49. Kapky krve

1. července 2010 v 11:42 | Nemesis
Je to dost dlouhý - we wordu přes devět stran. A trošku psycho. Hlavně některý části... xD Přeji hodně štěstí při čtení. =D


49. kapitola
Kapky krve

Hrozně mu třeštila hlava. Cítil se jako na horské dráze. Ztěžka otevřel oči a podíval se kolem sebe. Elegantně vybavená místnost laděná do zelené barvy. Vyvalil oči. Kde to jsem? Byla první myšlenka. Vystřelil do sedu, ale ihned se složil zpátky do polštáře. Zatracená hlava!
"Být vámi bych raději v klidu ležel." Ozval se ledový hlas od dveří. Nadzvedl hlavu a podíval se na Snapea, který ho propaloval jedovatým pohledem. "Nechtěl byste třeba lektvar?" Nadhodil uštěpačně. Harry mlčel. "Neumíte mluvit, Pottere?" Zavrčel profesor. "Nebudu se vás ničeho doprošovat." Odsekl.
Už ten pohled na Snapea mu zkazil náladu, která byla i tak pod bodem mrazu.
Snape ho jen sjel pohrdavým pohledem. "Kdysi jsem někde slyšel, že zmijozelové nikdy neprosí..." Nadhodil. "…proto mi připadá divné, že tak udatný a chrabrý Nebelvír jako vy učinil takové prohlášení." Zašklebil se a Harry protočil oči v sloup. "Možná už nejsem ten
hodný a čestný chlapeček, který leze neustále za zadkem Brumbálovi a obdivuje "nejlepšího" bystrozora na světě, Moodyho." Pokrčil rameny.
"Mluvil tu o mně někdo?" Ozvalo se od dveří. Oba kouzelníci se otočili na nově příchozí. "Co tu děláte?" Zasyčel Snape. "Přišel jsem za Potterem." Zabručel bystrozor a Harry si odfrkl. "Že by někoho hlodalo svědomí?" Zajímal se. Snape jen povytáhl obočí, ale Moody se na chvíli zasekl. "Nevím o čem mluvíte." Odsekl. "Ztráta paměti?" Odhadl Harry a zvedl se do sedu. Na obličeji se mu na chvíli objevila bolestná grimasa.
"Ale, ale…snad vás něco nebolí, Pottere?" Optal se Alastor a vytáhl z kapsy lahvičku z čirým lektvarem. "Tohle vám jistě pomůže." Sladce se usmál. "A do prdele!" Dostal ze sebe ještě Harry, než mu to bystrozor nalil do pusy. "Veritasérum." Sykl profesor lektvarů a hodil jedním nechápavým pohledem po Moodym. "Pořád mě tu nerad vidíte? Napadlo mě, že bychom se mohli dozvědět společně nějaké odpovědi." Snape tázavě pozvedl obočí. "Společně?" Zopakoval. "To veritasérum jste vařil vy…půjčil jsem si ho." Odvětil Alastor upřímně a profesor něco naštvaně zaprskal.
"Dokonalá vyslýchací dvojice." Zašklebil se Harry, který se díky nitrobraně mohl udržet "při smyslech". To, že musel mluvit pravdu, bez protijedu opravdu zvrátit nedokázal. Oba muži se na něj otočili. "Fajn…můžeme začít." Ušklíbl se ďábelsky Moody, který si to chtěl zřejmě pořádně užít. "Vaše jméno?" Začal Snape neutrálně. Harry nad tím jen v duchu zakroutil hlavou. "Harry Potter." Odvětil s úsměvem.
"Špatně položená otázka, Snape!" Zavrčel bystrozor. "Vaše CELÉ a PRAVÉ jméno?" Zeptal se a Potter ho zavraždil pohledem. Lhát nemohl. "Harry James…" Chvíli zaváhal. "…Alexander Valiant Alcarin Potter…" Pojmem celé, bylo myšleno opravdu celé, a když už jim to musí říct, tak se u toho nebude tvářit jako poražený. "…von Nebelvír." Dokončil s trošku arogantním úšklebkem a chvíli se tvářil, jako by byl něco více než oni. Proč ne, že? Pomyslel si. Moody vyvalil oči a Snape na to byl ještě hůř. Harry je sjel pohrdavým pohledem, ale uvnitř byl neskutečně nervózní. Jak z toho?
Nenapadalo ho nic jiného než… "Annien?" "Hm?"
Dostalo se mu téměř okamžité odpovědi. "Potřebuju se dostat z Bradavic. Mám v sobě veritasérum a dva potrhlý vyslýchající! Dostaň mě odsud!" Chvíli bylo ticho. "Ani mě nehne. Jestli sis toho ještě nevšiml, pro veřejnost jsem vlastně už asi…čtyři roky mrtvá. Nemůžu se jen tak zastavit v Bradavicích." Odvětila. Harry se naštval. "Fajn, jak chceš, ale měla bys počítat s tím, že tvoje jméno bude to první, co zveřejním." Odsekl. "Za pět minut jsem tam."
Spokojeně se ušklíbl. Dva kouzelníci se už vzpamatovali z jeho předchozí odpovědi a začali pokládat další otázky. "Co ještě víš?" Zavrčel Moody. "Toho je spoustu…dědo." Odvětil nezaujatě. To přetvařování už ho nebavilo. Štvalo ho věčně dělat, že nic neví. Do teď s ním otloukali oni, teď přichází řada na něj.
"Jak jsi na to přišel?" Vyjekl bystrozor. "Rodokmen." Odpověděl Harry a snažil se, aby to znělo dostatečně lhostejně, i když se ho tahle věc dost silně dotýkala. "To není možné!" Vydechl Moody. "To spoustu věcí." Ušklíbl se Harry.
"Od čeho máte ty jizvy na zádech?" Chopil se výslechu Snape. Ptal se od čeho, ne od koho. "Ohnivý bič." Odvětil jednoduše. Jak vidno, profesora na rozdíl od Moodyho odpověď příliš nezaskočila. "Kdo vám to udělal?" Ptal se dál. "Smrtijedka." Řekl Harry po chvíli váhání. "Jméno!" "Lestrangeová." Zavrčel Potter. "A kde to bylo?" Pokračoval dál Snape. Sakra…a teď co? "V Číně." Profesor vyvalil oči. "A s kým jste tam byl?" Zeptal se zvědavě.
"Annien…kde jsi?" Vyjekl v duchu. "Potřebuju ještě chvíli…nějak to zamluv!"
"Byl jsem tam…s přáteli." Řekl po pravdě. "A kdo jsou ti přátelé?" Páčil z něj Snape. "No…kouzelníci a…čarodějky." "Jejich jména?" "Eh…no…tak…Anita, Stanley, Evgenia…" Používal zásadně jejich druhá jména. Chtěl pokračovat, ale profesor ho přerušil. "Celá jména!" Zavrčel. Harry vlastně říkal pravdu, ale teď…už se z toho asi nevyvlíkne.
"Jó…tak…byl jsem tam já…Harry James Alexander Valiant Alcarin Potter von Nebelvír…a moji přátelé…kouzelníci a čarodějky…" Snažil se to natahovat.
"…a ona." Dokončil s úšklebkem. Najednou celou místnost pokryla neproniknutelná tma. Cítil jak ho někdo tahá ven z místnosti. Nebránil se. "Dělej!" Sykla a vyndala si neviditelný plášť. Harry jí napodobil. Stále mu třeštila hlava, ale to mu nezabránilo následovat Annien až k ní domů.

