6. Stát se upírem

1. července 2010 v 12:44 | Nemesis
Z touhle kapitolou jsem si dala opravdu hodně načas. Omlouvám se, ale prostě jsem na to neměla vůbec chuť. Zítra odjíždím na dovolenou do Černé hory, takže tu minimálně čtrnáct dní zase nic nepřibude. Užijte si kapču. =)


6. kapitola
Stát se upírem

Zešeřilo se a poslední osamocený člověk pořád stál bez hnutí kousek od hrobu Harryho Pottera.
On nikdy neuvěřil, že ten chlapec opravdu zemřel. Ne, Harry Potter nebyl mrtvý. V tom klukovi bylo něco víc, než se na první pohled zdálo. Jen málo lidí z Řádu stále věřilo v jeho návrat. Denně tam probíhali diskuze o tom, kde asi může být. Někteří mysleli, že prostě utekl. Jiný věřili v to, že ho unesl Voldemort, či nedávno uprchlí Grindelwald. On ale ne. Tušil a doufal, že v tom bude něco víc. Potter by přece neutekl sám od sebe, tomu nemohl, ani nechtěl uvěřit. I on se však pomalu vzdával poslední naděje, přece jenom, i tak mu bylo jen šestnáct.
Nechtěl o tomhle přemýšlet, a tak se zaměřil na jejich nového známého. Alexander Shadow, už jenom to jméno v něm vyvolávalo rozporuplné pocity. Ten kluk ho dokázal vždy naštvat, a proto ho tak nesnášel. Na druhou stranu ho ale obdivoval, že se tak snadno srovnal s těmi vraždami kolem. Pořád měl podezření, že je to převlečený smrtijed, ale stále neměl jediný důkaz.
Jednou ho dokonce chytnul, jak odcházel v noci z domu. Chvíli si navzájem vysmívali a od té doby si nepamatoval nic. Probudil se na svojí židli skryté pod schody a když to povídal členům Řádu, nevěřili mu ani slovo. Pořád říkali, že na židli prostě usnul a tohle se mu zdálo. A on tomu začínal dokonce věřit. Nikdo jiný ho totiž odcházet neviděl, ani hlídka před domem. Moodyho nastražená kouzla před dveřmi byla neporušená a nikdo neměl jediné podezření, že Alexander opravdu opustil v noci svoji ložnici.
Moody ho podezříval, že dům opustil ještě několikrát, ale už se nikdy nestalo, že by ho alespoň spatřil.Ten kluk byl hrozně záhadný, ale všichni z Řádu si ho podivuhodně rychle oblíbili. Bylo to zvláštní, ale stal se tak trochu miláčkem všech dospělých, a to hlavně žen. Byli tak neprozíravý.
Povzdechl si. Kde je teď Potterovi konec? To jim ho osud musel vzít? Dostali místo něj Alexandera?
"To je teda výhra, ten kluk," zavrčel si pro sebe a přemístil se pryč.
Černý plášť zahalené postavy se zavlnil a ona rychlím krokem opustila hřbitov.

Michelle seděla v pohodlném křesle v kanceláři ředitelky nemocnice u Sv. Munga a nervózně pokukovala kolem sebe.
"Slečno…Lanoux," začala žena. "Vzhledem situaci, která panuje zde v Anglii a nedostatku lékouzelníků, jsme se rozhodli, že vás přijmeme. Podle těchto dokumentů máte vystudovanou vysokou lékouzelnickou školu, a proto budete moci být okamžitě zařazena na oddělení pro nehody s kouzelnými předměty. Rozpis služeb, další podrobnosti a ostatní papírování, prosím přes moji sekretářku."

Patrick se ztěžka zvedl ze země a oprášil si hábit.
"Zkušebním soubojem jste prošel, McLeane. Vzhledem k tomu, že jste již vystudoval vysokou bystrozorskou školu, jste hned zařazen do služby. Všechny informace si vyzvedněte v mojí kanceláři," oznámil mu chladně velitel Anglických bystrozorů a nechal ho samotného v tréninkové místnosti přímo na ministerstvu.

