52. Veselé Vánoce všem! (HČ)

25. září 2010 v 15:02 | Nemesis
Tak je tu nová kapitolka ke Hře s časem. Není tu žádný boj, jenom pár rozhovorů... Enjoy it. :)


52. kapitola
Veselé Vánoce všem!

Potom, co Harry opustil Velkou síň nastal poprask. Všechny hovory směřovali vždy jen k jednomu tématu, a to - Harry Potter.
Ten se mezitím dostal až do Komnaty nejvyšší potřeby, kde už na něj čekala Weasleyova dvojčata.
"Nazdar Harry," pozdravili současně a on si s pokýváním hlavy sedl do křesla naproti nim.
"Vzhledem k tomu," začal Fred.
"že jsi nám přispěl celých tisíc galeonů," pokračoval George.
"na rozjezd naší firmy"
"jsme se rozhodli,"
"že bude nejlepší,"
"když z tebe uděláme,"
"našeho spolupracovníka,"
"obchodního partnera,"
"a spolumajitele obchodu,"
"který se jmenuje Weasley&Weasley,"
"což se dá ale změnit,"
"na Double W&Potter."
To jejich doplňování bylo opravdu pozoruhodné.
Harrymu se ale jejich nápad příliš nezamlouval.
"Vždyť já…já vás jen trošku…zasponzoroval. Těm vašim věcem vůbec nerozumím a všechno to je vaše práce, ne moje," protestoval.
"Za prvé…bez tvých peněž by se nám nikdy nepodařilo tak dobře rozjet," zavrčel jeden ze zrzků.
"Za druhé…my tě do těch "našich věcí" přece zasvětíme," přidal se druhý s úsměvem.
"A za třetí…bez tebe by jsme prostě nikdy nemohli mít takové zisky, jako máme teď, tudíž, je to i tvoje práce."
"proto by bylo hrozně nespravedlivé, kdybychom tě k tomu nepřidali."
"A pokud se ti nelíbí ten název, můžeš ho přece vymyslet ty, abys měl pocit, že také pracuješ, ne?"
Harry na ně vyděšeně koukal a nezmohl se ani na slovo, tohle ho fakticky nenapadlo.
"To, že ještě nevíš, jak bys nám mohl pomoci vůbec neřeš. Uvidíš, že se časem něco vymyslí."
Potter se zamyslel. "Kluci, já…asi vás už nedonutím změnit názor, co?" Odpovědí mu bylo jen rezolutní zakroucení hlavou.
"Dobře, ale ten název…no…nerad bych, aby v něm…jak bych to řekl…figurovalo moje jméno."
Ani jedno z dvojčat se nad tím příliš nepozastavilo.
"A co Weasley a spol. To vyhovuje?" navrhl Fred.
Harry se ušklíbl. "Jo, myslím, že jo."
"Probereme to na ústředí, myslím, že už tě McGonagalka hledá," ozval se George, který si nechal od komnaty vykouzlit veliké okno směřující na nádvoří. Tam pobíhala jindy přísná profesorka a zřejmě hledala posledního chybějícího žáka, který měl odjíždět na prázdniny domů.
"Uvidíme se," rozloučil se Harry a konečně se vydal zabalit si věci.

Procházel vlakem podél kupé a přemýšlel, kam by si měl tak sednout. Nejprve ho napadlo kupé, kde seděla Hermiona, Ron, Ginny, Dean a Seamus, ale to zavrhl hned, jak uviděl hrozivé pohledy kluků. Dál procházel kolem toho, kde seděla sice Michelle, ale společnost jí dělal Malfoy, Pansy Parkinsonová, Blaise Zabini, Crabbe a Goyle. Nad tím se ani neobtěžoval uvažovat.
Možná ho trošku mrzelo, že ho Nebelvír takto zavrhl, ale…třeba to tak bylo lepší. Už dlouhou dobu nevěděl, jak se má ke svým "přátelům" chovat. Když na něj Ginny házela zhnusené pohledy, Ron a jeho měnící se nálady, Dean, spící s jeho…tou zrzavou potvorou. Prostě se jejich cesty poněkud rozešli.
Mohl si sednout do kupé, ve kterém se bavili Luna s Nevillem, Susan Bonesovou a Hannah Abottovou, ale neměl na nikoho z nich náladu. Nakonec si tedy zmenšil kufr do kapsy, aby ho nemusel tahat a vylezl okénkem na střechu vlaku.
S lehkým úsměvem na tváři hleděl do krajiny. Takhle tu naposled jeli s Monicou…s Monicou, kterou už možná nikdy neuvidí.