"Kde je?" Vyjekl Mody, když se tma trochu rozestoupila. Oba začali jako splašení pobíhat po Snapeových komnatách, ale Pottera nenašli.
"Zdrhnul." Zasyčel Snape naštvaně a posadil se křesla. "Ještě ho můžeme jít udat na ministerstvo s tím, že máme podezření za velezradu." Nadhodil profesor lektvarů. "Jo?" vyštěkl Moody. "A k čemu ti to jako bude?" zavrčel. "Když nám náhodou uvěří, že mezinárodní hrdina je zrádce, budou ho vyslýchat pod veritasérum. Sice se dozvíme pravdu, ale to i celé ministerstvo. On půjde sedět a řekne na nás i to, že jsme ILEGÁLNĚ použili zakázaný lektvar. Snape, právo použít veritasérum mají jenom povolané osoby s dovolením velitele bystrozorů a ministra kouzel! I když se ti to možná nezdá, půjdu do Azkabanu taky a to minimálně na deset let. Naděje na poražení Voldemorta podle věštby bude zavřená na malým ostrůvku v Severním ledovým oceánu, kde stejně, když vezmeme v úvahu to, co Potter všechno zažil, zešílí nejdéle do pár týdnů. Čím si jako podle tebe pomůžeme?" Na konci proslovu už skoro křičel.
"A co když Potter neprovádí nic nezákonného?" Nadhodil Snape chladně. Bystrozor protočil své kouzelné oko v sloup. "Kromě toho, že se převléká za smrtijeda, mučí a vydírá bývalou ministryni kouzel, používá zakázané kletby…" "a spolčuje se s černokněžníky po nocích v hospodách, kde ohrožuje své profesory?" Doplnil za něj Severus.

"Nazdar, lidi!" Zahalekal Harry, když se usadil v obýváku před televizí. Matthew, jako alespoň částečně vyškolený lékouzelník mu dal nějaký lektvar a oznámil, že měl lehký otřes mozku. "Stejně mi vrtá hlavou, proč mě Snape vzal k sobě a jak mohl Moody vědět, že tam jsem." Zabručel si pro sebe zamyšleně.
"Nechtěl by ses spíš než tady dumat nad nějakýma blbostma, seznámit s našima hostama?" Nadhodila právě přicházející Clarissa s pláštěm od krve. "Co jsi dělala?" Zajímal se Harry překvapeně. Clar se na něj nechápavě podívala, a pak sjela pohledem po svém krvavém oblečení. "Ta krev není moje." Odpověděla ledabyle a Harry se vydal za ní o několik pater níž.
Stanuli na začátku chodby, podél které byli mříže a za nimi cely s vězni. "V Číně jsme nezabili všechny. Vzali jsme sem osm přeživších, z čehož jeden připadl Annien, která ho doslova vyždímala, takže už z něj asi nic nedostaneš." Ukázala do jedné z cel, kde se jakási hromada roztrhaných šatů krčila v rohu a vydávala při tom podivné zvuky. "Kdyby tě to zajímalo…tak to býval nějaký Zoran, či co. Támhle s tím si povídali Matt z Uregenem." Ukázala na smrtijeda celého od krve, který apaticky zíral do zdi. "No…a s tamtím jsem před chvílí měla menší dostaveníčko já." Řekla a kývla na muže, který ležel v kaluži krve a pohledem je prosil o slitování. "Tyhle tři už bych nedoporučovala, ale máš tu ještě…pět použitelných. Myslím, že si tu vystačíte sami." Ušklíbla se a odešla o poschodí výš.
Harry nasadil povýšený pohled a přešel kolem cel, aby si jejich vězně pořádně prohlédl. "Tak kdopak by si se mnou rád popovídal?" nadhodil rozverně a viděl jak se většina z nich skrčila ke stěně. "Nic ti neřekneme, ty šmejde!" Zařvala jedna žena a Harry přešel blíž k její cele. "Tak ty si nechceš popovídat?" Naklonil se k ní s děsivým úšklebkem. "Tobě se nemusím zpovídat ty mudlovskej šmejde podělanej! Stejně nejsi nic. Našemu pánovi nesaháš ani po kotníky. Rozmáčkl by tě jedním prstem, ty spratku!" Křičela asi třicetiletá smrtijedka. "Oh…líbíš se mi. Mohli bychom si promluvit, co ty na to?" Navrhl. "Možná bychom mohli přibrat ještě někoho do party…co třeba támhletu?" Ušklíbl se a kývl hlavou k druhé ženě tady ve vězení. Mohlo jí být tak dvacet, byla to velice pohledná blondýna a krčila se v rohu své cely.
"Nic se nedozvíš!" Zasyčela smrtijedka a on ji přejel pohrdavým pohledem. "Uvidíme."