Lucas se s úsměvem podíval na znuděnou ministerskou úřednici.
"Jméno?" zavrčela žena.
"Lucas Wilson," odvětil popravdě.
"Důvod návštěvy."
"Ucházím se o místo na odboru pro dodržování kouzelnických zákonů."
"Co si od své práce představujete?" pokračovala dál monotónním hlasem.
"Nudné sezení v kanclu," odpověděl blonďák a úřednice to otráveně zapsala.
"Věk."
"Dvacet tři."
"Byl jste někdy vy nebo nějaký váš příbuzný trestaný?"
"Ne."
Už ho to přestávalo bavit.
"Registrovaný zvěromág?"
Registrovaný?
"…Ne."
"Nějaké zvláštní schopnosti?"
"NE!"
Tak tohohle už bylo dost.
"Jste přijat."

"Ty tu chceš pracovat?" zavrčel asi čtyřicetiletý muž s dlouhou jizvou na tváři.
"Jo! Jinak bych do tohohle pajzlu v životě nevlezla, ty blbče!" odsekla Jessica.
"K nadřízeným by ses měla chovat slušně, holčičko," ušklíbl se a plácl jí přes zadek.
Vyjekla
Než se však stačil vzpamatovat, přistála mu tváři facka, až zakolísal a mezi oči mu mířila hůlka.
"Ty parchante! Udělej to ještě jednou a slibuju, že tvý tělo bystrozorové nikdy nenajdou!" zasyčela.
"Beru tě," zašklebil se i přesto, že měl na tváři rudý obtisk její ruky.
"To ráda slyším," odvětila a zastrčila hůlku zpátky do kapsy.

"Cože?" vyjekl Harry překvapeně.
"No…zfalšovali jsme pár dokladů a nebyl problém," zasmál se Patrick. "Jedeš do Bradavic?"
Harry pokýval hlavou.
"Zítra jdu s Řádem na Příčnou," zašklebil se.
"Od kolika seš v Obrtlý?" nadhodil směrem k Jess.
"Přijdu dřív, tak se stav," odvětila.
"Jasný, uvidíme se. Minimálně až půjdu do školy. Už musím, nebo na mě Moody zase vytáhne hůlkum" rozloučil se a přemístil se zpět na ústředí.