Vlak pomalu ubíral na rychlosti a Harry seskočil ze střechy dolů. Jakmile Bradavický express zastavil, jako první vyskočil na nástupiště, s úmyslem hledat někoho z Řádu.
"Harry, zlatíčko," ozvalo se za ním a jemu už bylo jasné, kdo si pro ně i tentokrát přijel na nádraží.
"Dobrý den, paní Weasleyová," pozdravil a otočil se. "Nazdar Tonksová, ahoj Remusi!" věnoval úsměv mladé bystrozorce, držící se za ruku s Lupinem. Na svého dědu se ani nepodíval.
"Ahoj, Harry," usmála se na něj zářivě Nymfadora.
"Čauky, Harry," přidal se k ní vlkodlak. "Kde jsou ostatní?" optal se.
Jmenovaný pokrčil rameny. "Nejsem jejich chůva," odvětil klidně, nevšímajíc si nechápavých pohledů svojí uvítací čety.
"Ahoj mami," ozvalo se za ním a v objetí zrzavé ženy skončili postupně všichni přicházející, včetně Deana a Hermiony.
"Mami, nemůže s námi Dean být pár dní na ústředí?" nadhodila Ginny a dala svojí matce pusu na tvář.
"Já nevím, zlato. Víš, že se to řediteli moc nelíbilo," odvětila nejistě paní Weasleyová, ale při pohledu na smutný výraz své dcery poroztála.
"Tak já se ho ještě zeptám. Možná by mohl přijet třeba až na několik posledních dní prázdnin."
Harry to všechno sledoval s menším odstupem. Hermiona se tiskla k Ronovi, Ginny k Deanovi, Remus zrovna něco šeptal do ucha Tonks a on tu byl sám…lichý.
"Jsme tu všichni?" ozval se bručivý hlas starého bystrozora. Ani nečekal na odpověď a vydal se k přepážce vedoucí do mudlovské části nádraží.