"Prosím…nechte mě! Já nic nevím! Pán se mi s ničím nesvěřuje! Prosím vás!" Klečela před ním blondýnka s tvářemi smáčenými od slz.
"Nefňukej tu, ty káčo!" Okřikla ji druhá smrtijedka a vyplivla na podlahu trochu krve.
"Chci jména, časy, místa…co jsi pro svého pána dělala?" Zavrčel Harry a úplně ignoroval druhou smrtijedku. Blondýnka mlčela. "Jak chceš!" Seslal na ni svoji oblíbenou mozkomorskou kletbičku. Smrtijedka se rozkřičela. Potter kletbu po chvíli zrušil. "Tak co? Chci slyšet VŠECHNO!" Zavrčel a zdůraznil poslední slovo. "Ale…prosím!...j-já n-ne…" Zakoktala se. Stačil jeden Harryho pohled k tomu, aby se rychle uklidnila. "J-já…" Začala. "Nic mu neříkej!" Přerušila jí černovláska, když jí do hrudi narazil purpurový paprsek a ona už jen na prázdno otevírala a zavírala pusu.
Otočil se zpět na ženu před sebou. "…přinášela jsem Pánovi důležité informace z nemocnice U Svatého Munga. Tohle byla moje první velká akce…víc nevím!" Harry se jí nadlouho zahleděl do očí a ona měla pocit, jako by jí viděl až do žaludku. Ve skutečnosti na ni zkoušel nitrozpyt a uvážil, že pravděpodobně nelže.
Otočil se na druhou smrtijedku. "Tak doufám…že alespoň ty mi něco řekneš." Usmál se mile a ona naštvaně zakroutila hlavou. "Tvoje rozhodnutí." Ušklíbl se a namířil na ní hůlku. "Crucio!" Vyslovil ona slova, způsobující tolik bolesti. Smrtijedka se v bolestné agonii začala kroutit na podlaze. Zvědavě natočil hlavu, jako by musel podrobně prozkoumat účinky kletby. Pravděpodobně fungovala, tak jak má, protože černovláska nevypadala moc nadšeně asi po minutě mučení.
"Snad tě to nebolelo?" Zajímal se Potter a žena ho probodla nenávistným pohledem. "Nějak neslyším odpověď." Jen naprázdno otevřela pusu. "Oh…já asi zapomněl." Usmál se na ni sladce a několikrát mávnul hůlkou, po čemž mohla smrtijedka opět mluvit. "Zkusíme to ještě jednou?" Nadhodil. "Posluš si…zmrde!" Zasyčela a Harry se ušklíbl. "Jak si přeješ…Campanarius!" Zavrčel a smrtijedka se z doširoka otevřenýma očima a bolestným výkřikem chytla za hlavu. "Bolí to?" Nadhodil Potter rozverně. "Jsi první na kom to zkouším, no…měla by ses cítit poctěna." Zašklebil se. "Tak zkusíme další, ne?" Navrhl a zasyčel. "Caputcata!" Ženu jako by nadnesla neviditelná síla a vrazila s ní do zdi. "Au." Okomentoval to Harry…
"Už mě to moc nebaví, co ty na to?" Nadhodil a zahleděl se na ženu, ležící v kaluži své vlastní krve. Ztěžka oddechovala. "Imperio" Sykl za dnešek již druhou ze zakázaných kleteb. Smrtijedka již zesláblá mučením se mu poměrně rychle poddala.
"Teď mi tu splníš neporušitelnou přísahu ohledně toho, že od této chvíle budeš poslouchat výhradně mé příkazy a plnit je do jediného písmenka, i kdybych ti řekl ať se tu přede mnou sama zabiješ. Budeš PRAVDIVĚ odpovídat na moje otázky. Nikdy se ke mně neotočíš zády, nepokusíš se mě zabít a kdyby mi přece jenom hrozila smrt, obětuješ se za mě." Zavrčel s ďábelským úšklebkem. "Přísahám." Zamumlala zastřeným hlasem a jejich spojené ruce obklopilo zlatavé světlo, které po chvíli pohaslo.
Takže to vyzkoušíme. "Vezmi si tu dýku a přilož si ji ke krku." Černovláska, která již nebyla pod kletbou imperius se na něj podívala s vražedným leskem v očích, ale pak se sebezapřením zvedla dýku ze země a přiložila si ji ke krku. "Fajn." Ušklíbl se a dýku jí vytrhl z ruky. "Hračky nepatří dětem do rukou." Usmál se sladce. "Tak a teď…klekni si přede mnou na kolena, polib mi lem hábitu, přísahej mi věrnost a pros mě o odpuštění." Nařídil a žena ho propálila nenávistným pohledem předtím, než padla na kolena…

