklíbl se.
"A když už jsme u toho, já jsem Godric Nebelvír," představil se muž, tentokrát ale už radši bez podání ruky.
"Já už se představoval," kývl na něj Grindelwald.
"Rowena z Havraspáru," usmála se na něj černovlasá žena.
"Helga," přidala se s milým úsměvem brunetka a všichni včetně dvou chlapců a dívek, kteří přišli z Harrym se posadili do křesel.
"Pravděpodobně by vás zajímalo, proč jste tady," začala Rowena.
Všichni jednotně přikývli.
"Pán zla - Voldemort si začal zahrávat s hrůzostrašnými démony a temnými tvory, kteří jsou na této planetě déle jak samotný Merlin. Zřejmě doufá v to, že mu pomůžou ve válce, ale já nepochybuji o tom, že nemá takovou moc na to, aby je zvládnul. Tím, že je dostane z podsvětí, kde by měli být navždy uvěznění odsoudí celý svět k záhubě a už nic a nikdo nepomůže," začala vyprávět. "Proto jsme byli sesláni zpět sem ze světa mrtvých, abychom vám, pěti vyvoleným pomohli ovládat vaše zvláštní schopnosti. To vy máte moc na to, abyste zabránili Voldemortovi způsobit zkázu světa."
Nikdo z přítomných ani nedutal a neodvažoval se čarodějku přerušit.
"Asi se neznáte, že? Mohli byste se vzájemně představit."
Navrhla a slova se ujala blonďatá dívka s rovnými vlasy dlouhými na ramena a čokoládově hnědýma očima. "Jmenuji se Michelle Lanouxa je mi sedmnáct," Představila se. "Přátelé mi říkají Shelly nebo Liška, ale to nemám ráda," ušklíbla se. "Jsem z Paříže, ale umím dobře Anglicky, protože jsem tam žila do devíti let.
Moje mamka zemřela za záhadných okolností, když mi bylo deset a otec s bratrem jsou smrtijedi. Studovala jsem v Krásnohůlkách a nejradši jsem vždycky měla lektvary. Jinak…vůbec nechápu, jak jsme se sem vlastně dostali. Zrovna jsem padala do…kanálu…" trošku se začervenala. "…ale najednou jsem se objevila tady, s několika úplně neznámými lidmi a následně se tu objevil proslulý černokněžník, který nás dovede k někomu, kdo tvrdí, že je zakladatelem Bradavic."
"Naprosto s ní souhlasím…jak vám můžeme věřit?" přidal se k ní blonďatý chlapec.
"Ano! My chceme důkaz!" řekla černovláska.
Hnědovlasý chlapec pouze němě přikývl.
Harry zůstal nerozhodně sedět ve svém křesle, zatím co se ti čtyři zvedli a namířili na neznámé hůlky.
"Já vám věřím," ušklíbl se nakonec.
"Pročpak?" zajímal se s kamennou tváří muž, který se představil jako Salazar.
"Asi šestý smysl, odvětil nezaujatě a Godric se uchechtl.
"Co byste chtěli za důkaz?" otočil se na Michelle a ta se zahleděla do jeho hnědých očí, stejných, jako měla ona sama. Povzdechla si. Ne, nešlo jim nevěřit.
"Kdo zabil mojí mamku? Jen ti co se s ní potkali po smrti, by to mohli vědět," řekla a hledala v těch očích odpověď na svoji otázku.
"Tvůj otec," povzdechl si Godric.
Dívka se svezla zpátky do křesla.
"Věděla jsem to…můj otec," vyplivla poslední slovo jako nadávku.
"Vy jste můj předek?" vyjekla najednou a Nebelvír se na ni nechápavě podíval.
"Co se na mě tak díváte?" zavrčela podrážděně. "Zrovna jste řekl…a to se ještě nedozvěděla, že jsem její předek…přesně takhle jste to řekl," vysvětlila a hledala oporu v ostatních. Ti se na ni však dívali jako na blázna.
"Sakra, už zase!" zaklela a složila hlavu do dlaní.
"Co zase?" zajímala se Rowena.
"Odpovím na otázku, kterou mi ještě nikdo nepoložil. Utěšuji někoho, protože mu zemřela babička, ale on to ještě nikomu neřekl. Vím o sobě, že jsem mrcha a podivínka, i když mi to JEŠTĚ nikdy nikdo neřekl," vysvětlila a všem konečně svitlo.
"Telepatie," ozval se Godric. "A…ano…" začal váhavě. "…jsi mojí dědičkou."
Vyvalila oči.
"Tak to je něco!" vypískla. "Tak už jim to řekněte," otočila se na Rowenu, která sebou cukla, když si právě uvědomila, že dívka slyšela její myšlenky.
"Děsíš mě!" sykla. "Máme jim to říct," obrátila se pobaveně na ostatní. Nikdo však nebyl příliš v obraze, všichni se zmateně dívali kolem sebe a sledovali co jim uniká.