"Ginny, ty budeš mít pokoj z Hermionou, Rone ty s Harrym-"
rozdělovala paní Weasleyová pokoje na Grimmauldově náměstí.
Harrymu padnul pohled na Rona, který se při zmínce svého jména zatvářil malinko naštvaně a Potter pro jednou sdílel jeho názor. Věděl však, že zrzek by se proti takovému rozhodnutí své matky nikdy neodhodlal něco namítnout, a tak to holt musel zařídit on.
"Paní Weasleová," přerušil ji a ona se na něj s milým výrazem na tváři otočila.
"Mohu něco namítnout?"
Jmenovaná pouze nechápavě přikývla.
"V tomto domě je mnoho nepoužívaných pokojů a dovolil bych si říci, že bychom zde v případě nouze zvládli ubytovat CELÝ Fénixův řád. Proto nevidím důvod, proč bychom se měli vzájemně dělit o pokoje a překážet si tak při některých činnostech.
Pokud by nikdo nic nenamítal, dovolil bych si zabrat jeden z pokojů ve třetím patře, které je celé naprosto nevyužité."
Zrzavá žena před ním se nezmohla ani na odpověď a zbytek přítomných, co si vyslechli tento rozhovor teď kmitali zvědavými pohledy mezi Harrym a Ronem.
Po hodné chvíli se paní Weasleyová vzpamatovala a přeskočila pohledem ze svého nejmladšího syna na Harryho.
"Samozřejmě, že můžeš, zlato," přikývla a Potter jí obdařil lehkým úsměvem.
Vydal se po schodech do třetího patra, kde se k němu hned přivalila vlna černé magie. Patro
na první pohled zapůsobilo jako dlouho nepoužívané, skryté pod vrstvou prachu, ale kdysi velice honosně vybavené.
Na zdech byli různé fresky a obrazy, až na konci chodby byl na stěně nakreslený děsivý obrázek hada. Stačilo ho pohladit po hlavě, říci tajné heslo, které zde fungovalo už přes několik století a dostali jste se do nepoužívané části domu Blacků. Sem chodili s Annien o prázdninách trénovat a vlastně ona tam někdy i přespávala.
Z každé strany byli potom jedny dveře. Od Annien, která tu vlastně jako malá bydlela věděl, že jedny vedou do Siriova a druhé do Regulusova pokoje. Černokněžnice bydlela ještě o patro výš.
Přemýšlel, jestli by se mu nepovedlo ji urazit, kdyby si pokoj jednoho z jejích bratrů přeměnil k obrazu svému, ale pak to nechal plavat, někde přece spát musel.
Otevřel tedy dveře do Siriova pokoje, který byl velký asi jako Nebelvírsá společenská místnost. Jeho kmotr si zřejmě potrpěl na veliké prostory. Ne, tohle on osobně rád neměl.
Vstoupil tedy do druhého z pokojů. Ten byl podstatně menší a útulnější. Harry zamumlal několik kouzel a zamával při tom hůlkou. Všechen prach zmizel a on tak mohl rozpoznat i barvy veškerého nábytku a ostatních doplňků.
Vše laděno podle očekávání do zelené barvy.
Jakmile vešel, po jeho pravici byli dveře, které vedli zřejmě do koupelny. Nakoukl tam a musel uznat, že vypadala opravdu luxusně. Byla tu veliká vana a stříbrně zdobené umyvadlo. Vše ostatní bylo laděné do bílé barvy. Až na konci byli další dveře s příznačným nápisem WC.
Vrátil se zpět do pokoje. Na protější straně od dveří byla dvě veliká Francouzská okna se závěsy. Pod nimi stál malý konferenční stolek se čtyřmi pohodlně vypadajícími křesílky kolem. Dál od dveří byl pracovní stůl, s mnoha šuplíky a dřevěnou židličkou. Pokud jste vešli dál do pokoje, v rohu na druhé straně od dveří byla postel s nebesy. Na každé straně byl jeden noční stolek. Poslední nábytek tvořila malá knihovna, oddělujíc jakousi pracovní část z konferenčním a pracovním stolem od té druhé, kde byla postel a skříň na oblečení.
Harry se pro sebe usmál, zvětšil si kufr a hodil ho na zem. Přemýšlel, že by se mohl převléci do něčeho jiného, ale nakonec se na to vykašlal. Měl na sobě normální mudlovské jeansy a koženou bundu. Tu si sundal a hodil na postel, zima tu byla, ale nebylo to tak hrozné. Čekal na Annien, byli domluvení, že přijde.

"Nemusíš tu být pokud nechceš, prostě se vykašleme na Brumbála a přijdeš až po prázdninách do školy…nebo, vždyť tam taky nemusíš."
Harry se ušklíbl, ale hned na to zvážněl.
"J-já…zůstanu tu, zjišťovat informace od Brumbála…a navíc, mám tu…přátele."
"Ty, kteří tě včera před celou školou vykopli ze svojí koleje?"
"Odkud to víš?"
"Tanya povídala…"
Harry se ušklíbl a vyšel ze svého, kdysi Regulusovo pokoje, nepočítajíc s tím, že je mohl někdo poté, co zrušili hlukové bariéry slyšet.
Hned jak za sebou zavřel dveře, narazil do Snapea, který se jistě jen tak náhodně procházel kolem.
Profesor ho přitlačil ke zdi a namířil mu hůlku mezi oči.
"S kým jste se to bavil, Pottere?" zasyčel.
Harry po něm hodil ledový pohled. "To není vaše věc!"
Ze Snapeovi hůlky vylétlo několik jisker, až musel Harry zavřít oči.
"Chcete mě podpálit nebo vypíchnout oko, Snape?" vyjekl podrážděně a odstrčil ho od sebe.
"Tak já si to zjistím sám," odsekl jmenovaný a vešel do Potterovo pokoje.
"Mám pocit, že už tam nebude," ušklíbl se a opřel se o stěnu, sledujíc svého profesora, který prohledával každý centimetr místnosti.
"Co je za těmi dveřmi, Pottere?"
"Koupelna," odvětil ledabyle.
Harry stál na prahu dveří a přemýšlel, kde asi může Blacková být. Jistě s sebou měla neviditelný plášť, takže se možná Snapeovi šikovně vyhýbala, nějakým způsobem drží na stropě, vyskočila z okna, nebo se zrovna prosmýkla neviditelná kolem Pottera a odběhla pryč.
"Pottere!" zaječel Snape, až se jmenovaný lekl.
"Co je?"
"Něco se o vás otřelo."
"Cože?" podíval se na muže před sebou jako na blázna.
"Prošel kolem vás někdo v neviditelném plášti."
"Aha, tak ho přece pojďme hledat, ne?"
"Pottere, ty parchante! Podáváš o nás tajně zprávy Temnému pánovi? A ta Tanya, o které ten někdo kdo tu byl mluvil, byla zřejmě profesorka obrany, Tormentová, že?" přešel po chvíli do tykání.
"Oh, jdete žalovat vašemu velkému ochránci Brumbálovi?"
"Ano a vy jdete semnou!" Chytl ho za ruku, ale Harry se mu vytrhl.
"Nikam nejdu a vy taky ne." Udělal krok směrem do pokoje a přibouchl za sebou dveře.
"Snape, jak ceněný je v lektvarech jed z baziliška?" změnil najednou téma.
"Co to melete, Pottere?"
"Jen mě tak napadlo, že pod školou jeden takový asi dvacetimetrový hádek je, víte? A jistě by se dal nějak šikovně využít, možná byste my s tím mohl pomoci." Nechal za sebou vykolejeného Snapea a vydal se dolů po schodech do prázdné kuchyně.
Otevřel si noviny, které tam leželi a začetl se. Ani nezvedl hlavu, když uslyšel, jak někdo vstoupil dovnitř. Dveře se zase zavřeli.
"Kolik tam toho je, Pottere?" ozval se Snape tiše.
"Tolik, kolik se toho jen nikdo nedozví."