"Informace." Zavrčel. "Jména, místa, časy, armáda…" Smrtijedka začala postupně vyjmenovávat mnoho jmen známých i neznámých smrtijedů. Po zdlouhavém seznamu se přešlo k zajímavějším informacím. "Na zítřek je naplánovaná velká akce. O půlnoci v Yellow street. Je tam mudlovský sklad zbraní ministerstva obrany. Pán se chystá pobít všechny mudly uvnitř a pak ho srovnat se zemí. Útoku se zúčastní padesát smrtijedů pod vedením Luciuse Malfoye." Harry se ušklíbl.
"Bellatrix Lestrangeová…bude tam?" Zajímal se. "Ne. Zkazila tu minulo akci v Číně. Za trest teď na několik akcí nepůjde." Harry naštvaně zavrčel. Chtěl ji dorazit. "Fajn, ještě něco jiného?" Nadhodil. Ostalo se mu záporné odpovědi. "Jakou má Pán zla armádu?" Zeptal se. "O tom Pán mluví jen se svými nejvěrnějšími." Řekla žena.
"Myslím, že už jsme si dostatečně užili." Zasmál se. "Teď přejdeme k hlavnímu a též poslednímu bodu programu." Obeznámil ji…

"Doufám, že si vše pochopila." Ušklíbl se. "Přeji ti tedy příjemný POSLEDNÍ rozhovor." Rozloučil se a nechal smrtijedku, aby se z přemisťovací místnosti přemístila pryč. Jestli to kouzlo nefunguje, jsem v prdeli. Řekl si pro sebe.
Pak chytl kolem pasu druhou smrtijedku a s malým zábleskem se ztratil.

Někde uprostřed Zapovězeného lesa temnotu prozářil záblesk světla a stanuli zde dvě osoby. "Vítej v Zapovězeněm lese." Ušklíbl se Harry a blondýnka vedle něj začala vyděšeně kmitat pohledem po okolí.
"Okouzlující místo, že?" Nadhodil Potter. "Tak bychom mohli začít s tím, proč jsme tady…" Otočil se a téměř znuděně usekl květ nějaké rostlině, která se na něj pokusila zaútočit. "Nikdy jsem nezabil člověka, který po mě momentálně nemetal kletby a nebo…by zabít nechtěl. Tuto tradici samozřejmě nechci porušit a proto teď stojím v tomhle jistě útulném lese." Zasmál se a přidupl jednoho krvelačného pavouka k zemi. "V tom sídle, které jsi nedávno navštívila máme jen pár bytečků pro osůbky jako jsi ty, a proto…se jich nějakým způsobem musíme zbavovat. Zítra totiž vyrážíme na další akcičku, a pokud s sebou přitáhneme rukojmí, kam bychom je dali? Kvůli tomu, že dodržuji svůj starý zvyk, o kterém tu již byla řeč, nemohl jsem tě zabít rovnou na místě." Zašklebil se a rychle uhnul, když se ho pokusil uštknout nějaký had. Pak udělal krok vzad vyskočil a dýkou přibodl hada k zemi. "Teď…tě tady nechám. Samozřejmě ne samotnou…zvířátka ti budou dělat společnost." Zasmál se.
"Nemáš hůlku, takže se nemůžeš přemístit, ale pokud se ostud nějakým způsobem dostaneš, přežiješ…nechám tě jít. Druhá možnost je nechat se sežrat nějakým zvířetem. A je tu ještě třetí…zabiju tě…když mě o to poprosíš." Dopověděl s ďábelským úšklebkem a ztratil se jí z očí, neboť si přes sebe navlékl neviditelný plášť.
Žena tam zůstala stát sama, se strachem vepsaným ve tváři. "Ale…vždyť mě neuslyšíš! Pomoc mi, prosím!" Zavyla vyděšeně. Harry k ní potichu přešel. "O to se neboj…nezapomeň, stačí poprosit." Zašeptal jí do ucha a už ho zase nebylo.
Sedl si na strom a zamyslel se. Vždyť se chovám jako Voldemort. Napadlo ho. Né, to ne! Okřikl se. Ten by jí zabil, já jí dal možnost volby. Když se odtud dostane, přežije. Pravda! Navíc je smrtijedka…zabíjí lidi…ale já taky, vždyť ona mi nikdy nic neudělala…nó, o tom by se dalo polemizovat, bojovala proti mně v Číně. Ano! Chtěla mě zabít…já ji zabít nechci. Zabiji jí, jen když o to poprosí. Bude to její svobodná volba…no…zase tak svobodná asi ne, ale volba to bude. Samozřejmě! Ona si rozhodne o svém životě, já jí jen pomáhám v tom rozhodování. Tímto uzavřel svoji tichou debatu a zaměřil svoji pozornost opět na smrtijedku, která se nerozhodně rozhlížela kolem sebe.

