51. Luna - světlo v temnotě (HČ)

11. září 2010 v 15:46 | Nemesis
O něco málo kratší kapitolka, ale další už je rozdělaná, takže bude snad brzo. Jinak, jsem nemocná a nebudu chodit asi ještě týden do školy, proto se snad nějaký čas na psaní najde.
Doufám, že se bude kapča líbit, mě osobně hodně oslovila a byla napsaná téměř v jednom zátahu. Možná tam některým z vás bude chybět nějaké napětí nebo akce, ale na to si budete muset ještě počkat. Přeji příjemné čtění...


51. kapitola
Luna - světlo v temnotě

Do začátku Vánočního plesu zbývali už jen minuty a studenti se začali v hojném počtu scházet ve vstupní síni.
Draco Malfoy v bílém nepochybně téměř nevyčíslitelně drahém hábitu držíc za ruku Pansy Parkinsonovou v růžových šatech dlouhých téměř až na zem a s velikou květinou ve vlasech.
Hned vedle nich Cho s Blaise Zabinim. Teď šli mezikolejní spory stranou. Havraspárka Changová v krátkých žlutých, nebo možná až zlatých šatech tisknoucí se ke zmijozelovi, dávajícímu svým zeleným hábitem všem najevo, do které koleje patří.
Harry stál nahoře nad schodištěm, čekajíc zde na svoji partnerku. Nepočítal s tím, že přijde na čas, nebo snad dokonce dříve, ale stejně byl malinko nervózní.
Měl na sobě černé kalhoty, košili a přes to ležérně přehozený plášť stejné barvy. Nedbalá elegance, tak se tomu říkalo.
S potěšením si všiml, že jeho nový účes způsobil menší rozruch a vypadalo to, že se i docela líbí. Přece nemohl nechat opadnout zájem svých fanoušků.
Musel uznat, že Michelle byla opravdu správná volba. Netušil, jak jeho účes nakonec vzniknul, ale společně se jim to fakt podařilo.
Původně chtěl jen nějakou malou změnu. Trošku zkrátit, malinko melír. No…tohle opravdu nečekal. Sice nejdřív říkal, že chce zapadnout v davu a v žádném případě si nebude každý den gelovat vlasy jako Malfoy, ale ani jedna žádost se mu nevyplnila.
Zmijozelce prý vždycky vadili jeho trapně rozházené vlasy, vypadající neučesaně a dětsky, proto se rozhodla, že vytvoří něco, aby se právě tato vlastnost stala Harryho předností.
Opravdu šikovně mu udělala blonďaté melírky všude po hlavě a vlasy…bylo to k nepoznání. Každý pramen směřoval naprosto někam jinam, některé tvořili něco jako ofinu, což mu zakrývalo jizvu a podle osobního názoru mu to i…celkem…slušelo.
Ještě že byl metomorfág, protože takhle…plížit se někde mezi smrtijedy…asi by příliš nepochodil, což ale neplatilo při plížení se mezi děvčaty, tam získal mnoho obdivným pohledů.
Když si tak prohlížel nedočkavé a natěšené páry pod schody, zabloudil pohledem právě k Cho. Od minulého roku se spolu nebavili. To, co mezi nimi bylo, pokud to vůbec něco bylo prostě nechali plavat. Ani jeden z nich si nenašel čas na vyřešení jednoho nezávazného polibku.
Podíval se na hodiny. Za pět minut měla ta velkolepá akce začít. Lunu stále nikde neviděl, ale příliš se tím netrápil, věděl, že přijde.
Hodiny odbili devátou hodinu a dveře do Velké síně se otevřeli. Davy studentů se začali hrnout dovnitř.
Poslední, kdo zůstal stát před síní byl Harry trošku nervózně přeskakujíc pohledem mezi síní a chodbou vedoucí od havrasprské společenské místnosti.
"Ahoj," ozvalo se za ním.
Překvapeně se otočil na Lunu, která přišla odněkud ze sklepení. Nechápavě na ni pohlédl.
"Promiň, přišla jsem asi pozdě," začala. "ani bys nevěřil kolik je ve sklepení škrken."