Jak se blížili Vánoce, Harryho nálada klesala stále hlouběji pod bod mrazu. Tak ho napadlo, že vlastně nemá pro nikoho žádné dárky a možná by bylo dobré zajít něco koupit.
Jediný, kdo ses ním na ústředí bavil, byla kromě některých členů Řádu Hermiona. Ale i ta to dělala jen když nikdo nebyl na blízku. Zřejmě se ještě nerozhodla, na čí straně by chtěla stát. Vidina odboje proti celému Nebelvíru se jí nelíbila, ale to, jak Harryho podle jejího názoru neprávem obvinili také ne. Jenže měla ráda Rona a asi nebyla připravená na takovouto situaci, kdy by si musela vybrat jen jednoho ze svých přátel.
Potterovi zrovna ona příliš těžkou hlavu nedělala, i když by možná uvítal nějakou společnost jeho věku. Samozřejmě chodil po večerech, někdy i uprostřed dne do Letního sídla Blacků, kde bydleli všichni černokněžníci a někdy přišli i někteří z nich za ním na ústředí, ale nikoho svého věku tam neměl.
Dokonce byl i na mudlovské diskotéce kousek od Grimmauldova náměstí a jen tak tak stihl "malinko" opilý uhnout před pár smrtijedy, kteří po ústředí Řádu stále pátrali.
A zrovna dnes, dva dny před Vánoci se vydal inkognito nakupovat Vánoční dárky.
Nemohl jít v noci, protože to už by měli všechny obchody zavřeno a tak se vydal prostě uprostřed dne. Jen doufal, že ho nebudou shánět. Zamkl pokoj asi deseti různými kouzly a předpokládal, že je to alespoň trošku odradí. Až se vrátí, tak může říkat, že mu bylo buď špatně, nebo je hrozně nešťastný, kvůli tomu, že mu ten dům připomíná Siriuse.

"Jingle bells, jingle bells, jingle all the way, Oh what fun it is to ride in a one-horse open sleigh, hey," ozývalo se celým domem.
S podrážděným výrazem nakoukl do kuchyně a sundal si venkovní bundu.
"Jingle bells, jingle bells, jingle all the way,"
Nakoukl dovnitř a měl co dělat, aby se mu oči nezalili slzami. Všechny ty smějící se tváře, Vánoční stromek, všude barevné ozdoby, paní Weasleyová rozlévající punč.
"Ahoj Harry, pojď se taky bavit?" křikla na něj Tonksová a nešikovně slezla z Remuse.
"Oh what fun it is to ride in a one-horse open sleigh."
Do očí se mu hrnuli slzy.
"Ne, díky." Odešel.
"A day or two ago. I thought I'd take a ride,"
"Pottere?" ozval se za ním známý hlas.
Nereagoval.
"POTTERE!"
Bez odezvy. Stále šel dál po schodech.
"Pottere, poslouchejte mě sakra!" zařval Snape, chytil ho za ruku a otočil k sobě.
Pohled mu padl na jeho skelné oči.
"And soon Miss Fanny Bright Was seated by my side,"
"Co se-" nedořekl.
"Nechtě mě na pokoji, Snape. Jsou Vánoce, neumíte se bavit?" zavrčel a vyběhl až do svého pokoje, neohlížejíc se na profesora.
Ten zůstal nechápavě stát na schodech.
"The horse was lean and lank; Misfortune seemed his lot;"
S hlasitým prásknutím za sebou zabouchl dveře a svalil se na postel. Nechtěl to slyšet. Nechtěl slyšet ty šťastné hlasy a smích.
Proč se s tím sakra už nesmířil?
"He got into a drifted bank, And we, we got upsot."