Stála potichu v temnotě a rozhlížela se kolem sebe. To ticho bylo neuvěřitelné. Bylo děsivé. Slyšela pouze tlukot svého srdce. Nevěděla, kam se má vydat. Obklopovala ji temnota. Temnota, která nikde nekončila ani nezačínala. Obrátila oči k obloze, na které matně viděla hvězdy. Podle všeho byla noc. Věděla, že pokud se dočká světla, bude mít mnohem větší šance na přežití, ale to by na tomhle místě musela vydržet několik hodin a na to neměla ani pomyšlení. Nevěděla, jakým směrem se dát. Věděla jenom že chce pryč. Pryč odtud. Že chce žít.
Její myšlenky přerušilo zašustění větví kousek od ní. S výkřikem odskočila a začala pomalu couvat někam pryč. Vyjekla, když se šustění ozvalo za ní. Otočila se a kmitala pohledem z jednoho místa na druhé. Když v temnotě uviděla dvoje rudé oči, rozběhla se pryč. TO zvíře, či jiný tvor ji nejspíš nesledovalo, a tak se po chvíli udýchaná zastavila a zmoženě spadla do mechu. U ucha se jí ozvalo syčení. Vyskočila rychle do kleku, aby spatřila malého nenápadného zelenkavého hada. Výhružně zasyčel.
V tom se ozvalo syčení i kousek od jejího ucha. Zbledla a podívala se nad sebe, kde se ze na větvi houpal stejný had. Chtěla utéct, ale had se po ní ohnal a zaryl jí svoje jedové zuby do kůže. Výkřik se jí zadrhl v krku, podlomila se jí kolena a ona se skácela zpátky na zem. Hadi o ni nejspíš nejevil žádný zájem a odplazili se pryč. Otevřela doteď křečovitě zavřené oči. Čekala, že jí bude zle, nebo tak, ale nic takového se nedostavilo. Snažila se ukolébat představou, že ten had nebyl jedovaný, ale příliš tomu nevěřila. TADY, je všechno jedovaté. Všechno co zde chce přežít, musí mít možnost skolit svého nepřítele. Ne…teď nebyl čas nad tím přemýšlet, teď musela pryč, protože ona…chtěla žít!
Zvedla se a nepocítila vůbec nic zvláštního…žádné závratě, ani motání hlavy…nic. Nebyl ten had přece jenom docela neškodný? Nechala úvah na tohle téma a co možná nejtišeji se vydala směrem, kam měla původně namířeno.
Najednou uslyšela za sebou zvuk kopyt. Otočila se, ale nic tam nebylo. Ten samý zvuk se ozval na druhé straně, ale tam také nic neviděla. "Kuku!" Ozvalo se jí nad hlavou, kde se však čněla jen tmavě modrá obloha. Přidala do kroku. Uslyšela za sebou něčí horký dech. Rozběhla se. Byli všude kolem ní, slyšela je. Zakopla o kámen a spadla do bláta. Rychle se přetočila na záda a koukala kolem sebe, ale nikde je neviděla.
"Haůůůů!" Ozvalo se ze tmy. Rychle se zase zvedla na nohy a nabrala na tempu. Koňská kopyta. Kukání kukačky. Houkání sov. Vytí vlkodlaka. Tekli jí slzy. Bála se, ale musela dál. Běžela co jí nohy srazili, když uslyšela zase ten dech. Kousek od sebe. Podlomila se jí noha a ona mohla vidět krev, která jí z ní odkapávala. Rozplácla se v hlíně a mohla pozorovat hvězdy nad sebou, které prosvítali mezi stromy. Svět se jí zatočil. Viděla tu přeletět s houkáním sovu, kousek od hlavy jí přeběhl pavouk. Vzduch kolem ní se podivně zavlnil a ona spatřila průhlednou postavu…ducha. Ten se začal hrozivě smát a po chvíli se k němu přidalo i vše kolem ní. Stromy se jí smály. Pavouci, hadi, ptáci…všechno.
Zvedla se a opět se rozběhla ke svému cíly. Nohy už jí nemohli unést. Spadla na kolena. Už se nesnažila vyšvihnout na nohy. Pouze se ze všech sil snažila dostat pryč. Ten temný smích, vlčí vytí, dětské hlasy… Byli všude kolem ní. Viděla obrovského pavouka, kentaura s lukem v ruce, vlkodlaky, kterým z tlam odkapávali sliny a krev a v neposlední řadě duchy…duchy zemřelých. Smály se jí hrůzostrašnými hlasy a poletovali všude kolem ní, uzavírali ten kruh kolem ní.
"Mamí!" Vyjeklo nějaké dítě. Pak už jen smích a dětský plášť. "Pomoc!" Vyjekl někdo, vlkodlačí zavití. Zaskřípání podlahy, bublání kotlíku, muž s nožem v ruce. Blížili se k ní, všichni, s děsivými škleby na tvářích. Nemohla kam utéct. Posouvala se na rukou stále blíž ke svému cíly. Cítila u svého krku ostré špičáky upíra, kolem ní pobíhali akromantule, duchové se smáli a něco křičeli strašlivými jazyky a děti. Uplakané malé děti prosící ji o pomoc, o život.
Někdo jí přes obličej položil průsvitnou látku… "Vezmeš si mě?" Zeptal se. Ona však nedokázala na svojí tváři vykouzlit úsměv. Kolem ní tekla krev, hlasy duchů přibírali na hlasitosti, vlci byli blíž. Uzavřeli ji ve svém kruhu a nechtěli ji pustit pryč.
"PROSÍM!" Vykřikla. Něco kolem ní rozčíslo vzduch. "Prosím, zabij mě!" Dýka se jí zabodla do srdce a najednou všechno ztichlo. Hlasy oněměli, vlkodlaci se rozutekli. "Dě…k..ju." Zachrčela ještě a z úst jí začal pomalu vytékat pramínek krve. Byla mrtvá. Ona to tak chtěla.

