5. Kdo jsem?

1. července 2010 v 11:35 | Nemesis
Vím, že jsem vás na tuhle kapitolu nechala čekat opravdu velmi dlouho, ale nějak se mi ji pořád nedařilo dopsat. Když byla nálada, nebyl čas a když čas byl, však víte... xD Nedivte se, když potom budu Alexe někdy nazývat Harrym a opačně (je to jeden a ten samý xD), takže to budu asi střídat, nějak si na Alexandra pořád nemůžu zvyknout. No co...žádný další vykecávání, šup na kapitolku. :D

P.S.: Ještě jsem to po sobě neopravovala, takže se omlouvám, kdyby se vyskytli nějaké gramatické chyby, či jiné nesrovnalosti



5. Kdo jsem?

Objevili se na rozlehlých pozemcích obklopujících luxusně vypadající dům, teda spíše vilku.
Z jedné strany pozemky obklopovala úzká říčka, která vytvořila menší jezero a směřovala směrem k lesu, který ohraničoval území z dalších dvou stran. Nad jezerem se skláněli dvě mohutné vrby a kolem stálo několik listnatých stromů. Přes říčku vedl můstek akorát tak pro jedno mudlovské auto, pro které zde byla vedle domu vystavěna i garáž.
"K čemu nám bude garáž?" nadhodila Jessica nechápavě.
"No, koupíme do ní nějaký fáro, ne?" odvětil Patrick nadšeně a všichni s úsměvy na tvářích vstoupili do domu.
Stanuli v malé předsíňce, ze které vedli dva průchody, jeden zřejmě do pokračující chodby a druhý do obývacího pokoje spojeného s kuchyňským koutem. V kuchyni bylo pouze základní vybavení a obývák byl prázdný, oboje vymalované do světle oranžové barvy.
"Budeme muset nakupovat," rozzářila se Jess a Michelle jen nadšeně přikývla. Zato kluci na ně hodili vyděšené pohledy.
Když pokračovali na druhou stranu chodbou, narazili na dvoje dveře. Obě byli prázdné s vybledle zelenými stěnami.
Na konci chodby byli schody nahoru a dolu. Všichni se vydali nejprve do podzemí. Narazili na tělocvičnu, a když otevřeli mohutné dveře, objevili se v jakémsi menším vězení, podobném tomu na ministerstvu a přilehlou mučírnou.
"Už vím, proč byl ten dům tak levný," pípla Michelle. "Tohle se asi dřívějším mudlovským obyvatelům nelíbilo," dodala a rozhlédla se kolem. "Dvacet cel, tak pro jednoho, možná pro dva."
Ostatní se vydali rychle nahoru, ale Harry si přece jenom chtěl prohlédnout tu mučírnu.
Jeho oči na chvíli ztmavli ze smaragdové na temně červenou, když uviděl několik mučících nástrojů, ale téměř ihned dostali zpátky svoji obvyklou zelenou barvu.
Přejel svojí černou rukavicí po okovech trčících ze zdi. Byli perfektně čisté. Ani náznak krve, či prachu z dlouhého nepoužívání. To mohlo znamenat jen pár věcí. Mučírna byla opravdu nedávno používána a někdo ji pak vyčistil kouzlem, jsou na ni dána nějaká zaklínadla ohledně toho, že se vždy po použití sama umyje, nebo ji nikdy nikdo nepoužil…což je naprosto absurdní.
"Harry!" uslyšel výkřik z patra nad ním.
"Už jdu!" křikl nazpátek a rozhodl se, že tuhle záhadu musí ještě prozkoumat.
"Co jsi tam, prosím tě, takovou dobu dělal?" zašklebil se na Pottera Lucas, když spolu vycházeli do prvního patra.
"Prohlížel jsem si to tam," odpověděl vyhýbavě a blonďák na něj hodil ještě jeden skeptický pohled.
"Fajn, tak si pojď prohlédnout zbytek dom," řekl a přidali se k ostatním.
Jako první vešli do malé útulné knihovničky, ve které bylo však jen pár mudovských knížek, které tu zanechali bývalí obyvatelné.