"Takže, plán cesty na Příčnou ulici," začal Moody. "Nakoupit si potřebují Grangerová, Weasley, Weasleyová a Shadow. Půjdou odděleně, abychom nevzbudili nějaké podezření. Nikdo neví, kde všude na nás může číhat nebezpečí.
Grangerová půjde s Tonksovou a Lupinem, který bude pod neviditelným pláštěm. Weasley půjde s Arturem a Elfiasem Dóžem pod pláštěm. Weasleyová s Molly a Kingsleym. Já půjdu se Shadowem a bude nás doprovázet skrytý Mundungus.
Skupina číslo jedna, to znamená Grangerová, Tonksová, Lupin, se do stanou na Příčnou letaxem. Tam okamžitě vyrazí do knihkupectví a mají na vybrání přesně půl hodiny a pět minut, což by se dalo normálně očekávat od pilné studentky Bradavic. Poté půjdou pro hábity, kde stráví čtyřicet sedm minut. Když vyjdou ven, Lupin půjde na veřejné záchodky do druhé kabinky zleva, kde už bude čekat Severus Snape, jemuž podá hlášení, jestli se vše podařilo. Grangerová zatím počká venku, samozřejmě se skrytou Tonksovou a pak se společně vydají pro zásoby do lektvarů, na což mají dvacet minut a půl a pro psací potřeby, kde to zvládnou za dvanáct minut. Dostaví se do Děravého kotle do pokoje číslo patnáct, kde počkají na ostatní skupiny, které by měli dorazit nejpozději do tří minut. Přenášedlo bude již na pokoji v třetím šuplíku nočního stolku o okna a pokud se všechny skupiny do dvaceti jedné padesáti pěti nedostaví, ostatní se přenesou bez nich."…
Alexander znuděně zívl, když jim Moody už asi čtyřicet minut vykládal svůj plán návštěvy Příčné ulice, promyšlený přesně na vteřiny.
"Nešlo by to zkrátit?" zabručel tiše, aby ho slyšela jenom Tonksová sedící vedle něj. Zasmála se.
"Je na tom něco směšného, NYMFADORO?" vyštěkl na ní Moody a ona s úšklebkem zakroutila hlavou…
"Doufám, že všichni celý plán pochopili…a-" chtěl to zakončit bystrozor, ale Alex ho přerušil.
"Potřebuji si zajít ke Gringottům," poznamenal. "věřím, že by se to nějak dalo zařídit. Pokud strávím vybíráním přísad do lektvarů místo třiceti osmi minut a pěti sekund pouze třicet minut a knihy nakoupím za pouhým sedmnáct minut, mohl bych to stihnout, ne?" zajímal se slušně. Věděl, že přesně tohle nemůže Alastor vystát.
Moody zaskřípal zuby.
"Samozřejmě, že by to šlo, Shadowe," opdvětil nuceně klidným hlasem a Alex mu za to věnoval zářivý úsměv. "Nějaké další dotazy nebo námitky?" zavrčel Moody…