ON byl vždy ten čistý, ten světlý, na dobré straně. Nikdy, nepřekročil tu pomyslnou čáru mezi obranou a útokem. Nikdy neměl pomyšlení na vraždu, mučení, utrpení a krev.
Až teď… na jeho čisté ruce dopadla první kapka krve. První kapka krve z mrtvé oběti.

Nedaleko Temného sídla se s hlasitým "PRÁSK" objevila černovlasá žena. Na tváři měla kamenný výraz, ale kdyby do ní nenalili několik lektvarů, zřejmě by sem ani nedošla. Černý plášť měla roztrhaný a umazaný od krve. Kulhala na levou nohu, ale i přesto se stále přibližovala k hradu.
Měla jisté pokyny, které NESMĚLA porušit. Prostě to NEŠLO. I kdyby se o to pokusila, zřejmě by se jí to nepovedlo a zemřela by pomalou a bolestivou smrtí. Došla až téměř před tu Temnou bránu, před bránu smrti. Pamatovala si na všechny ty dny, kdy tudy procházela, jak tudy vodila vězně. Všechen ten, křik, pláč a krev. Jenže ona byla s čistokrevné kouzelnické rodiny. Už před jejím narozením se vědělo, že bude smrtijedkou. Bylo to dáno a ona…ona s tím nemohla nic udělat…i kdyby chtěla.
Došla až těsně před bránu, která jí vždy, i po tolika letech dokázala nahnat docela strach. Popsaná krvavě rudým runovým písmem a ozdobená lebkami a kostmi protivníků jejího majitele. Místo klepadla byla lidská lebka. I prosté dveře dokázali nahnat tolik strachu.
Přestala se zabývat myšlenkami na onu bránu do pekla a obrátila svůj chladný pohled na dva smrtijedy zřejmě strážící tento jediný vchod. Chvíli přemýšlela, či by je neměla zabít, ale nedokázala najít nějaký rozumný důvod. Viděla před sebou jeden, a to ten, že ona dneska zemře, ne vlastní volbou, ale zemře, musí zemřít, věděla to. Oni ne. Hloupý nováčci, neschopní kouzelníčci hrdí na to, že mnohou sloužit Temnému pánovi. Ani nevědí, jaké mají štěstí, že dnešní den přežijí, ona ne. Nevěděla, jak ta kletba působí, ale nehodlala to pokoušet. Věděla jistě jen to, že zemře. Ať už se vzepře, nebo podá. A měla takový pocit, že když bude dělat všechno podle toho, jak jí bylo nakázáno, bude to bolet míň.
Neměla potřebu se s těma dvěma vybavovat a tak je pouze letmým mávnutím hůlky poslala do říše snů. Když v tom ji něco napadlo. Co kdyby namířila hůlka sama proti sobě…ne, to ne, když už musí zemřít, chce vidět alespoň naposledy ten překvapený a nechápavý výraz Pána zla…vlastně Voldemorta. Od smrti už jí dělí jen pár minut, je nejvyšší čas, naučit se říkat to jeho hnusné jméno. Teď už jí nemůže přinést bohatství, ani bolest, teď už je jí všechno jedno.
Švihla hůlkou a brána se před ní sama otevřela, přičemž jedna socha hada, stojící vedle brány se na ni děsivě zašklebila. Neváhala a úšklebek jí vrátila. Svůj odchod si přece užije se vším všudy. Tušila, že teď již Voldemort o její návštěvě ví, jelikož měl jistou nepříjemnou schopnost si se svými sochami povídat a ty si předávali právě zjištěné informace mezi sebou. A že jich po sídle bylo roztroušeno spoustu.
Nijak se tím nezabývala, vydávajíc se temnou chodbou hlouběji do pevnosti…ano, tak by se to dalo nazvat. Celá obytná část Temného sídla, do níž se neřadí kobky a mučírna, byla laděna do černé, až zelené barvy. Někdo by snad čekal Zmijozelskou zeleno-stříbrnou, ale Pán zřejmě dával přednost barvě temnoty. Procházela po černé kamenné podlaze, která při prvním pohledu vybízela dojem, že stojíte nad temnou propastí.
Smrtijedka ale spíš věnovala pozornost četným obrazům na stěnách, které ji zhnuseně pozorovali. Zastavila se u jedné abnormálně nesympatické ženy, která zřejmě patřila k nějakým Voldemortovým předkům. Než však žena stačila říct na smrtijedčin účet nějakou uštěpačnou poznámku, polila ji sprška vody a ona se začala roztékat po obraze. "Vždycky jsem ti chtěla říct, že vypadáš hůř, jak tvůj pra-pra-synek Voldy." Ušklíbla se a namalovala prstem do rozteklé barvy několik neslušných obrázků. "Lepší." Zhodnotila to a pokračovala dál.
Bez zájmu prošla kolem malého stolku se židličkami, jejichž nožky byli tvořeny opravdovými lidskými kostmi. Jako svícen sloužila zřejmě lidská lebka. Takovýchto "ozdob" bylo po sídle spousta. Voldemort zřejmě nechtěl utrácet peníze za dřevo třísku. Cesta spletitými chodbami sídla jí trvala jen pár minut a ona stanula před moutnými dveřmi, vedoucími do hlavního sálu. Do sálu, kde ji čeká smrt. Nechtěla zemřít tady, na tomto bohem zapomenutém místě. Jedinou útěchou pro ni bylo, že její kosti neskončí jako nohy od stolu. ON jí totiž slíbil, že z ní vůbec nic nezbude. Ještě, že tak.
Naposledy se hluboce nadechla a jedním pohybem hůlky rozrazila dveře do sálu. Trošku ji překvapilo, že tu bylo několik smrtijedů, ale nic na sobě nedala znát. Chladný pohled jejího pána se jí zavrtal až do morku kostí. Všichni čekali, že se pokloní a bude prosit o odpuštění, ale k tomu se ona ani v nejmenším nechystala. Pohlédla Pánovi zla přímo do rudých očí.
"Zdravím Voldemorte, jeho věrní poskoci." Pozdravila nejprve svého někdejšího pána a pak pokynula i smrtijedům stojícím po okraji místnosti. Temný pán, doteď sedící na svém trůně se rozzlobeně zvedl a všichni ostatní zalapali po dechu. "Nějak jsem v tý Číně dostala rozum a rozhodla jsem se podat výpověď. Za prvé důvody…vypadáš jako mrtvola dvacet let po pohřbu, tvoje sídlo vypadá jako márnice a sloužit ti je s dovolením na hovno." Začala a ozvalo se další sborové zalapání po dechu. Voldemort tohle rozhodně nečekal, takže ho s nevěřícným výrazem na tváři ani nenapadlo ji přerušit.
"Kde jsme to skončili?...no jo, u těch důvodů. Nebaví mě se pořád honit po něčem, co ani nevím jak vypadá a k čemu mi to bude. Nelíbí se mi tvůj tyranský přístup k nám…no, celkově sečteno a podtrženo…jako zaměstnavatel nic moc. Někdo tě přeplatil, hochu."
Zašklebila se. Teď už jí bylo opravdu všechno jedno. Chtěla se jen pobavit…a to na Voldyho účet.
"Tímto ti přeju hodně štěstí ve zbytku tvýho temnýho života a musím ti představit svoji novou práci…messenger prosím." Vyndala z pláště nějaký list, narychlo z něj udělala vlaštovku a hodila ho po zkoprnělém Voldemortovi.
"Adios, amigos!" Rozloučila se ještě a s úšklebkem na tváři, který se postupně změnil ve výraz smíření se rozpadla v prach. Nezbylo z ní opravdu nic víc, než malá zrnka prachu.
Voldemort s rozzuřeným výrazem na tváři otevřel dopis, který mu hodila, jako normální MUDLOVSKOU vlaštovku.