Nákupy budou!" zajásala Jess a pokračovali dál chodbou, kde byli dva prázdné pokoje. Vystoupil ještě o patro výš.
"Je tu…pět pokojů a…dvě koupeln," koupelny byli krásně moderně zařízené se sprchovým koutem i vanou. Pokoje byli prázdné a každý měl svůj malinký balkónek.
"Dokonalý!" usmál se Patrick a okamžitě si zabral pokoj co nejblíže ke schodům a tím pádem i co nejblíže ke kuchyni.
Jessica s Harrym se málem poprali o pokoj naproti Rickovi, ale jejich rozepři ukončila Michelle, když si ten pokoj zabrala ona. Potter si tedy rychle vybral, že bude spát až na konci chodby, nevšímaje si naštvaných pohledů Jesici, která si nakonec vzala pokoj vedle něho a na Lucas zbyl ten poslední, mezi Harrym a Patrickem.
Nakonec se všichni sešli na trávě u jezera, protože v domě nebylo příliš kde si sednout.
"Tak…" začal Lucas. "…v podzemí máme tedy tělocvičnu, vězení a mučírnu. Všechno je asi dostatečně vybaveno. Kdo hlasuje pro to, abychom mučírnu srovnali se zemí?" zeptal se a sám zvedl ruku.
"Myslím, že na tohle nemáme žaludek," přidala se k němu Jessica.
"Ostatní tedy z mučírnou souhlasí," zkonstatovala Michelle, které nedělalo žádné problémy, přečíst si to telepaticky. "A tobě zakazuji představovat si v mojí blízkosti, jak tam mučíš Lestrangeovou, dělá se mi z toho zle," sykla směrem k Harrymu, kterému oči opět probleskli červenou barvou.
"Nemáš mi lézt do hlavy," ušklíbl se.
"Dobře, tři proti dvěma…mučírna zůstane," okomentoval to Lucas a trošku se zamračil. "V přízemí je kuchyně a obývací pokoj, ty musíme kompletně vybavit. K čemu by měli složit další dvě místnosti?" nadhodil.
"No…já bych navrhoval sledovací místnost. Nějaký kouzelný mapy a tak," řekl Harry a všechny pohledy se stočili na něj.
"Dobře…a druhá?"
"To by mohla být zbrojnice," napadlo Jessica a všichni pouze přikývli.
"Ok. Do knihovny v prvním patře musíme sehnat knížky, ty dvě místnosti teda budou jakési pokoje pro hosty a hořejšek už je rozebraný," dokončil to Lucas.
"Hele, kde to vlastně jsme?" optala se Jessica.
"Poblíž Coventry, asi sto padesát kilometrů o Londýna."
Další týden byl zasvěcen všelijakému nakupovaní všeho potřebného i nepotřebného. Každý si vybavil svůj vlastní pokoj i všechno ostatní. Nakoupili si kromě nábytku i knížky a jídlo. Sice si většinu z toho mohli pohodlně vyčarovat, ale takhle to bylo příjemnější.
Když už bylo vše vybaveno, přenesli sem jedním magickým rituálem i svoje mazlíčky, které nechali načas v sídle zakladatelů.
"Stewie!" vrhl se Harry už ve své vlčí podobě na zvíře a začal tím přátelskou bitku. Patrick se přivítal se svým orlem zvaným Sally, Michelle objala lišku Tess a Jessica začala pobíhat s Rysem pojmenovaným Trixie. Lucas to s úsměvem pozoroval. On mohl být jakékoli zvíře, a tak se po chvíli přidal do honičky mezi rysy.

"Za dva týdny začíná škola…" začala Michelle, ale přerušil ji Lucasův výkřik.
Na kouzelné mapě, ukazující koncentraci černé magie se rozsvítilo rudé světlo.
"Mudlovské město Soulbury," přečetl Harry.
"Jdeme tam?" nadhodil Patrick.
"Myslím, že minimálně potřebujeme zjistit jak je na tom armáda Temného pána," rozhodla Michelle a všichni vyběhli až za pozemky, odkud se mohli přemístit.