"Stále nám nevěříte?" optala se Helga ještě pořád stojících kouzelníků.
"Po tomhle divadle?...ani za nic," odsekl hnědovlasý chlapec.
"Já ano," zaznělo současně od Michelle a Harryho.
"Dobře, každý z vás tedy vyžaduje desetiminutový rozhovor," protočil oči Salazar a stojící svorně přikývli. "Máte tedy nějaké otázky?" Zadíval se do modrých očí hnědovlasého chlapce.
"Patrick Mclean, že?" nadhodil a chlapec sebou škubnul. "Tohle už ti někdo řekl, viď? Jistá Jessica Swiftová, která náhodou stojí vedle tebe a samozřejmě, že je to čistě náhodou to dědička Helgy z Mrzimoru, která, z nějakého neznámého důvodu, sedí naproti tobě. Nějak moc náhod najednou, nemyslíš? Zároveň je čistě náhodné, že ty jsi můj dědic…dědic Salazara Zmijozel," zasyčel a chlapec se zamračil.
"Výmysly," odfrkl si.
A tohle má být můj dědic, ušklíbl se v duchu.Michelle se zasmála a on ji zpražil pohledem.
"Nelez mi do hlavy!" vzkázal jí naštvaně pomocí nitrozpytu a s úšklebkem pozoroval, jak sebou trhla.
Pak zaměřil svojí pozornost zpátky na chlapce, který ho stále propaloval pohledem.
"Stále nám nevěříte?" otočila se Helga na poslední dva stojící.
"Je to lehce neuvěřitelná, nemožná, za vlasy přitažená a zároveň úplně trapná lež," ušklíbl se. "Ale stejně nemám, co jiného na práci," usedl do křesla.
"Přece tu nebudu jako jediná stát, ne?" zasyčela Jessica a obsadila poslední křeslo.
"Co je tedy pravdy na tom, že on…" ukázal Harry na hnědovlasého kluka. "…je dědic Zmijozela, tahle…" kývl na Michelle. "…je dědičkou Nebelvíra, támhleta…" ušklíbl se na černovlásku. "…jak jsem snad správně pochopil Helgy a on…" podíval se směrem k blonďákovi. "…je tedy potomek Roweny?" Zajímal se a směřoval svoji otázku na zakladatele.
"Vše," ušklíbl se Zmijozel.
"Možná by tě ale zajímalo, co s tím vším máš společného ty a on, že?" poukázala Rowena na nabručeného Grindelwalda.
"Jo, to by bylo docela příhodný," odvětil Harry a pohodlněji se uvelebilv křesle.
"Gelertův otec…" začala žena a jmenovaný ji zpražil pohledem. "…byl potomkem Salazara a Helgy. Jeho matka byla z mého a Godricova rodu. Ty jsi jeho přímým potomkem a z toho vyplívá, že vy oba jste vlastně potomky všech zakladatelů Bradavic. Ty jsi však byl vybrán za našeho pátého vyvoleného," dopověděla.
"Co to pro mě znamená?" zajímala se Harry zvědavě.
"Nic extra. Jen to, že jsi zdědil pěknou sumičku peněz a tohle sídlo," zavrčel ironicky Grindelwald. "A taky jistý příbuzenský vztah s mojí osobu."
"Můžu ti říkat dědo?" optal se provokativně.
"Pokud mě chceš donutit ke spáchání vraždy, pak ano."
"Tak byste se nám mohli konečně představit, ne?" přerušila je Helga a všichni přikývli.
"Kde jsem to skončila?" zamyslela se Michelle.
"Zrovna jsi padala do kanálu," ozvalo se.
"Fajn, takže mám ráda lektvary, ale úplně nenávidím starodávný runy…nikdy jsem nepochopila jejich význam. Miluju zvířata, ať už jsou jakýkoliv a ráda jezdím na koni. Všechno."
Slova se ujala dívka s krátkými černými vlasy a se stejně černýma očima, která byla označená za dědičku Helgy z Mrzimoru.
"Jmenuji se Jessica Swiftová. Je mi patnáct a jsem ze spojených států, z Maine. Můj taťka je mudlovský ministr…něčeho. Měla jsem domácího učitele a nejoblíbenější předměty…věštení z čísel, runy…" Michelle si při jejích slovech odfrkla. "…nenávidím bylinkářství a péči o kouzelný tvory…hlavně ty brebery tam…fuj!" oklepala se. "Kámoši mi říkají Jess a když se nakouslo to téma zvláštních schopností…obča vím co se stane - vidím budoucnost. V tom vlaku…věděla jsem jak se jmenuješ, protože už jsme tě prostě jednou viděla. Jako ve snu," otočila se na hnědovlasého chlapce, který následně převzal slovo.