Dva nula pro MĚ Voldemorte, teď začíná ta pravá hra s časem. Každopádně, ten kdo vyhraje bere vše.

S pozdravem…

Druhá kapka krve…druhá oběť.
Stál nad umyvadlem a snažil se bezvýsledně smít si z rukou tu krev.Vždyť on zabil! Dva lidi za jeden den! Drhnul si kartáčem ruce, ale krev ne a ne zmizet. Byla tam, je a bude…možná už navždy. On je vrah!

Harry dneska nejednomu člověku úplně zamotal hlavu.
Alastor Moody seděl v křesle na ústředí a zamyšleně štouchal do svého kouzelného oka, které si čistil ve skleničce vody. Jak to všechno může vědět? On nechápe, jaké problémy bych sobě i jemu způsobil, kdybych ho prohlásil za svého vnuka. Co teď?
Sever Snape seděl před krbem ve svém kabinetu a upíjel ze skleničky ohnivou whisky. Ten Potter je tajemnější jak Bradavické jezero. Tak on je Moodyho vnouček, jo? Když si to tak vezmeš, tak to docela odpovídá, oba takový potrhlý…
Voldemort seděl na svém trůně a hladil Naginy ležící u jeho nohou. Kdo to sakra můžou být? Pobili mi dvacet smrtijedů a ví o těch přívěšcích…asi budeme muset hledání uspíšit…

(Vyprávěné v 1. osobě z pohledu Harryho)

Vešel jsem společně s Roxanne do jednoho mudlovského klubu. Na tanečním parketu za doprovodu hlasité hudby tancovalo nespočet zamilovaných párů. Došel jsem až k baru a objednal jsem si první sklenku vodky. Roxanne mě sem vzala, že prý si málo užívám života.
Podívám se kolem sebe, několik holek se po mě zvědavě otočilo. Ne, dneska na to děvkaření nemám náladu. Druhá sklenička. Vyspím se s ní…a co z toho? Nezbude nic, jen vzpomínka…nenávidím vzpomínky. Třetí sklenka. Rozhodl jsem se dneska pořádně opít. Flirtuju s pár holkama. Jsou pěkný…dokonce moc pěkný, ale co já s tím? Bude to další vztah na jednu noc.
Koupím každý jednu sklenku a otočím se k podiu, hrajou apocalypticu. Nikdy jsem mudlovský písničky moc neposlouchal, ale tahle se mě nějak dotkla. Chytla mě za srdce, protože…vyjadřovala moje pocity. Přešel jsem až pod podium do davu fanoušků a zaposlouchal jsem se do jejích slov…do tak pravdivých…tak bolestivých slov.