Objevili se v temné úzké uličce, kde se okamžitě přimáčkli až ke stěně a kouzelně zastřeli.
Tiše, s hůlkami připravenými, se podél zdí dostávali do středu města na menší náměstí, které se hemžilo smrtijedy. Ti zapalovali domy a mučili jejich obyvatele.
Těsně před nimi prošel nějaký smrtijed a držel a táhl za sebou asi patnáctiletou dívku. Jessica už se tam chtěla vrhnout, ale Harry s Michelle jí zastavili.
"To nejde, Jess," sykl k ní Potter. "Je jich tu nejméně stovka. Když jednoho odpravíme a to přímo na náměstí, všimnou si toho a my nemáme šanci," zasyčel a pozoroval jak si smrtijed pohrává s mladou dívkou. Všichni uhnuli pohledy, až na Harryho, který na to zůstal koukat. Viděl, jak se mudla rozlétla po kousíčkách do stran.
"Jak se na to můžeš dívat, Harry?" vyjekla Michelle, která to viděla v jeho mysli a teď mohutně zezelenala.
"Sbírám zkušenosti," odvětil s úšklebkem, i když mu z toho co viděl také nebylo zrovna do smíchu.
"Tak Harry, jo? Nejsi ty náhodou Potter? To, že tě nevidím neznamená, že o tobě nevím," ozval se kousek od nich neznámý hlas.
Stál tam nějaký smrtijed, který sice koukal někam do neznáma, ale pravděpodobně vyslechl jejich rozhovor.
"Hele, kluci!" zakřičel na zbylé smrtijedy.
Sakra, co teď? Proběhlo Harrymu v mysli.
On to ví! A řekne jim to, pokud… Zapíchl mu hůlku do zad.
"Zabiju tě, jestli jim to řekneš," zasyčel.
"Vyhrožuješ mi, Pottere?" zašklebil se. "Že neuhádnete, koho jsem našel!" křikl na přicházející smrtijedy.
"Ztichni!" vyštěkl Harry a zaryl mu hůlku hlouběji do zad.
"Trhni si, ty spratku! Je to-" to už do něj ale narazil zelený paprsek a on se bez života zhroutil k zemi.
Harry se vyděšeně podíval někam, kde měli stát jeho přátelé. Použili na sebe kouzlo, při kterém je nikdo neviděl, ale oni vzájemně ano, takže si mohl všimnout, že jediná Michelle má vytaženou hůlku. Jen pokrčila rameny.
"Potter? On řekl Potter?" vyjekl nejbližší smrtijed, který vyslechl jejich předešlou rozmluvu a tato zpráva se brzy rozšířila mezi dalších deset, kteří jim šli naproti. Ne, nemohli se to dozvědět.
"A…ava…avada kedavra!" zasyčel nakonec po velkém přemáhání Harry a zelený paprsek se vpil do hrudi nejbližšího smrtijeda. To už se ale boj rozjel naplno. Proti jim pěti, teď stálo devět zakuklenců.
"Shnijte v pekle!" zasyčel Potter a vyslal na ně kletbu z černé magie. Nečekali to a kolem čtyř z nich se objevila průhledná bublina.
"Myslíš, že tohle nás dokáže zastavit?" zasmál se pobaveně jeden z nich a chtěli nechat zmizet, ale to už se začal dusit. Chytl se za hlavu a padl na kolena. Ostatní tři ho následovali.
Všichni hlasitě sípali a vyděšené pohledy směřovali někam, kde očekávali Harryho přítomnost. Zbylí smrtijedi se to snažili zrušit, ale neměli šanci.
To už je do zad zasáhli kouzla vyslaná našimi přáteli. Všechna byla smrtelná. Nemohli dopustit, aby se informace o návratu Harryho Pottera dostala dál.
Všechny pohledy opět padli na bublinu, kde už byli všichni čtyři smrtijedi mrtví. Vzduch uvnitř jim došel.
Harry na to vyděšeně zíral. To už se sem začal přemisťovat Fénixův řád a dal se do boje se zbylými smrtijedy, kteří byli nakonec donuceni opustit město.
Členové Fénixova řádu začali procházet trosky domů a hledat nějaké ještě živé obyvatele.
Vtom Harryho něco napadlo.
Napadlo ho, jak se může dostat do Fénixova řádu.
Po kapsách našel tři lektvary proti bolesti, které okamžitě vypil. Strčil Michelle do ruky svoji dýku.
"Dělej!" sykl a jí bylo okamžitě jasné co chce udělat.
"Proč?" zeptala se, ale odpověď už jí byla dávno jasná, přečetla si jí v jeho mysli.
"Dělej!" zasyčel znova.
"J-já nemůžu," zakoktala a vrazila dýku do ruky Jessica, která ji ale rovnou podala dál.
Lucas jen zakroutil hlavou. Harry hodil prosebný pohled po Patrickovi, který ho neurčitě pozoroval.
"Patricku, prosím!" slabě se na něj usmál a chlapec před ním ho opatrně řízl do nohy.
"Vždyť jsi ani neprořízl kalhoty," vyštěkl Harry a vzal si dýku sám.
Zavřel oči a…jedním přesným rychlým řezem se řízl do stehna.
Díky několika lektvarům to skoro vůbec necítil, pouze jako obyčejný škrábanec. Černé kalhoty mu nasákli krví.
"Ty byli oblíbené," zakňučel a dýku vrátil za opasek. Pak mávl hůlkou a byl opět viditelný. Své přátele již neviděl. S nechutí namočil ruku do své krve a trošku si kromě rukavic ušpinil i obličej. "Vypadám jako bezdomovec, úžasná práce," ušklíbl se a doklopýtal o ulici dál, aby si ho nikdo nemohl spojit s mrtvými smrtijedy. Věděl, že ho přátelé následují.
Shodou okolností se zastavil před sirotčincem, kde se svezl na vstupní schodiště do budovy, která byla vypálená. Noha ho sice nebolela, ale ani ho příliš neposlouchala.
To mě tu chtějí nechat vykrvácet? zabručel si naštvaně v duchu, když stále někdo nepřicházel. Otočil se vedle sebe, kde leželo něčí tělo. Ne, na tohle se nechtěl dívat. I přesto se podíval znovu…na krku se mu houpala jakoby vojenská známka se jménem.

