Prolog

1. července 2010 v 11:10 | Nemesis
Tak tady je začátek mojí nové povídky - prokletí upírů. je to krátké, já vím, ale prolog má právo být krátký, ne? Jinak, aby jste dobře poznali, jaká kapitola patří k jaké povídce, budu psát do závorky v názvu jejich zkratky, takže "PU" jako Prokletí upírů a "HČ" jako Hra s časem.

Prolog

Temný hrad obklopený lesem - Temné sídlo. Černá těžká brána zdobená krvavě rudými ornamenty - Brána smrti. Kruhový sál vydlážděný černým kamenem - Sál pro schůze nejvěrnějších. Kruh černě oděných postav se stříbrnými maskami na obličejích - Smrtijedi. Vysoká postava na trůnu uprostřed kruhu - Lord Voldemort.
"Moji nejvěrnější, dnes přichází den, kdy uštědříme tomu senilnímu dědkovi Brumbálovi velkou ránu…pomstíme se, Harrymu Potterovi, "zasyčel a sálem to zašumělo. "Už nebudeme toho spratka nahánět po všech koutech světa, protože máme toto." Vytáhl z pláště lahvičku s rudou tekutinou. "Jeho krev. Krev toho krvezrádce Pottera… Sirinthe, pojď sem!" Ze stínu vyšel muž z černými vlasy a nepřirozeně bledou pletí - upír. Poklonil se Voldemortovi.
"Našel jsem v knihách tuto kletbu. Byla použita jen párkrát - pro její krutost…a jedním z obětí byl samotný…Godric Nebelvír." To jméno vyslovil se značnou nechutí. "O jeho pádu se nikde nepíše, a proto jen já vím, co našeho mladého nebelvírského hrdinu čeká," rozesmál se tak krutě a ledově, že se většina smrtijedů trošku přikrčila. "Kletbu však vymysleli upíři a jen oni ji mohou použít. Její tajemství se předává z generace na generaci, nemám pravdu?" zasyčel na upíra. Ten se pod jeho pohledem trošku zmenšil a roztřásl se.
"Ano, pane, " potvrdil poslušně. "Ale nikde není zapsáno, co ta kletba přesně způsobuje," dovolil si dodat.
"Na to jsem se tě neptal!" Vyštěkl Voldemort a upír zbledl ještě více, pokud to ovšem bylo možné. "Ty víš co s tím," sykl na něj a Sirinth převzal lahvičku.
Smrtijedi nedočkavě sledovali, co se bude dít. Upír ji odšrouboval a vylil její obsah na podlahu. Pak vytáhl odněkud dýku a přidal svoji vlastní krev. Začal něco mumlat v neznámém jazyce a naznačil v krvi několik run. Ta zazářila a vytvořila ve vzduchu siluetu Harryho Pottera…
Ten se o mnoho mil dál s trhnutím a tichým výkřikem probudil.
Co to bylo za sen? Bylo to tak opravdové…ne. Nic jiného než noční můra. Snažil se zklidnit svůj dech a položil hlavu zpátky na polštář. Hned poté usnul hlubokým spánkem.
Bílý prostor. Nikde nic. Jen bělostná mlha. Najednou se začala kousek od něj formovat podivná postava. Rozběhl se k ní, ale ona už tam nebyla. Otočil se a ona stála na druhé straně. Chtěl se jí dotknout, ale jeho ruka jí projela.
"Kdo jsi?" vykřikl.
"Teď není čas na otázky," odbyla ho. "Byla na tebe uvalena strašlivá kletba a ty se s ní budeš muset vyrovnat. Dávám ti však moc, která ti pomůže v boji proti zlu. Budeš ovládat oheň. Ale teď už jdi, sbohem Harry Pottere."
Otevřel oči a…seděl na posteli v Kvikálkově. Nic než další hloupý sen. Vylezl z postele a vydal se udělat snídani. Před schody ho však zadržel Dudley.
"Vypadáš hrozně, Pottere," ušklíbl se a vrazil mu pěstí do břicha. Harry spadl na kolena a snažil se uklidnit svůj rozhoupaný žaludek. "Snad tě to nebolí." Zachechtal se jeho bratránek a chtěl mu uštědřit další ránu. Harry se však bleskově zvedl a chytil jeho ruku. Dudley zasípal a zbledl. Začal se třást.
Co to?
Zhroutil se na zem.
"Co jsi mu to udělal?" vykřikla přibíhající teta Petůnie a chytla Harryho za ruku. Zhroutila se k zemi.
Zatmělo se mu před očima. Co se stalo?
Seběhl schody, když se přiřítil strýc Vernon.
"Ty spatku!" vykřikl a praštil ho přes tvář. Harrymu vytryskli slzy a podíval se na Vernona. Plameny začali olizovat strýcovu košili.
Co se to…? Ne, já to neudělal, já za to nemůžu! Vyděšeně se podíval kolem sebe a snažil Verona uhasit.
Ne, to není pravda. Pořád se mi to jen zdá. Strýc se začal válet po zemi a oheň tak udusil…už se nehýbal. Prostě tam jen ležel.
Snad není…ne, to není možné. Sáhl mu na krk, jestli žije.
Ano! Když jako by srdce jednou vynechalo, dvakrát…nic. Smrtelně bledá tvář a…ne, já ho přece nezabil a vždyť jsem se ho jen dotknul…nemůžu tu zůstat! Musím pryč! Jinam!
Vyběhl na ulici.
Kam teď?
Rozběhl se někam po silnici. Někdo ho chytil za ruku. Trhl sebou a zadíval se do očí mladé bystrozorce, ze které spadl neviditelný plášť… když se začala nekontrolovatelně třást. Zhroutila se k zemi.
Tonksová…sakra! To ne! Žije? Chtěl se jí dotknout, ale… Ne, nesmím, co kdyby…Ne!
Utíkal dál, zmatené myšlenky se mu honili hlavou.
Tváře zmáčené od slz a stále běžel pořád dál. Nevěděl kam. Chtěl prostě pryč. Pryč od všeho.
Upadl a sedřel si koleno. Ne, nesmím to vzdát…ale takhle to nejde!
Odmávnul si záchranný autobus.
"Jmenuji se Stan Silnička…" Začal mladík svůj obvyklý monolog, ale Harry po něm hodil naštvaný výraz a několik galonů.
"Do Paříže," sykl. Nevěděl, proč zrovna tam, možná proto, že moc jiných měst, které by byli dál neznal.
Sedl si až dozadu, k oknu a sledoval dosud potemnělou krajinu a východ slunce, rýsující se nad vrcholky nedalekých kopců.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 AerO | 3. října 2010 v 10:31 | Reagovat

Tak zaciatok poviedky je suprovy, uvidime ako sa to vyvinie dalej :)

2 glosovani | E-mail | Web | 19. března 2012 v 16:41 | Reagovat

Podlé mého jména snad víš, o co běží.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.