Jen pokýval hlavou a pořádně si jí prohlédl. Měla na sobě modré šaty po kolena s růžovými květinami a baleríny stejné barvy, růžovou čelenku a náušnice ve tvaru malinkých mašliček.
Když to celkově ohodnotil, tak jí to docela slušelo. Nejvíc ho ale překvapilo, že na sobě neměla nic jako ředkvičkové náušnice a podobné…originality.
Luna jako by věděla, na co myslí, mu na nevyřčenou otázku odpověděla. "Nechtěla jsem, aby se ti smáli."
Jediná věta a dovedla dostat Harryho do kolen. Nechápal. Ta holka ho fascinovala, naprosto se v ní ztrácel. Někdy mu připadalo, že asi není z tohoto
světa. Zatřepal hlavou, tohle přemýšlení k ničemu nevedlo.
"Půjdeme?" nadhodil a nastavil jí rámě jako pravý gentleman. Usmála se na něj a společně vešli do Velké síně.
Na místě, kde obvykle stával profesorská stůl teď bylo malé podium, na kterém byl celý orchestr a jediné, co mu chybělo byli hudebníci. To ale jak vidno nikomu nevadilo a to ani samotným nástrojům, které vyhrávali sami od sebe. Na jedné straně síně, tam kde obvykle stával zmijozelský stůl bylo něco jako bar, za kterým obsluhoval samotný Brumbál a velice se tím bavil. Měl na hlavě špičatou červenou čepičku s bambulí a oblečený byl v dlouhém tmavě modrém hábitu se žlutými měsíčky.
Uprostřed síně byl volný plac na tancování a zbytek prostoru byl zastavěný mnoha stolečky se dvěmi nebo čtyřmi židlemi. Ty byli už z velké části obsazené, ale spoustu studentů i postávalo u baru nebo tančilo na volném placu.
Mezi nimi byli i dvojčata Weasleyova se svými partnerkami. Harry musel uznat, že ho opravdu nenapadla návštěva zrovna téhle dvojky, která už školy nechala a ještě více ho překvapili jejich partnerky. George,
nebo ho na něj alespoň Potter odhadoval tancoval s jejich profesorkou OPČM Tanyou Tormentovou a Fred, nebo prostě ten druhý s profesorkou Vectorovou.
Když se oba přestali kochat sálem, tak jim Luna vybrala jeden malý stoleček pro dva těsně u pódia, odkud byl pěkný výhled na parket.
Na stolku měli každý něco jako jídelní lístek a tak si prozatím objednali něco k pití. To jim ihned po vyslovení objednávky přistálo na stole.
Nastalo mezi nimi ticho.
"Nezatancuješ si?" navrhl Harry a dívka s úsměvem přijala nabízenou ruku. Zrovna začali hrát nějaký ploužák a Potter začal podezřívat hudební nástroje z toho, že jim to udělali schválně. Otočil hlavu a hodil na ně nevraživý pohled. Zdálo se mu to, nebo se ta basa ušklíbla?
No, Luna s ploužákem ale zřejmě žádné problémy neměla a přitáhla si k sobě chlapce blíže a přidali se tak k několika dalším párům.
Po dobré půl hodince tancování se oba vrátili ke stolu.
"Nepůjdeme k baru?" navrhla Luna a Harry pouze přikývl. Cestou míjeli spoustu známých tváří.
Ron seděl zrovna na barové židličce ve svém hnědém hábitu, který sice nebyl tak hrozný jako předminulý rok, ale stejně nic moc. Hermiona vedle něj vypadala jako vždy kouzelně. Měla na sobě růžové minišaty na ramínka a vlasy stažené do drdolu.
Jako další potkali Michelle v nádherných dlouhých modrých šatech s Theodorem Nottem v tmavě zeleném hábitu se stříbrnými lemy.
Harryho vylekal přátelský pozdrav Nevilla, který byl ve svém zeleném oblečení po babičce malinko pro smích, ale jeho partnerka Katie v jednoduchých černých šatech se zlatými flitry to svojí krásou doháněla. Došli až ke vstupu do Velké síně, kde potkali dvojčata Weasleyova s partnerkami.
"Ahoj, Harry," pozdravil jeden z nich "a Luno," doplnil druhý.