Alexander Shadow
Narozen 31. března 1980

Zřejmě byl ze sirotčince. Ten kluk nebyl o moc starší než já. Vlastně přesně o čtyři měsíce. Saša…
Opatrně mu stáhl známku z krku.
"Doufám, že se nebudeš tam nahoře zlobit, když tě pomstím," řekl a obrátil pohled k nebi. Známku stiskl v ruce.
To k němu ještě přisedl Lucas s Michelle, kteří mu pár kouzly změnili vzhled, aby ho nikdo v Řádu nepoznal.
Fialové vlasy mu zůstali, protože za prvé nic neprozrazovali a za druhé stejně nešly změnit. Měl teď trošku aristokratické rysy, ale i přesto milý úsměv.
Najednou uslyšel něčí výkřik. Přihnala se k němu bystrozorka, kterou moc dobře znal. Reflexně růžové vlasy a rozverný úsměv…Nymfadora Tonksová.
"Jak je ti?" zeptala se to, když se k němu sehnula.
"Moc dobře ne," zašeptal a snažil se, aby to vyznělo co nejvíce zničeně.
Opatrně ho postavila a podpírajíc ho, společně odkulhali až na náměstí, kde se soustředili všichni členové Řádu.
"Moc jich nepřežilo," zamumlal pohřebně Remus.
Kdyby Harry nezvládal tak dobře nitrobranu, asi by to s ním seklo.
Lupin měl sice černé kruhy pod očima, několik vrásek navíc, ale také byl oblečený v kompletně novém hábitu, měl nový účes a kdo ví, co ještě. Za tím může být jen jediná věc…ženská.
Podíval se podezřívavě na Tonksovou, která si ale jeho pohledu naštěstí nevšimla, položila ho opatrně na zem, došla až k Remusovi a lehce ho políbila. Něco mu pošeptala do ucha.
Harry nemohl věřit svým očím.
Tonks a Remus se dali dohromady?
Rád by jim poblahopřál, ale vzhledem k tomu, že je teď vlastně úplně někým jiným, asi by to nevyznělo moc dobře.
To už ale před něj přišel Moody a se slovy "Zapomeň" na něj namířil hůlku.
Harry vytřeštil oči, ale pak rychle uhnul před rudým paprskem.
"Co to děláte?" vyštěkl. "Já nejsem žádnej mudla!" zasyčel a zamával mu svojí hůlkou před obličejem. Teď se zatvářili vyděšeně a překvapeně všichni ostatní.
"J-jak t-to?" zakoktal Kingsley.
"Normálně, žil jsem tu v…"
"V…?" zopakovala Tonksová a snažila se tvářit mile.
"V sirotčinci," pípl, jako kdyby se za to hrozně styděl. Ve skutečnosti mu ale byla ale celá tahle situace poněkud k smíchu.
Moody si ho změřil s podezřívavým pohledem.
"Víte…" pokračoval Harry. "…j-já nemám kam jít.Rodiče mi zabil V-Vo-Voldemort a já…nevím, co mám dělat. P-prosím, n-neposílejte mě zase do sirotčince. O-oni j-je z-zabili! V-všechny! M-mučili a holky…to…prosím…j-já nechci!"