(píseň k poslechu a překlad najdete zde ← nový odkaz)

I try to make it through my life
In my way
There's you
I try to make it through these lies
That's all I do

Vždycky jsem chtěl žít normální život. Život bez nějakých dobrodružství a zbytečných starostí…nikdy se mi to nedařilo. Možná mi byl zvolen osud plný strastí a bolesti, jenže já ho nepřijal. Chtěl jsem žít klidně…ale nešlo to. Chtěl jsem být alespoň v něčem bezvýznamný a…normální. Jako malý jsem byl nevděčný spratek, který se od ostatních odlišoval ve spoustě věcí, od toho, jak jsem žil až po to, jaké se mi stávali nehody. Pak mi řekli, že jsem čaroděj a já byl opět jiný. Jenže teď…teď jsem byl za to rád…já byl totiž lepší…byl jsem v něčem lepší než ostatní. Měl jsem mít klid, ale neměl. Nejdříve mě uctívali, pak mě pomlouvali a potom…potom začali lži. Lži o mém životě, rodině… ranilo mě to. Zabodli mi dýku do zad…dost hluboko. Pak jsi přišla ty.

Just don't deny it
Just don't deny it
And deal with it
Yeah, Deal with it

Byli jsme pro sebe jako stvoření…já to věděl. Chtěl jsem tě, ty mě, ale nikdy jsi mi to neřekla…nikdy jsi mi to neřekla do očí. Čekal jsem, doufal jsem, věřil jsem…jenže sám jsem neměl odvahu. Bál jsem se. Bál jsem se tebe. Bál jsem se tvého odmítnutí. A tak…jsme taky takhle zůstali…přátelé.

You try to break me
You wanna break me
Bit by bit
Thats just part of it

Něco jsme spolu měli, ale bylo to krátké…moc krátké. Jako záblesk ve tmě. Jako pouhá kapka vody z celého moře. A pak…pak jsi odešla. Vlastně…já odešel…a ty jsi mě nenásledovala. Zůstala jsi tam. Sama. Polovina mého srdce tam však zůstala z tebou. Nevěděl jsem, jestli dokážu žít bez tebe…možná jsi to takhle chtěla. Možná jsi mě chtěla vidět trpět. Ne! To si pouze namlouvám, chtěla jsi jít se mnou…ale nešla. Zlomila jsi mě! Ať už jsi chtěl nebo ne…ranila jsi mě.

If you were dead or still alive
I don't care
I don't care
And all the things you left behind
I don't care
I don't care

Teď jsi tam. Sama. A já tady. Sám. Každý jinde. Bez sebe. Já se o tebe přestal zajímat. Chtěl jsem zapomenout, ale nemůžu. Nejde to. Protože mi tě tu všechno připomíná. Je to jako moře vzpomínek. Vzpomínek na tebe. Myslel jsem, že budu moci žít i bez tebe, ale teď už tomu nevěřím. Nevím, jestli vůbec ještě žiješ, jestli na mě myslíš, ale já už na tebe ne…chci tě vymazat z paměti. Chci zapomenout. Jenže, co si to namlouvám…jsi tam! Jsi v mém srdci…a také tam zůstaneš. Nezajímám se o tebe…ale ty vzpomínky tam jsou…a zůstanou…navždy.

I try to make you see my side
Always try to stay in line
But your eyes see right through
That's all they do
I'm getting tired of this shit
I got no room when it's like this
But you want me
just deal with it!

Ty jsi vždy dokázala vidět až na dno duše. Znala jsi mě. Jistě! To jsi byla ty, která mě změnila. Já nikdy nechtěl být výjimečným, ale to ty jsi mi ukázala jak žít. Ukázala jsi, že sláva nemusí být vždy na obtíž a já toho začal využívat. Kdysi, když jsi tu se mnou byla…teprve v tu chvíli jsem se stal výjimečným, díky tobě! Ty jsi věděla jak žít a pomohla jsi mi vyhrabat se z mojí deprese. To ty! Díky tobě teď žiji na sto procent…i když, bez tebe.

If you won't be there for me, You won't be there for me
If you won't be there for me, You won't be there for me

Nejsi tu pro mě…jsi ode mě daleko. Už jsem tě hrozně dlouho neviděl, stýská se mi. Ale já se neztrácím…přestal jsem věřit v tvůj návrat. Jsem tu sám…a tak to i zůstane. Jestli tady pro mě nebudeš…prostě tu pro mě nebudeš. Můj život jde dál…zůstáváš v mých vzpomínkách…v mém srdci…ale už tu nejsi.

If you were dead or still alive
I don't care
I don't care
And all the things you left behind
I don't care
I don't care

Nejsi tu, ale já už se nestarám. Možná jsi mrtvá, možná stále naživu, ale já se nezajímám, zůstáváš v mých vzpomínkách…pouze tam…jen tam…nikdy už tě neuvidím, ale budu vzpomínat. Navždy…a s láskou. Monico…

I don't care…

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zefa | Web | 31. října 2010 v 20:10 | Reagovat

To je tak krásný... ♥:'( ten konec i s tou písničkou... :( to je opravdu nádherně popsaný a tak smutný... Chudinka Harry :'(...

2 MagicLilith | Web | 8. září 2011 v 23:45 | Reagovat

Ach jooo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.