"Ha, ha, ha…a on pak řekl…ha,ha…já si pro tebe přijdu, Santo!" Místností se rozezněl veselý sborový smích.
"Molly, nalej mi ještě!"
"Ale Remusi, vždyť už jsi toho vypil-"
"Ale Molly, vždyť jsou přece ty Vánoce…"
Snape vešel do přeplněné kuchyně a okamžitě nasadil zhnusený pohled.
"Jé, nazdar Severesi!" křikl na něj Lupin.
Otočil se po hlase a pouze povytáhl obočí. Možná už chápal, proč odtud Potter utekl, jenže proč ty slzy?
Chtěl se zase rychle vypařit, ale vlkodlak ho zadržel.
"Neviděl jsi Harryho?"
"Viděl."
"A nevíš co se mu stalo…?"
"Možná nemá rád Vánoce," zasmál se Ron.
"A nebo Vánoční stromky," přidala se Ginny a všichni mladí se rozesmáli.
"Ne," odpověděl na Remusovu otázku a odešel.

Byla pryč přece už tak dlouho, proč to sakra stále nedokáže pochopit? Jejich cesty se rozešli a on se stále díval zpátky. Za obzor, jestli se třeba nevrátí.
Jenže teď tu měl i druhý problém. Ten problém byla Luna. Říkal jí světlo v temnotě, jenže co bude dělat, pokud zase vyjde slunce? K čemu je měsíc ve dne?
Byli dvě. Dvě dívky. Dva životy. Dva naprosto rozdílné osudy, spojené jen jedinou věcí…přítelem.
Nevěděl co by měl dělat. Stále slyšel kolem sebe tu veselou hudbu dole. Viděl před očima ty rozjařené tváře. Nikdo z nich se o něj nezajímal. Vyšel z pokoje a zamířil do místnosti, kde býval Klofan. Ten byl podle Remisových slov v nějaké chovné stanici v Nizozemí, či co.
Otevřel dveře a zjistil, že je místnost plná nanošeného haraburdí. Vlastně si nikdy nevšiml, že by se do ní tolik věcí mohlo vůbec vejít.
Ale jemu to tu vyhovovalo. Kolem místnosti byli nějaké protihlukové bariéry, takže nebylo zezdola nic slyšet. Zřejmě to bylo proto, aby Klofana nikdo moc nerušil, nebo právě Klofan rušil spící obyvatele domu.
Došel až k oknu, otevřel ho a sedl si na parapet.
Byli Vánoce! O těch se má člověk radovat, ne? Ne, asi ne, právo radovat se, má jen někdo.
Postavil se v okně a konečně vyhlédl ven na ulici. Byl tak temná, domy vypadali až děsivě, zvrhnuté popelnice a odpadky. Zvláštní pobudové a toulající se kočky venku mezi starými a rozbitými auty. Jak si někdo mohl vybrat právě tohle místo pro svůj dům?
Přemýšlel, co by se asi stalo, kdyby mu teď podklouzla noha a on spadl. Byl ve čtvrtém patře, což by mu mohlo zajistit i smrt.
Rozplácl by se snad dole na chodníku jako moucha? Nebo by nejdřív narazil do zdi domu? Nenapíchl by se snad na bizardní strom bez listí? Třeba by ho někdo zachránil… Ne, to byla jen představa, byl v tomhle domě snad někdo, kdo by ho opravdu chtěl zachránit? Asi ne a proč by vlastně měl? On, chlapec, který přežil už nebyl jejich nejlepší přítel, neusmíval se na každého a nevěřil všem slovům vycházejícím z jejich úst. On se díval skrz ně, viděl jejich počáteční strach z něj, závist, opovržení a nenávist.
On BYL vrah. To sice nikdo z nich nevěděl, ale on sám před touto skutečností nedovedl utéct. A sžíralo ho to. Zevnitř. Zabil dva smrtijedy. Jen tak z nudy. A necítil při tom vůbec NIC. Možná se přitom i bavil. Smál se jejich bezmocnosti a utrpení. Oni se taky smáli, když mu zabili rodiče a Siriuse. Je teď stejný jako oni…
"No a co?" zakřičel do ulice.
"Jsem vrah. Zabil jsem je a není mi to líto! Smál jsem se, když umírali. A co s tím uděláte? Zabijete mě? Poslužte si! Já se přitom budu taky smát!" A smál se. Byl to děsivý smích. Smích šílence, který právě dostal svou kořist. A jemu to bylo jedno. Ať to klidně slyší celý svět.
"Nechápu, proč sis vybral na vyřvávání zrovna tuhle místnost. Myslíš, že snad někoho zajímají tvoje výčitky svědomí?" ozval se někdo za ním.
Harry se ani neotočil. Dál zíral do s šíleným úsměvem tmavé ulice.
"Malfoy," oslovil nově příchozího. Ten mlčel.
"Kde se bereš zrovna tady?" nadhodil s úšklebkem, i když ho kouzelník za ním nemohl vidět.
"Hledal jsem nějakou KLIDNOU místnost…a nepovedlo se."
"Spíš mě zajímalo, co děláš v tomhle domě."
"To není tvoje věc."
Harry mlčel.
Hodnou chvíli bylo ticho, až se ozval zase Draco. "Víš, že bych tě teď mohl shodit dolů? Nestihl by ses ani otočit, abys mi věnoval poslední pohled a válel by ses na chodníků pod oknem…pravděpodobně mrtvý."
Na chvíli mezi nimi opět zavládlo ticho.
"Tak proč to neuděláš?"
"Co?" Ta otázka Malfoye naprosto vyvedla z míry.
"Tak to zkus. Uvidíme."
"Cože? Co uvidíme?"
"Jestli to stihnu."
"C-cože?"