V téhle hře se přímo vyžíval. Potřeboval, aby to znělo opravdově a aby ho přijali do Řádu.
"Já…nevím kdo jste, ale…mohu pro vás pracovat? Prosím! Umím uklízet, vařit, cokoli…prosím vás, já nechci…" Složil hlavu do dlaní a vypadalo to jako, že brečí.
Ve skutečnosti už nemohl vydržet nesmát se, když viděl ty jejich obličeje.
Pak si představil ty děti, ženy a všechny, kteří zde přišli o život.
Oči se mu zalili slzami a on zvedl pohled ke kouzelníkům stojícím nad ním.
"Vezmeme ho s sebou," řekla Tonksnová, jedním kouzlem mu vyléčila nohu a podala mu dokrvovací lektvar.
"To nevidíte, že to na nás všechno jenom hraje?" rozkřikl se Moody. "Pracuje pro smrtijedy! Je to vyškolený zabiják a špeh!" vrčel.
Nejsi příliš daleko od pravdy, ušklíbl se v duchu Harry, ale navenek se tvářil, jako by se měl každou chvíli zhroutit.
"Alastore…to už přeháníš!" okřikl ho nějaký člen Řádu. "Nevidíš, že ten hoch zrovna přišel o všechno? Tímhle mu to tedy vůbec nezlehčuješ!"
"Jak se jmenuješ, hochu?" sklonila se k Harrymu, který stále klečel na kolenou nějaká žena. "J-já?..."
Sakra!
"…Alexander Shadow," řekl a v duchu prosil boha o odpuštění.
"Tak pojď," jemně mu pomohla na nohy.
Pak už ucítil pouze pocit asistovaného přemisťování.

"Harry je cvok," ušklíbl se Patrick, když už všichni seděli v obýváku a koukali na nově koupenou LCD televizi.
"Jo…jsem docela zvědavá, jak je přesvědčí, aby tam mohl zůstat," ušklíbla se Jess.
"Mě by spíš zajímalo, jaks se bude tvářit na svém pohřbu," nadhodila jako by nic Michelle a přetočila noviny na další stránku.
"Cože?" Vyjekli všichni najednou a Lucas jí sebral noviny.

Pohřeb Chlapce-který-přežil Harryho Pottera se bude konat v Bradavicích
Ti, kteří se chtějí oficiálně rozloučit s Harry Potterem budou mít možnost týden před začátkem školy 23.8. ve škole čar a kouzel v Bradavicích.

Všichni na to vyvalili oči.
"H-Harry m-má p-pohřeb?" zakoktala Jessica.
"Myslíte, že ví, že umřel?" nadhodil Patrick.
"Asi bychom mu to měli nějak šetrně oznámit," poznamenala Michelle.
"Jo? To jako k němu přijdeme…Harry nedávno jsi umřel, zřejmě tě zabil Voldemort, zítra máš pohřeb. Čekáme tě tam jo? Měj se?" vyjekla hystericky Jess.
"Nešil, Jessico! On to přežije," ušklíbl se Patrick.
"Jo…vždyť už přece jednou přežil vlastní smrt," řekl Lucas.
"Fajn. Jsem zvědavá, jak se bude tvářit, až mu řeknete, že je vlastně mrtvý. Přeju hodně štěstí!" prskla.