"Zvládáte se sám přemisťovat, Shadowe?" nadhodil, když chtěli vyjít ven před dům, kde už neplatila protipřemisťovací bariéra. Alex se zarazil. Přemisťovat se uměl, naučili ho to zakladatelé, ale zkoušky složené neměl. Vlastně, podle toho, že jim řekl, že je mu sedmnáct už by je složené mít měl. Takže ano, uměl.
"Samozřejmě," odvětil.
Moody odněkud vytáhl fotku jedné úzké uličky poblíž Příčné ulice. Nemusel nic vysvětlovat. Prostě ji Alexovi ukázala a on se s typickým "PRÁSK" přemístil. Bystrozor i Mundungus ho následovali.
"Neřekl jsem TEĎ, Shadowe," vykřikl Moody, když se objevil vedle něj.
"Vrátíme se a zkusíme to ještě jednou?" zašklebil se jmenovaný a Mundungus vedle něj se zašklebil.
Alastor je oba sjel naštvaným pohledem, že se radši Dung rychle schoval pod svůj neviditelný plášť.
Bystrozor se rychle podíval na hodinky, které však zaručeně nebyli mudlovské, protože tam bylo o mnoho více ručiček.
"Jdeme! Už teď máme dvacet osm vteřin zpoždění," zavelel a vydali se nejprve ke Gringottům.
Alex přešel k jednomu ze skřetů a podal mu úhledně psaný dopis.
"Podle tohoto dopisu má být všechen majetek pana Harryho Jamese Pottera přesunut do trezoru Alexandera Shadowa," objasnil to.
Skřet pouze přikývl a vyzkoušel na dopis několik odhalujících kouzel. Na nic špatného však přijít nemohl, protože dopis OPRAVDU psal Harry Potter.
"A chtěl bych okamžitě vybrat tři tisíce galeonů."
"Zajisté pane, stačí vám doručení od našeho pracovníka?" optal se skřet.
Alex pouze přikývl.
Po chvíli už měl v rukou plný měšec a lehce skřetovi pokýval hlavou na rozloučení.
"Doufám, že nemusím dodávat, že by se o ničem z toho, co zde bylo řečeno neměla dozvědět třetí osoba."
"Samozřejmě že ne, pane Shadowe," poklonil se skřet.
"Ať vaše kapsy dále tíží zlato," popřál mu ještě Alexander a vyšel ven, kde na něj už čekal Moody netrpělivě pozorující hodinky a Dung, kterému z neviditelného pláště koukali nohy.
Dále se vydali koupit hábity do školy k madame Malkinové a do knihkupectví.
V přísadách do lektvarů si jich pro všechny případy Harry nabral o něco víc než do školy potřeboval, což samozřejmě neušlo bystrému oku Alastora Moodyho.
"Teď tu počkáš s Mundungusem. Já jdu informovat Severuse Snapea, který je na ženských veřejných záchodkách, o vývoji událostí," řekl a nechal je tam.
Když se jim Moody ztratil z dohledu, vytáhl Alex z kapsy bankovku a zamával s ní Mungovi před nosem. Nebo si alespoň myslel, že tam někde kouzelník stál.
Bankovka okamžitě zmizela.
"Potřebuji od tebe takovou službičku," začal a vytáhl další peníze, které okamžitě zmizeli. "Teď, mě jistě vyslechneš, ne?" ušklíbl se. "Tak…k tématu. Potřebuji si jít něco zařídit, ale Moodyho přítomnost mi příliš nevyhovuje. Postarám se o to, aby se odtamtud," ukázal směrem k záchodům, kde zrovna bystrozora mlátila nějaká žena taškou po hlavě. "Pošuk tak rychle nedostal. Budu mít tedy čas si zajít vyřídit vlastní záležitosti a ty mi mezitím koupíš tyhle věci," ukázal Mundungusovi papír popsaný dlouhým seznamem věcí.