"Já jsem Patrick McLean. Bude mi sedmnáct a jsem z Irska, z Dublinu. Vyrůstal jsem v sirotčinci a učil jsem se na jedné irské kouzelnické škole. O Vánocích jsem jim ale pláchnul a vydal se cestovat.
Evropa - moc pěkná, odtamtud jako černý pasažér letadlem do střední Ameriky a pak jsem se různými způsoby dostal do vlaku směr z Maine do Washingtonu, kde jsem potkal velice milou společnost. Mám rád bílou magii a všelijaká bojová kouzla, i když černou taky nepohrdnu. Mám taky takovou zvláštní schopnost…dovedu pouze pohledem pohybovat předměty, což je někdy velice užitečné. A nenávidím přeměňování…propadal jsem z něho už v prvním ročníku," zašklebil se a na řadě ve vyprávění byl blonďák.
"Lucas Wilson," představil se. "Jsem z Aucklandu, z Nového Zélandu. Je mi šestnáct a…umím se proměňovat ve všechny možná zvířata," začal a v tu chvíli před nimi stál hnědý pes, který se posléze změnil na pumu, následně v orla a pak zpátky na chlapce. "Mám rád zrovna to přeměňování, které tady…Patrick nenávidí a to bude asi všechno," dokončil své vyprávění a všechny pohledy se stočili na Harryho.
"Je tady někdo, kdo nezná chlapce-který-přežil?" a všichni zakroutili hlavami. "Dobře, všichni mě znáte, jsem Harry Potter," představil se. "Bude mi za pár dní šestnáct s jsem z Anglie. Rodiče mi zemřeli, když mi byl rok a v jedenácti jsem začal chodit do Bradavic. Vždycky jsem měl rád obranu proti černé magii, ale nenávidím jasnovidectví a lektvary. Nevím, co jiného bych o sobě měl ještě říct…snad jen…že nenávidím Voldemorta a jeho poskoky."
"Tak, když už se teď všichni známe, mohli bychom vám povědět něco víc," promluvil Godric. "Zatím co jste tady, v tomto domě, nezestárnete ani o minutu a než se vrátíte zpátky…neuplyne tam venku žádný čas. My, jakožto už vlastně mrtví, jsme sice tady s vámi, můžeme kouzlit a dělat cokoliv, ale pouze na tomto pozemku, ke kterému jsme vázáni. Nemůžeme tedy s vámi vyjít ven…to může jen tady Gelert, který nezemřel...zatím," vysvětloval a Grindelwald si přitom odfrkl. "Společně jsme se rozhodli, že vás naučíme vše, co by se vám mohlo hodit při boji s Voldemortem a pak se budete moci zapojit konečně do války. My se vrátíme do světa mrtvých a Gelert…" podíval se nejistě po muži. "…má na práci i jiné věci, než válku."
"Přijímáte tedy?" zeptala se Rowena.
"Proč ne?" ušklíbl se Harry.
"Jdu do toho," přidala se Michelle.
"Samozřejmě," kývl Lucas.
"Jasný!" Ušklíbla se Jessica.
"I když stále nevěřím těm vašem posmrtným povídačkám, nemohu odmítnout," pousmál se Patrick a tak vznikla pětice vyvolených, kteří se budou muset postavit kromě Voldemorta i svojí minulosti.

"Harry počkej tady ještě, prosím!" zastavila ho Rowena, přišla až k němu a položila mu ruku na čelo. Harrymu se začala míhat před očima jeho minulost. Zelený záblesk smrtící kletby…kámen mudrců...bazilišek…Ginny v tajemné komnatě…mrtvý Cedric…kamenný oblouk…Sirius…Bellatrix…Voldemort…krev…záblesk…a tma.
Rowena vyděšeně ucukla a podívala se na Harryho, kterému oči na chvíli změnili barvu na temně rudou. Složila se do křesla a stále pozorovala černovlasého chlapce. Jeho oči pomalu vybledli, až dostali zase svoji původní smaragdově zelenou barvu a kdyby Harryho Godric nechytil, asi by se zhroutil na zem.
"Prokleli ho," dostala ze sebe Rowena, když Harry odešel. "Prokleli ho jako tebe Godricu."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 isabeellaa | 9. října 2010 v 15:56 | Reagovat

Ahoj, kapitola byla pěkná, ale nemohla by jsi zkusit spravit přechod mezi stránkou a levým okraje? Dost blně se to čte. Dík
Už si jdu číst další kapitolu.

2 Lady Mikaela | 9. října 2010 v 16:21 | Reagovat

Ahoj, přečetla jsem tvou povídku tedy kapitolu a nadchla jsem se pro tvou povídku, jdu na další kapitolu. Skvěle. Sprav si ten přechod, i ten minulý komentář u minulé kapitoly, byl můj, kipíruju si to do wordu, aby se mi to dobře četlo. Zatím ahoj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.