"Nazdar Frede, Georgi, paní profesorko Vektorová, Tany-" zasekl se. "profesorko Tormentová."
Všichni na něj vyvalili oči, ale upírce tykání evidentně nevadilo. "Zdravím, Harry, Luno," kývla jim na pozdrav.
"Dobrý večer, slečno Lovegoodová, pane Pottere." Další pozdrav, tentokrát z úst profesorky Vectorové. Harry nechápal, jak jeho a Lunu může vůbec znát. Vlastně, jeho…kdo by ho neznal, že?
"Dobrý den paní profesorky, dvojčata," lehce pokývala hlavou Luna.
"Harry, doufám, že si zítra budeme moci promluvit ohledně NAŠÍ firmy," řekl ještě jeden z Weasleyů a dvě skupinky se rozešli. Potter s Lunou se vydali ven na Bradavické pozemky, které už v tuto hodinu halila tma.
Nemohli však přehlédnout cestou líbající se dvojici, z kterých se po letmém zakašlání vyklubala Ginny s Deanem. Harry musel uznat, že i přes to, že šaty mladé Weasleyové byli na první pohled po babičce, na druhý vypadali moc pěkně a velice jí slušeli. Dean měl klasický společenský hábit a "lehce" nagelované vlasy, za což si na Lunině tváři vysloužil pobavený úsměv.
Mířili si to někam k Zapovězenému lesu.
"Co tady?" zajímalo Harryho.
"Uvidíš," dostalo se mu tajemné odpovědi.
"Dobby," oslovila dívka skřítka a ten se u ní okamžitě s tichým "PUF" objevil.
"Tady je to, slečno," strčil jí do rukou veliký hrnec a zase rychle zmizel.
"Děkuji ti, Dobby," pronesla už jenom tak do větru.
Poté odklopila poklici od hrnce a vytáhla první flákotu syrového masa. Tak teď už to Harry naprosto nechápal. Budou tu snad spolu krmit hladové šelmy ze Zapovězeného lesa?
"Co to-" začala ale dívka si přiložila prst na rty n znamení toho, že by měl být zticha a tak okamžitě zmlkl. Sedl si do trávy kousek od ní a nezbylo mu nic jiného, než čekat.
Po chvíli spíš vycítil, než uviděl mezi stromy pohyb. Natočil trošku hlavu. Támhle taky. Vypadalo to, jako by k nim šlo nespočet nějakých zvířat…konečně je uviděl…testrálové.
Černí kostnatí koně s temně černou srstí a kožnatými křídli. Pohlédl jednomu z nich do jeho děsivým bílých očí. Dlouho nevydržel ten pohled, vylekaně ucukl. Luna jim hodila první plátek masa. Testrál ho chytil ještě za letu. Poté si všimla Harryho pohledu a pomohla mu na nohy.
"Neboj se, vypadá to, že si tě oblíbili," usmála se, když Pottera jeden menší šťouchl do ramene, jakoby si říkal o další flákotu. Luna mu dala jednu do ruky a on ji pak nejistě hodil testrálovi. Ten ho bez problémů chytil a za chvíli už loudil o další. Podíval se na dívku, která si sundala boty a položila je do trávy…už zase nechápal.
"Mám ráda přírodu. Přijme tě k sobě, když jsi jí blízko," vysvětlila. "dokáže pomoci od trápení a starostí."
Sundal si boty a stoupl si vedle ní úplně bos, stejně jako ona. Hodil kus masa dalšímu testrálovi. Když na ně teď tak koukal, musel uznat, že nejsou vůbec oškliví ani strašlivý, tajemní možná, ale oškliví určitě ně.
"Neproletíme se?" napadlo Lunu, ale to už seděla na jednom z nich.
"Nevím, jestli je to ten nejlepší nápad," zabručel Harry, ale nedbal na to a s menšími problémy se vyšplhal taky na jednoho. Přece jenom ho každý adrenalin prostě přitahoval. Podíval se na dívku, která něco zašeptala svému testrálovi do ucha. Ten se rozběhl a zbytek stáda ho okamžitě následoval.
Po chvíli se ocitli ve vzduchu nad Zapovězeným lesem. Studený vítr je šlehal do tváří a při pohledu na Bradavický hrad, s rozsvícenými okny jim zapleskala srdce nenadálou radostí.