Harry se objevil na až příliš známém Grimmauldově náměstí. Věděl, že ho Moody celou dobu pozoruje a tak schoval všechny své pocity za ledovou netečnou masku.
"Přečti si to a zapamatuj," podala mu Tonksová lísteček a on věděl, co na něm bude. Grimmauldovo náměstí 12
Následoval je do domu, ale mezi dveřmi se střetl s Moodym.
"Já vím, že to na nás jenom hraješ. Být po mém, tak tě sem nevezmu ani náhodou a vyslýchám tě veritasérum na ministerstvu. Ale i přesto, co si prosadili oni, počítej s tím, že tě nespustím s očí," zavrčel výhružně.
"Přeji hodně úspěchů¨," ušklíbl se Harry a v očích mu na chvíli probleskla temně červená.
To už se k němu ale hrnula paní Weasleyová, která ho přijala za dalšího obyvatele domu, o kterého má povinnost se starat.
Harry vešel do kuchyně, kde bylo momentálně jen pár členů řádu, včetně Tonks, Remuse, Kingsleyho, pana Weasleyho a Moodyho.
U stolu také seděli Ron s Hermionou a Ginny. Kolik let je neviděl, i když pro ně to bylo jen pár týdnů.
Všechny pohledy v místnosti se upřeli na něj.
"Hned ti najdu pokoj," řekla paní Weasleyová. "Musíš být unavený."
Zavedla ho do menšího pokojíku laděného do zelena.
"Děkuju!" řekl jen.
Žena ho tam nechala samotného.
Seděl na vaně a koukal se do zrcadla před sebou. Viděl svoje fialové vlasy, černé oči a vypracované tělo. Stačilo mávnout rukou a rázem z něj byl černovlasý mladík se smaragdově zelenýma očima a milým úsměvem.
Kdo vlastně byl?
Těch pět let se zakladateli byli nejlepšími roky jeho života, jenže tady v Řádu byli první, kteří se k němu chovali pěkně.
Položil si otázku, ale neznal odpověď. Pro všechny tady byl teď Alexander Shadow…jen další jméno. Harry pro ně znamenal daleko více, jenže on sám nevěděl, jestli by chtěl být zpátky tím nebelvírským hrdinou.
Alexander byl volný, s Voldemortem toho měl pramálo společného a nikdo ho neobdivoval jen proto, že byl chlapcem-který-přežil.
Harry měl život točící se kolem popularity, tisku a hrdinství. Alexander by mohl být normálním klukem, který špehuje holky ve sprchách a těší se na další rande.
Jenže takový on nikdy nebude.On nikdy nebude tím rozmazleným chlapcem, jehož jedinou starostí je to, co si má vzít zítra na sebe. Ani Alex nemá šanci na takový život. Protože on byl, je a bude, pan Kouzelník. Tohle už se nezmění, ale pořád může být buď ten, kterého všichni opěvují jako hrdinu, či ten neznámý, který začal znova,
Rozhodl se. Harry Potter skončil. Harry Potter vzdal život, teď přichází někdo jiný. Nikdy už sebou nenechá zametat. Pomstí se, za vše, co mu kdy kdo udělal. Alexander Shadow bude žít, vytěží z života co nejvíce to půjde, vymáčkne z něj i poslední zrnko prachu. Nic nezůstane na svém místě, kámen na kameni, protože teď…přichází ALEXANDER SHADOW pan Život.
Jestli byl Harry Potter strach, Alexander bude teror. Pokud byl Harry Potter dobrým, Alexander bude dokonalým. Když byl Harry Potter chlapec, Alexander bude pán.
Kdyby Lord Voldemort věděl, jakého si vytvořil protivníka, radši by už nikdy na to prokletí ani nepomyslel. To on stvořil Alexandera, to on stvořil teror.
Temně rudé oči si prohlédli svůj odraz v zrcadle. Černá rukavice si upravila fialové vlasy, rty se zkřivili do ďábelského úšklebku. "Těš se, Voldemorte!"