"Jestli se stihnu otočit."
Přešlápl a přes rameno pohlédl na blonďáka za sebou, který ho obdařil naprosto nechápavým a překvapeným pohledem.
"Proč tu jsi?" zopakoval Harry svoji první otázku.
"Říkal jsem ti, aby ses nestaral, Pottere," nabral Malfoy svoji ztracenou suverenitu.
"Fajn, tak něco za něco, jo? Nezajímalo by tě, proč jsem tu já?"
"Nemáš kam jinam jít," vyprskl Malfoy.
"Stejně jako ty."
Draco neodpověděl.
"Ale já to myslel malinko jinak. Proč myslíš, že stojím v okně, ve čtvrtém patře a křičím si tu do větru?"
"Chceš mě naštvat?"
"Špatná odpověď. To už mě přešlo."
"Chtěl si spáchat sebevraždu a ušetřit tak práci Temnému pánovi?"
"Přemýšlel jsem o tom."
"Kam tímhle vůbec míříš Pottere?" zavrčel Malfoy. "A proč jsi tu křičel jak na lesy, že jsi vrah? Že by jsi zrovna TY někoho zabil?"
Poprvé se Harry otočil tak, aby viděl Dracovi do očí.
"Jen by mě zajímalo, co bys dělal kdybych skočil," odvětil Potter a opět stočil pohled do ulice.
Malfoy mlčel.
"Zachránil by jsi mě? Přiběhl by ses podívat, jestli jsem mrtvý? Smál by ses? Běžel by jsi pro někoho z Řádu? Nebo by jsi zůstal jen koukat, jak umírám?"
"V tuhle chvíli mám takový pocit, že bych si asi došel k tobě dolů, abych tě mohl dodělat. Proč sakra mluvíš v hádankách, Pottere?"
"Ano, jsem vrah."
"Co to zase meleš?"
"Odpovídám na tvoji předchozí otázku. Ptal ses, jestli už jsem někoho zabil."
"Lžeš!"
"Ty ne, že?" Naprosto ignoroval Malfoyovo obvinění.
"Víš jaký je to pocit? Pocit, když stojíš nad někým s dýkou v ruce?"
Draco mlčel.
"Když je jen na tobě, co se stane dál?"
Blonďák stále neodpovídal.
"Věříš na osud?"
"Ani náhodou."
"Já myslím, že existuje. A že ten, kdo ho píše miluje právě ten pocit, kdy může někomu vzít život, nebo jeho smysl."
"Pottere, přestaň básnit, slez z toho okna a běž si po svých!"
"Myslím, že si na mě vzpomeneš, až budeš mířit neozbrojenému člověku na srdce. Myslím, že jsme o tom kdysi s Voldemortem mluvili. Říkal, že se mi to jednou zalíbí…a měl pravdu. Umíš si to alespoň představit? Ten pocit uvnitř v tobě, když tě někdo prosí o smrt, o slitování. Když slyší kolem sebe vytí vlkodlaků, má před očima svoji smrt a pak projdeš okolo ty a on tě o to poprosí? Je to nevysvětlitelné."
Zavládlo mezi nimi na dlouhou dobu opět ticho. To přetrhl až Malfoy.
"Utekl jsem od rodičů. Vzepřel jsem se. Nechci být něčí poskok. Být služebníkem. Já se totiž NEBUDU nikomu plazit u nohou, NIKDY!" zasyčel.
Harry se ušklíbl.
"Ještě bych si nakonec dovolil jednu přátelskou radu. Svěřil jsi do rukou Brumbála svůj život, stejně jako já, ale nesvěř mu i jeho smysl."
V tom do pokoje vtrhl Moody a hned za ním Snape.
"Udělal ti něco, Draco?" zavrčel okamžitě profesor na blonďáka, ale ten pouze zakroutil hlavou.
Pak se všechny pohledy upřeli na Harryho záda.
"Pottere, slezte odtamtud!" křikl Moody.
"Jsou Vánoce, Pottere, neumíte se bavit?" vrátil mu Snape jeho vlastní větu.
Jmenovaný se pouze ušklíbl někam směrem do ulice.
"Myslím, že to stihnu," prohlásil jen. Jediný Draco pochopil.
"Veselé Vánoce všem!"
A skočil.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zdeňka | Web | 25. září 2010 v 15:54 | Reagovat