Harry musel uznat, že takovéhle létání má opravdu něco do sebe. Už dlouho se necítil tak dobře. Byl pryč od všech starostí a lidských pohledů…něco jako na koštěti, ale přesto to bylo jiné. Pochyboval, že by je někdo z Badavických pozemků mohl zahlédnout, i kdyby už byl někdy svědkem něčí smrti a krásní okřídlení koně pro něj nebyli neviditelný.
Pohledem vyhledal Lunu, která letěla na testrálovi kousek před ním. Její slámové blonďaté vlasy vláli ve větru a zářili ve tmě.
Jeho testrál se najednou naklonil na stranu a nabral směr někam k astronomické věži. Harry nadšeně vykřikl, když kousek před ní změnil směr a těsně minul zeď školy.
"Harry!" uslyšel za sebou výkřik a pak uviděl Lunu, blížící se k němu. Moc by za to v té tmě nedal, ale někde uvnitř si byl jistý, že má na tváři opravdu upřímný úsměv. Stejně jako Luna, která teď letěla vedle něj.
"Luno, to je…úžasné," křikl na ní, aby ho přes hukot větru slyšela.
Sklonil se ke svému testrálovi a něco mu pošeptala. Ten začal okamžitě klesat. Harry na to koukal s otevřenou pusou. A jak se má teď dostat na zem on?
"Řekni mu to, rozumí ti," uslyšel ještě z dály Lunin hlas.
"Fajn," zabručel si pro sebe. "hochu, prosím, nemohli bychom už přistát?" zašeptal směrem ke svému dopravnímu prostředku a ten začal opravdu ztrácet výšku. Přibližovali se k zemi a Harry už začal pod sebou rozeznávat Černé jezero.
"Počkej!" vyjekl. "Já nechci do vody!"
Vyděšeně vykřikl, ale to už kůň pod ním zastavil těsně na břehu a nechal Pottera přepadnout rovnou do vody.
Byl to docela teplotní šok vzhledem k tomu, že byl prosinec a voda nemohla mít moc stupňů nad nulou.
"Ty zmetku," zasyčel mezitím, co se snažil doplavat ke břehu.
Když vylézal celý mokrý, prochladlý a naštvaný z vody, objevila se u něj Luna.
"Měl by ses usušit, Harry," pronesla.
Jmenovaný se na ni podíval jako na idiota, ale ona se o něj momentálně nestarala. Právě šeptala jednomu z testrálů něco do ucha.
Poté si sedla vedle něj na trávu a vytáhla hůlku.
"Počkej, pomůžu ti." Několik latinských slov a byl suchý.
"Děkuju." Šeptl a lehl si do trávy.
"Jsou to obdivuhodní tvorové, viď?" Uvelebila se do trávy vedle něj.
"To ano."
"Jaký obor studuješ?" zeptal se. Nechtěl, aby mezi nim opět zavládlo ticho.
"Chci být lékouzelnice. Jako maminka…ty studuješ na bystrozora, že?"
Harry pouze přikývl.
"Ty…tajíš nám něco, viď? Nám všem," začala opět Luna a Potter se na ní zděšeně podíval.
"J-jak jsi na to přišla?"
Dívka byla dlouhou dobu zticha. Harry jí neviděl do tváře, bál se, že ji snad mohl tou jedinou otázkou urazit.
"Od prázdnin," pronesla najednou.
Nechápal.
"Změnil ses, od prázdnin a pak…když odešla…"
Stále nechápal kam tím míří.
"Něco se stalo…mezi tebou a…Monicou, že?"
Byl stále zticha.
"Také něco s Ronem a Hermionou…něco, co změnilo tvůj pohled na ně."
Ta její upřímnost ho dostávala.
"Nemusíš mi to říkat," zamumlala po chvíli.
Podíval se jí do jejích věčně zasněných modrých očích. Když o tom tak přemýšlel, možná by mu neuškodilo někomu se svěřit.
"Víš já-" nevěděl jak začít. "Bojím se…odmítnutí."
Luna neodpověděla, ležela vedle něj z pohledem upřeným na oblohu.
"Je krásný,"
Už zase! Naprosto nevěděl, co tím myslí.
"Měsíc," osvětlila to a on též zvedl pohled k nebi.
I když stála nevěděl, proč tak najednou změnila téma, musel uznat, že má pravdu.