Ozvalo se zaklepání na dveře. Z Alexanderových očí se vytratila rudá barva a nehradila ji neproniknutelně černá. Z děsivého úšklebku se rázem stal smutný úsměv a dveře došel otevřít ten Alex, který dnes málem přišel o život při útoku smrtijedů.
"Pojď se mnou dolů, Alexi," vzala ho za ramena mile se tvářící Tonksová a dovedla ho do přeplněné kuchyně, kde se teď mačkali všichni členové Řádu včetně Brumbála.
"Jste se snad všichni zbláznili!" křičel zrovna Moody na všechny přítomné. "Má to všechno dokonale vymyšlené! Hraje si na chudáčka sirotka, vetře se přímo na ústředí a bude podávat informace Voldemortovi!"
Brumbál nevypadal tak klidně jako obvykle, spíš zamyšleně.
"Nemůžeme dokázat pravdivost tvého tvrzení, Alastore," odpověděl.
"Vždyť říkám, dokonalý plán! Budova sirotčince vyhořela i se všemi záznamy. Jak nám teď dokáže, že je opravdu Alexander Shadow? Navrhuji veritasérum!"
Najednou plameny zezelenaly a z krbu vylezl Snape ještě ve smrtijedském plášti.
"Jdu rovnou od Temného pána," osvětlil jim chladně situaci a posadil se do jednoho z křesel. "Temný pán se shání po nějakém klukovi z fialovými vlasy, který mu oddělal deset smrtijedů," dodal na ředitelův tázavý pohled.
Všichni přítomní se otočili na nově příchozího.
Alex se v duchu ušklíbl. A teď co?
"Lidé z města my pomohli," pokrčil rameny a zadíval se Moodymu zpříma do očí.
Moc ti to nevychází Pošuku, co? ušklíbl se v duchu.
"Myslím, že to mluví za vše, Alastore," otočil se Brumbál na bystrozora. "Teď by jsi nám o sobě měl něco povědět, Alexi," usmál se ředitel mile.
"Vy jste všichni úplně slepí!" přerušil ho zase naštvaný Moody. Vyskočil ze židle a namířil hůlku na Alexandra, který okamžitě nasadil hraný vyděšený pohled. "Je to smrtijed! Jednoho po druhém nás zabije ve spánku!" Zakřičel ještě, vypochodoval z místnosti a prásknul za sebou dveřmi.
Pak následoval dlouhý výslech, při kterém si Alex vymyslel vlastní imaginární život. Vše tom, jak mu Voldemort se smrtijedy zabili všechny příbuzné jednoho po druhém, jak se pak dostal do sirotčince, kde si našel kamarády a potom, v jedenácti letech začal chodit na nějakou klasickou kouzelnickou školu, kterých bylo v Anglii několik.
Vypadalo to, že mu začali plně důvěřovat. Sice by ho správně měli přihlásit na ministerstvu, jako jednoho z těch pár přeživších z útoku smrtijedů, ale vzhledem k tomu, že byl sirotek, neměl žádné příbuzné ani přátele a navíc po něm šel Voldemort, rozhodli se ho ukrývat na ústředí. Řekli mu, že v září nastoupí do šestého ročníku v Bradavických a představili mu Rona, Hermionu a Ginny.
Jeho staronový přátelé většinu dne proseděli na jednom pokoji a s nikým se moc nebavili.
Alex přesně věděl, co, nebo spíš kdo je důvodem jejich smutku. Byl jím on sám. Kvůli němu teď vládla na ústředí převážně pochmurná nálada, ale on…nehodlal nic změnit. On chtěl teď zabít Voldemorta, jeho smrtijedy a ukončit tak tuhle válku. On se nechtěl ohlížet na vedlejší následky, i když mu to někdy dalo pořádně zabrat.