Ježiši marjá!!!!!!!!! To si děláš srandu! Takhle skončit kapitolu! Ááááá!!! A navíc, když se ti "moc nechce do další"! Jak to teď přežiju?! Prosím tě přemluv se k pokračování... Prosím! Tohle mi nemůžeš udělat... :( :'(
Jinak je to fantastický! ;)

2 Zulík | 25. září 2010 v 16:32 | Reagovat

Určite sa premiesnil alebo tak...
Teším sa nato ako sa budú ostatný tvárit ked bude letet z okna-hlavne Moody.
snád sa skoro dočkám.

3 Lisa | 25. září 2010 v 17:25 | Reagovat

No ty vole! :D Tak to je něco! On fakt skočil, ješkovy... a ty to takhle utneš! Božíínku, já do další kapitolky nevydržím! Prosíím, co nejrychleji další kapitolku, přece nás v tom takhle nemůžeš nechat! :-) Vážně skvělá kapitolka.. :D

4 Dean | 25. září 2010 v 21:28 | Reagovat

Heh skvelá kapitolka som zvedavý jak sa Harry dostane z tej menšej depresie a ten koniec bol parádny budem sa tešiť na další dielik :)

5 Kejhyl | 26. září 2010 v 2:05 | Reagovat

Skvělí, jako vždy... a ten závěr, ten bylo naprosto úžasnej, ale jestli rychle nepřidáš další kapitolku, tak asi skočim taky :D

6 Alencolm | 26. září 2010 v 8:19 | Reagovat

prosim pokráčko prosim!!!

7 Palice | 27. září 2010 v 21:03 | Reagovat

Neeeee to snad není možné takhle tu kapitolu ukončit. Jinak je to skvělá kapitola a nemůžu se dočkat pokračování

8 Mikel | 11. října 2010 v 11:02 | Reagovat

Nedávno som našiel túto poviedku a musím povedať, že jedna z najkrajších aké som čítal. Čo dodať len tak dalej píš takto skvele.

9 minimarka | E-mail | Web | 14. ledna 2011 v 22:52 | Reagovat

Paráda! Harry skákej! Setři je všechny!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.