"Jmenuje se po tobě," usmál se Harry.
"To ne," zamítla myšlenku dívka. "Myslím, že tu byla dříve než já... Luna…byla i Římská bohyně měsíce, často prý jezdila s bílý vozem skrz nebe."
"Měsíc…je potřebnější než slunce, protože svítí ve tmě," nepřítomně se usmála.
"Velká medvědice, vidíš?" ukázala na oblohu. "A támhle Cassiopeia." Neviděl nic jiného než změť hvězd. "Velký pes a jeho nejjasnější hvězda Sirius-" zasekla se, což u ní nebylo zrovna obvyklé.
Harry ztuhl. I když se z jeho smrtí snad už smířil, takováto zmínka o něm…nedělala mu dobře.
"Promiň," omluvila se. "Stále ti chybí, že?" Jen řečnická otázka, nevyžadovala odpověď.
"Víš…" nevěděl jak začít. "Když zemřel…zbořil se mi celý svět. Už mi nezbyl vůbec NIKDO. Mohla bys teď říct třeba "zbyli ti přátele", ale to NENÍ to samé. V tu dobu jsem potřeboval někoho, komu bych věřil víc než sobě. Někoho o koho bych se mohl opřít, aniž by on sám upadl. Snad někoho dospělého? Nevím." Nechala ho mluvit a mlčky pozorovala měsíc nad nimi.
"Trčel jsem u Dursleových a jednoho dne jsem si prostě řekl NE. Vykašlal jsem se na nějakou pomoc od Brumbála nebo někoho jiného. Vydal jsem se do života na vlastní pěst.
Pak zemřeli i moje POSLEDNÍ příbuzní. Byl jsem SÁM, naprosto. Potloukal jsem se životem jak jsem mohl, když jsem potkal někoho dalšího. Člověka, který mi dodal chuť do života." Odmlčel se.
"Tvoje Luna. Tvé světlo v temnotě," dívka znovu obrátila pohled k nebi. Také pohlédl na ten zářící kotouč a snad poprvé si uvědomil, že je opravdu krásný. Měsíc, Luna, svítí ve tmě.
"Ona mi představila nové lidi, novou budoucnost," pokračoval, jako by ho nic nevyrušilo. "Byla to nová příležitost a já ji přijal. Zřekl jsem se tak své víry v Brumbála a otočil se k němu zády. Od té doby bylo všechno jinak. Pochopil jsem, kolik mi toho ředitel odpíral, nalhával a zamlčoval. Potom jsem potkal ji - Monicu.
Nastoupila do Bradavic a my spolu byli každičký den, každou hodinu. Jenže celé se to opět zbortilo. Byli jsme spolu…jinde…a já.…ji tam nechal," povídal dál, přestože měl slzy na krajíčku.
"Odešel jsem od ní a naše cesty se rozešli. Možná už navždy."
Vzájemně se s Lunou dívali do očí a on spatřil na její tváři jednu osamocenou slzu.
"Ron a Hermiona poslouchají Brumbála," pronesla Luna jen tak mimochodem. "Tatínkovi a mě to také nabízel. Nepřijali jsme."
"Já…neřekneš to nikomu, že ne?" poprosil.
"Já věřím ve šťastné konce." Jako by prosbu předtím naprosto přehlédla.
"A lásku na první pohled?"
"Samozřejmě, jak jinak by se do sebe mohli lidé zamilovat," usmála se, jako by si to ani jinak neuměla představit.
"A co tvorové jako elfové a…démoni?"
"Myslíš ty, kteří tu podle legend byli již dávno před námi?" zajímala se.
"Ne, ty, kteří tu s námi stále jsou." Nakrabatila obočí a zamyslela se.
"Myslím, že jsem nikdy žádného neviděla," odvětila. "Ale...Monica…ona, není…člověk, že ne?"
Harry se na dívku před sebou zděšeně podíval.
"J-jak jsi na to přišla?" zakoktal.
"Poznám to."
Opět ho naprosto vyvedla z míry.
"Monica…je asi napůl démon, viď?" odhadla a Potterovi nezbylo nic jiného, než na ni s otevřenou pusou koukat. Jak na to sakra přišla? Chvíli bylo ticho.
"Potkal jsi je?"
Nevěděl, co by měl odpovědět.
"Ano."
"Jací jsou?"
"Řekl bych, že trošku nahánějí strach. Démoni i elfové."
"Ona…odešla za nimi?"
Pouze přikývl v odpověď.
"Chtěla bych je poznat."