Byl na Grimmauldově náměstí asi týden. Sešel jako vždy ráno na snídani, sedl si na své obvyklé místo vedle Hermiony, která se jako jediná z trojice s ním byla schopná bavit, nahlédl jí přes rameno do novin a vyvalil oči.
Pohřeb chlapce-který přežil.
Málem leknutím vyjekl.
"H-Harry P-Potter m-má p-pohřeb?" vykoktal.
"Je na tom snad něco divnýho?" zavrčel na něj Ron. "Normální lidé většinou mívají pohřeb, víš?" dodal. "Bohužel u těch fialovlasých, kteří nosí rukavice i v létě a sluneční brýle mají pro změnu i vevnitř v domě, u těch to není dokázaný," vyjel na něj.
Ron ho příliš rád neměl. Možná proto, že občas potřeboval někoho, na kom by si mohl vylít vztek a Alex se mu často dostal pod ruku. Také možná proto, že byl jiný než ostatní. Již svým vzhledem nezapadal mezi průměrné kouzelníky, či snad ani výstřední mudly. I přesto, že jím kvůli tomu někteří pohrdali, on by svůj vzhled snad již nikdy nezměnil.
Jenže teď měl na práci pár důležitějších věcí než Ronovi proměnlivé nálady.
"Kdy?" optal se a Hermiona mu mlčky podala noviny předtím, než utekla se slzami v očích z kuchyně.
Alexander se zahleděl do dlouhého článku, kterému vévodila jeho vlastní fotka.
23. srpna…to je zítra! Já mám zítra pohřeb!... Ne! Okřikl se v duchu. Harry Potter má pohřeb, Alexander Shadow žije dál.
Upustil noviny a vyběhl nahoru do svého pokoje. Dneska v noci si budu muset s někým promluvit.

Hodiny odbili druhou hodinu ranní. Alexander si nasadil přes tričko svojí černou koženou bundu. Sluneční brýle neměl…v noci. Neslyšně otevřel dveře na chodbu a tiše sešel do přízemí.
"Ale, ale…ptáček nám vyletěl z hnízda?" ozval se za ním posměšný hlas.
"Zdravím, Moody. Na noční procházce?m" odvětil bystrozor zlomyslně a namířil na Alexe hůlku.
"Sorry, ale dneska to nebude," otočil se a podíval se Moodymu zpříma do očí. Ty jeho rázem dostali rudou barvu a bystrozor pod návalem mnoha různých pocitů a vjemů omdlel.
Alexander došel až k němu.
"Dva nula pro mě," zasmál se a nechal muže odlevitovat na dřevěnou židli skrytou ve stínu, kde zřejmě vyčkával na jeho příchod.
Trvalo mu asi půl hodiny, než prošel všemi Moodyho poplašnými kouzly a zabezpečeními, které sem starý bystrozor seslal.
Holt nechtěl ponechávat nic náhodě. To ale nevěděl, proti komu stojí. Má štěstí, že jsem si na něj nesundal rukavice.

* * *

"…Harry byl úžasným kamarádem a já si myslím, že by chtěl, abychom bojovali dál, abychom to nevzdali a nezapomněli na něj…j-já…nezapomenu na tebe…Harry," dozněla poslední slova obřadu, pronesená ústy Hermiony.
Alex stál opodál a na naléhání Molly Weasleyové si na tento slavností obřad přes tílko přehodil ještě černý plášť.
Sluneční brýle však sundal, až když se pomalu začal i se spoustou ostatních lidí posouvat rakvi, která však nebyla prosklená, jak to u kouzelníků bývá, neboť v ní nebylo ničí tělo.
Ještě aby bylo, když majitel onoho těla se cítil ještě proklatě živí.
Dostal se až skoro jako poslední k rakvi Harryho Pottera. Držel v rukavici černou růži, kterou tam opatrně položil.
"Necítím se ještě příliš mrtvý, takže pro sebe nebudu brečet. Ale měl jsem tě rád, Harry," zašeptal tak potichu, aby ho nikdo neslyšel.

"Dnes zemřel Harry Potter, teď bere osud do rukou Alexander Shadow," zašeptal do větru.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ellis Ginn | 29. prosince 2010 v 18:03 | Reagovat

Moc krásná kapitola, píšeš naprosto skvěle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.