Vytáhl další bankovky.
"Prachy na to dostaneš, až mi to přineseš. Pokud to seženeš za menší obnos, zbytek si budeš moct nechat. Až se vrátí Moody a bude chtít vědět kde jsme byli, řekneš, že jsme nakupovali psací potřeby atd. Detaily nechávám na tobě."
Další galeony.
"Dostanu vše ze seznamu, nikdo z Řádu o tom nebude mít ani nejmenší tušení a dostaneš dvakrát tolik."
Penězi rozhodně nešetřil. Kromě toho, že mu patřil trezor Potterů, zdědil i jednu pětinu bohatství zakladatelů, o které se dělil se svými čtyřmi přáteli. A že toho bohatství nebylo málo. Vlastně mu teoreticky patřila i pětina Bradavic.
Zamával hůlkou a rázem měl na sobě svoje obvyklé oblečení - černé kalhoty a tílko, přes to přehozenou koženou bundu.
Vykročil do úzké tmavé uličky. S utajením si hlavu nedělal, takhle ho nezná nikdo kromě Řádu a pár smrtijedů. On si potřeboval vytvořil dobrou pověst…dobrou pověst ve svém oboru.
Dnes měl domluvenou schůzku s jedním chlápkem ve starým, oprejskaným, začouzeným pajzlu, plným otrhanců a ožralů.
"Mám tu schůzku, v salónku," zavrčel chladně na hostinského a ten znuděně kývl hlavou k polorozpadlým dveřím.
"Už jsem si myslel, že nepřijdeš, Alexandere," uhodil na něj místo pozdravu sedící muž.
"Zdržel jsem se," odvětil Alex stroze.
"Bystrozorové?"
"Jeden z nich."
Pokýval hlavou.
Tímto jejich rozhovor končil.
Muž vytáhl z kapsy zmuchlanou fotku nějakého mladíka.
"Smrtijed, John Tripper, devatenáct let, Wilsonova ulice 17."
Shadowovi to stačilo.
"Kolik?"
Muž vytáhl z kapsy plný měšec.
"Tři sta galeonů. Smrt bude vypadat jako nehoda. Beze svědků. Udělej to a dostaneš víc."
Alex chytl hozený měšec. "Do týdne je po něm. Za týden tady ve stejnou dobu, přineseš prachy," uzavřel to a odešel z hospody.
Venku se opřel o stěnu a zděšeně přivřel oči. On si zrovna domluvil vraždu! Právě teď přijal peníze za to, že někoho zabije. A vůbec se nad tím nepozastavil. Nechápal to.
Dokonce…dokonce se na to i těšil. On se těšil, jak někomu vezme život! Proboha! Co se to s ním stalo? Zešílel snad?
Už zabil pár smrtijedů, ale vždy to bylo v rámci vlastní obrany, teď bude zabíjet jen tak z nudy? Nedělal to pro peníze, těch měl dost.
On se prostě rozhodl takto pozabíjet smrtijedy jednoho po druhém. Do poslední kapky krve, do posledního dechu. Nenáviděl je a chtěl celou tuhle válku skončit, chtěl přestat s tímto bojem…a jak jinak potlačit násilí, než násilím?
Tohle by Harry Potter v životě neudělal, ale Alexander Shadow ano. Rozhodl se, že si ten zbytek svého už od začátku šíleného života pořádně užije. On bude žít. On bude i vraždit. Stal se vlastně něčím, jako je nájemný vrah a dnes si domluvil první zakázku. On zabije…zase.