Když se druhý den probudil v úplně neznámé místnosti, na chvíli mu zatrnulo. Podíval se kolem sebe. Poté, co si všiml tolika poliček s knihami, napadla ho Bradavická knihovna, ale v té přece nebyl krb zdobený bronzovou a modrou barvou, obrazy slavných kouzelníků na stěnách, studenti divně po něm pokukující, vlastně ani gauč na kterém ležel a už vůbec ne duch, který se mu díval do očí ze vzdálenosti pouze pár centimetrů.
Jakmile Šedá dáma před ním zpozorovala, že už je objekt jejího zkoumání vzhůru, se zaječením odskočila.
Harry urychleně vstal z pohovky a několikrát zamával hůlkou, snažíc se uhladit svůj zmačkaný hábit, ve kterém tu pravděpodobně usnul. Lunu nikde v místnosti neviděl. Nějak teď nevěděl co říct.
"No…tak děkuji za pohostinnost vaší překrásné společenské místnosti a loučím se…adios!" teatrálně se poklonil a bleskově zmizel z havrapárské klubovny.
Vydal se na snídani do Velké síně, kterou zdobil veliký Vánoční stromek, spoustu barevných ozdob a jmelí nad každým stolem, ke kterému se tvořili fronty.
Harry s úšklebkem pozoroval, jak se si k sobě zrovna Ron neuměle přitáhl Hermionu, ale po chvíli byli ze svého místa vytlačeni Deanem s Ginny.
Rozešel se k Nebelvírskému stolu a většina přítomných na něj upřeli pohledy.
Hermiona mu zamávala, stejně jako Neville na znamení, že si má jít sednout k nim. Ron byl zřejmě v jedné ze svých nálad a tak ho naprosto ignoroval, stejně jako Ginny. Dean na něj hodil zhnusený pohled.
"Nebelvírské holky ti nejsou dost dobré?" nadhodil sarkasticky Seamus stojící před ním.
"A co Nebelvírské postele, ty taky ne?" přidal si Thomas.
Potter nechápavě hleděl na naštvané obličeje dívek vedených Parvati Patilovou a Levandulí Brownovou. Co ty dvě, proboha, ztropili zase za poprask?
"Co vám vadí?"
Naprosto nechápal jejich chování.
"To že se jsem byl na plese s Lunou?"
"Né to, že jsi s ní byl na plese, ale to, že spíš ze všema holkama kolem. Bratříčkuješ se s ostatními kolejemi včetně Zmijozelu. Dokonce jsi si prý zašel do společenské místnosti těch hadů pokecat a taky ti jedna z nich dělala tvůj účes, ve kterém mimochodem vypadáš jako francouzskej buzík!
Prakticky se nevšímáš naší koleje, roztrubuješ si kolejní tajemství jen tak do světa, naprosto se nesnažíš přinášet nám nějaké body při hodinách, na kterých se totiž pořád ocucáváš s tou svojí zmijozelkou a to není jediná! Tady Ginny jsi odkopl jako kus hadru, když jsi ji zrovna nepotřeboval, Ronovi jsi dal pěstí a ztrapnil ho před celou školou, na famfrpálové tréninky chodíš jen když ty sám chceš a vůbec se nestaráš o své přátele!"
Nezmohl se ani na slovo. Jen dál vyjeveně koukal na Deana, který se do něj takhle pustil, na Nebelvíry, kteří pouze přikyvovali jeho slovům a
na celou Velkou síň, ve které už nebyl jediný člověk, jenž by nepozoroval tuhle menší roztržku.
Takže si to shrnu…nechovám se podle Nebelvírských pravidel.
Rozesmál se, čímž přetrhl ticho v síní. Tohle bylo…absurdní.
Prostě se nemohl udržet, když viděl ty jejich naštvané a vyčítavé tváře. A to všechno jenom kvůli tomu, že nevede odboj proti ostatním kolejím a nechová se jak jeptiška?
Po chvilce se znovu uklidnil a hodil poslední pohled po Nebelvírském stole plném jeho…vlastně už ne příliš kamarádů.
"Děkuji za laskavá slova věrných přátel," odvětil s úšklebkem, který mu pohrával na tváři a otočil se k Nebelvírům zády.
Rozešel se ladným krokem ke Zmijozelskému stolu a celá síň sledovala bedlivě jeho počínání. Jeho kolej z části naštvaně, možná zrazeně, nebo uraženě. Havraspárští s narůstající zvědavostí, Mrzimor spíš ostýchavě, jako by neprávem vyslechl cizí rozhovor a Zmijozel buď znuděně, pobaveně, nebo možná trošku nechápavě, což ale nikdo z nich nemohl dát znát. Asi nečekali, že se Nebelvír otočí zrovna proti Potterovi.
Ten mezitím došel až ke jmelí nad Zmijozelským stolem, pod kterým stála Michelle, zřejmě čekající na další zájemce.
Téměř po něm skočila a oni splynuli ve vášnivém polibku,. Zajela mu rukou do vlasů a on si vychutnal na delší dobu poslední možnost šáhnout jí na zadek. Síni vládlo hrobové ticho.
Po chvíli se od sebe odtrhli a Harry jí věnoval jednu červenou růži. Pouze se ušklíbla a dala jí do vody ve sklenici nějakého prváka, nepozastavujíc se nad tím, že jí mohl ještě chtít pít.
Potter se otočil a došel k Mrzimorskému stolu, kde vzal za ruku Susan Bonesovou, kterou znal sice jen od vidění, ale i přesto ji lehce políbil a ona mu polibek nejistě oplatila. Trvalo to jen krátkou dobu, ale musel uznat, že to mělo něco do sebe. Položil před ni na stůl růži a posunul se zpět k Nebelvírům, kde si k sobě přitáhl zděšenou Hermionu.
Ta se sice bránila, ale proti němu neměla nejmenší šanci. Po chvíli se bránit přestala a přitáhla si Pottera ještě blíže k sobě. Ten se ale odtrhl a lehce jí položil do talíře růži. Dívka před ním zůstala jen okouzleně stát, hledíc do prázdna.
"Zde se pravděpodobně neodpouští žádná diskriminace, že?" nadhodil a přešel k profesorskému stolu, kde se posadil před Snapea na stůl, protože zrovna nad ním viselo jmelí. Tam si k sobě přitáhl profesorku Tormenotovu a ona nic nenamítala. Profesorovi lektvarů se asi moc nelíbilo, že zrovna on koukal z blízkosti několika centimetrů na líbající se dvojici a tak se zvednul a naštvaně vypochodoval ze síně.
Harry mezitím zanechal v profesorčiných ústech růži a jako poslední se vydal ke kolejnímu stolu Havraspáru. Tam vzal za ruku Lunu a splynuli v něžném polibku.
"Ta je pro tebe, ty jsi totiž mým měsícem…mojí lunou…světlem, co svítí v temnotě," podal jí poslední překrásnou vyčarovanou růži.