Začouzený podnik a sklenka whisky mu poskytovali pouze nedostatečnou útěchu jeho rozlítaných myšlenek.
"Nazdar!" ozvalo se mu u ucha a on obrátil pohled směrem k černovlasé dívce. Místo odpovědi pouze přikývl.
"Nějaký zamyšlený dneska, ne?" ušklíbla se.
"Mám kšeft, Jess," sykl a její výraz se změnil ze zvědavého na nechápavý. "Vyřadím jednu smrtku ze hry," objasnil to.
"Na zakázku?" vyjekla, až se po nich několik lidí otočilo.
"Jo! Ale celá hospoda to vědět nemusí…co ty?" změnil téma.
"Nic moc…dneska o desátý u nás?" navrhla.
"Budu tam."
Zvedl se.
"Dej to za mě," zašklebil se nechal ji samotnou u stolu pouze s nezaplaceným účtem.
Společně s ním opustila lokál i zahalená postava, pozorujíc svoji budoucí oběť.

Dorazil na smluvené místo na Příčné přesně na čas, ale Mundungus nikde. Rozhlédl se kolem sebe. Možná mu neměl dát tolik peněz…
"Hej! Pst!" ozvalo se za ní a zdánlivě odnikud se před ním objevila nějaká taška. Nahlédl dovnitř. Psací potřeby, inkoust, cínový kotlík, vše, co potřeboval. Na oplátku vytáhl balíček bankovek. "Budeš mlčet!"
Stáli tam asi deset minut, ale Moody pořád nikde.
"Nestihneme přenášelo," zašeptal Dung, když mu pohled padl na hodiny.
"Počkáme na Pošuka," odsekl Harry a posadil se na lavičku poblíž ženských záchodků.
Najednou odtamtud vyběhl Moody s nějakou stařenkou v patách. Snažil se jí utéct, ale neměl šanci. Musel snášet neustálé bouchání holí do hlavy a nadávky na jeho účet.
"Tak mi, dopekla, pomozte!" křikl na Dunga a Alexe, aniž by bral ohled na to, že Mundungus skrytý pod neviditelným pláštěm byl pro přihlížející neviditelný.
Alexander protočil oči. Počkal si, až k němu stařenka doběhne a sundal si mezitím rukavice. Vytáhl z kapsy hůlku, aby to co udělá nevypadalo příliš nápadně. Když kolem něj babča probíhala chytil jí bez rukavice za ruku a ona se téměř okamžitě zhroutila na lavičku. Vše se událo v takové rychlosti, že přihlížející zpozorovali už jen to, jak si zandává hůlku zpět do kapsy.
Ušklíbl se a přešel k Moodymu, který se snažil vydýchat z honičky.
"Radši nechci vědět, co jste tak dlouho na ženských záchodkách dělal," prohodil.
Samozřejmě, že už se to nikdy nikdo nedozvěděl.
"Byli jsme nakoupit potřeby do školy…jó a přenášelo odletí za…tři…dva…jedna…už je pryč," informoval bystrozora.
Moody naštvaně zavrčel.
"Fajn. Přemístíme se. Tři, dva, jedna-"
Alex s hlasitým "PRÁSK" zmizel.
"-teď!" dokončil Moody a přemístil se.

"Pane, sledovala jsem ho. Byl v Obrtlé ulici, pane," sklonila se před Temným pánem zahalená postava.
"To mě nezajímá! Jsi úplně neschopná, když mi nedokážeš přivést jednoho kluka ze sirotčince. Snaž se dál!"

Alexander se objevil před domem číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí. To co uviděl, ho ale naprosto vyvedlo z míry. Místo dveří do domu zde zela obrovská díra a dovnitř se tlačili…bledí, zahalení v černých pláštích, s dlouhými ostrými špičáky…upíři.
Alex přemýšlel, jestli se má vrhnout do boje, nebo radši zbaběle utéct. Jeho lepší já nakonec zvítězilo o on vyslal několik kleteb do hloučku upírů.
Jak to, že si tady ty potvory pobíhali i ve dne?
Vzhlédl k nebi. Slunce již nesvítilo, zešeřilo se.
To jsme byli na Příčné takovou dobu?...Ne, to si pouze Moody stál za tím, že musíme vyjít večer, když to nepřítel nebude čekat, odpověděl si sám na svoji vlastní otázku.
"Kdyby neměl Pošuk takový pitomý nápady-" zavrčel, ale to mu náhle kolem hlavy proletěla dýka. Zřejmě nebyl teď ten nejlepší čas na přemýšlení. Zatřepal hlavou, jako by z ní chtěl dostat všechny myšlenky.
Proti němu vyběhli ze všech stran upíři a on měl co dělat, aby se vyhnul jednomu, který se mu začal sápat po krku. Vytáhl hůlku a začal sesílat kouzla na všechny strany. Zařekl se, že bude používat kletby pouze mimo černou magii, což se postupem času ukázalo pro přežití zhola nemožné. Sice nechtěl, aby se Řád bojující teď všude kolem něj dozvěděl o tom, že zvládá černou magii, ale bílá kouzla, kterých uměl dohromady stejně jen asi pět, měla na upíry pouze minimální účinky.
Tak se vykašlal na všechno, co si slíbil a pustil se do nepřátel naplno tou nejčernější magií, jakou ovládal.
Po chvíli, co utržil pár krvavých šrámů pochopil, že sejmout upíra kletbou nebylo nic jednoduchého a tak na ty prokletý mrchy vytáhl jejich vlastní zbraně - meče. V každé ruce jednu katanu a byl z toho boj na blízkou vzdálenost.
Bohužel upíři toho vydrží docela hodně a pokud je jenom rozseknete na dvě poloviny, složí se po chvíli zpět. Jediná možnost, jak zabít upíra - tedy zabít…oni už všichni upíři mrtví jsou, vlastně skoro…lepší slovo by bylo zlikvidovat - ano, jediná možnost, jak zlikvidovat upíra byla rozsekat ho na kousíčky, nebo mu uříznout hlavu a té se pak účinně zbavit, aby si jí upír nemohl znova nasadit.
Alexander zrovna netoužil po tom, aby se všichni dozvěděli o jeho umění boje s mečem, ale vlastní život mu byl poněkud přednější. Ostatní si toho však také vůbec nevšímali, protože poněkud nebyli připravení na smrt…až jedna postava v černém, skryta ve stínu stromů si pozorně prohlížela styl boje fialovlasého mladíka.
Upírů příliš neubývalo, na rozdíl od členů Řádu. Těch již leželo spoustu nehýbajíc se na zemi, mrtvých, zmrzačených, nebo s prokousnutými krky.
Alexovi začali jeho protivníci přerůstat přes hlavu. Pár už jich zapálil pouhým pohledem, což se jim příliš nelíbilo, ale stále musel bojovat se čtyřmi z nich najednou a to moc nezvládal.
Nestihl správně vykrýt ránu a cizí meč se mu zasekl do břicha. Chytl se za krvácející ránu a podlomila se mu kolena. Upír nad ním se mlsně olízl a přiklekl si k němu.
Alexander nevnímal nic jiného, než bolest, která mu pulzovala v těle a ostré špičáky přibližující se k jeho krku. Sebral poslední síly, zvednul se na rukou a přetočil se tak, že teď ležel na upírovi, kterému jednou ranou usekl hlavu. Tu ještě odkopl někam do křoví, aby ji zvedající se tělo hned tak nenašlo. Na nic jiného se nezmohl.
Ležel teď na zemi celý od krve, držel si ruce na hluboké ráně ve svém břiše a těžce oddechoval. Neměl ani ponětí, jak by se odtud mohl dostat někam do bezpečí. Než se stačil jen třeba nadzvednout na rukou, aby si prohlédl situaci, přiskočila k němu nějaká upírka. Vztáhla k jeho krku svoje bílé špičáky a Alex zděšeně zavřel oči.
Nečekal, že se na něj pochvíli svalí její nehybné tělo.
Překvapeně otevřel oči a spatřil nad sebou stát Ginny, vyndávajíc z upírčina těla dýku. Asi chtěla ženu dorazit, ale nestačila nic udělat, protože ji smetl na zem další hladový upír. Upírka na Alexově těle znova otevřela oči, po ráně od dýky už neměla na těle ani památku. Alexander byl tak ochromený bolestí vycházející z jeho vlastní rány, že ji ze sebe ani nezvládl shodit. Natáhl se po hůlce, kterou upustil, když po něm skočila. Nedosáhl tam. V tom nad sebou spatřil dalšího známého člověka - Hermionu s nožem v ruce. Držela ho těsně u upírova krku.
"Uřízni…mu…hlavu!" zachraptěl Alex naléhavě, ale dívka vyděšeně zakroutila hlavou.
"J-já n-nemůžu z-zabít č-člověka," koktala.
"ZAB HO!" vyjekl mladík v hrůze. Ostré špičáky se stále více přibližovali k jeho krku. Nezmohl se na odpor. Bolestně přivřel oči.
"N-není to člověk!" zasyčel ještě.
Dívka v slzách upustila nůž na zem. Alexander vyjekl. Vnímal to, jako by to trvalo celou věčnost. Nůž padající na zem a…zuby, které se mu zaryli do kůže na krku.
Chtěl se upírce vytrhnout, ale nemohl, držela ho pevně. Najednou pocítil náhlou slabost. Cítil se tak slabý, tak vláčný v upírčině náručí. Jen rozmazaně viděl, jak někdo odstrčil Hermionu a zneškodnil upírku, už bylo ale příliš pozdě. Propadl se do temnoty.

Tma. Strach. Nicota. Dál a dál temnotou. Začal mu dochází kyslík. Neměl co dýchat, dusil se, ale stále padal. Neviděl, necítil, neslyšel. Myslel se, že už by měl být dávno mrtvý, ale neumíral. Stále žil…nebo, možná ne. Možná už jeho srdce přestalo být, možná už nikdy nespatří východ slunce…nic z toho však nevylučovalo další možnost, stát se stvořením temnoty, stát se upírem.

"Splnili jsme misi, pane. Z toho kluka bude upír, pokud to vůbec přežije, pane."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady Mikaela | Web | 9. října 2010 v 17:32 | Reagovat

Zkazila jsi si to u mě! Nemám ráda, když je Harry upír, hnus. Mohl by s tím bojovat, vzít si z upíra jen ty dobré vlastnosti. Snad to nebude tak zlé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.