NOVÉ OBRÁZKY K POVÍDCE ZDE. (šaty na ples, Harryho nový účes)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karlos-sama | Web | 11. září 2010 v 16:10 | Reagovat

Tak to bylo něco, nečekal jsem, že takhle všechny dostane. Jsem zvědav, jestli na to nějak zareagují profesoři a ostatní studenti Bradavic xD

2 Zulík | 11. září 2010 v 16:34 | Reagovat

Perfekne napísaná kapitola.
Mylujem Heriho účes.
Tá boskávacia scéna na konci -mnam.

3 Palice | 11. září 2010 v 18:32 | Reagovat

Skvělá kapitola už se těším na pokračování :-)

4 Zdeňka | Web | 11. září 2010 v 19:58 | Reagovat

Ó to bylo překrásný... Opravdu!
Ten konec byl boží!!! :D ;)

5 Dean | 12. září 2010 v 0:55 | Reagovat

Krásna kapitolka táto sa ti fakt podarila takýto Harry je perfektný a Luna bola vždy zaujímavá postava. Ten koniec bol super. :)

6 Lisa | 12. září 2010 v 20:05 | Reagovat

Noo pááániii, tak to bylo skvělí, Luna je božíí, no a ten konec, to nemělo chybu :D Moc se těším na další kapču :D

7 Kejhyl | 24. září 2010 v 15:24 | Reagovat

Skvělej dílek, ten konec mě totálně dostal, jinak ta postava Luny je doopravdy super a to přirovnění (Světlo v temnotě) k ní doopravdy sedí... Moc se těšim na další díl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.