10. Dost temná na všechno (PU)

13. prosince 2010 v 20:30 | Nemesis
Tak a máte tu vytouženou pěkně kulaťoučkou desátou kapitolku. Sice jsem ji chtěla přidat dřív, ale nějak mám teď problémy s počítačem. Je naprosto neakční a neděje se v ní prakticky nic důležitého. xD Nevyřešíme Alexanderovu závislost, nedáme ho dohromady s Clarissou ani nezabijeme Voldemorta, i přesto pevně doufám, že se bude líbit.
Příští kapču už jsem začala psát, ale nečekejte ji dřív než na Vánoce. :) Přeji příjemné čtení.


10. kapitola
Dost temná na všechno

Ženy na sebe nežárlí jen tenkrát, když na jednu připadají dva muži.
(Hésiodos)

"Rozvrh hodin…Alexander Shadow," strčila mu svinutý pergamen pod nos Clarissa.
"Blaise Zabini…Theodore Nott."
Nedočkavě se podíval, co ho tenhle rok čeká za hodiny.
"Takže dneska dvouhodinovka lektvarů, péče o kouzelné tvory a dvě hodiny přeměňování."

"Dovnitř," zasyčel Snape a celá třída se nahrnula do učebny lektvarů.
Alexander si sedl společně se Zabinim do první lavice, vedle Draca a Pansy.
"Pro začátek si dáme malý test," začal profesor s úšklebkem a celá třída si povzdechla.
"Pokud někdo z vás dostane "nedostatečně", už ho ve své třídě pokročilých lektvarů nechci NIKDY vidět," zakotvil pohledem na Nebelvírské polovině třídy.
"Samozřejmě, že některým jedincům," Draco při těch slovech sebejistě vypjal hruď. "Nebude test dělat zřejmě žádné problémy, ale ti ostatní a hlavně někteří," Snape prošel těsně kolem rozklepaného Nevilla. "By to měli vzdát raději už předem."
"PRÁSK"
Celá třída se otočila na Longbottoma, který strachy upustil kotlík na zem.
Od Zmijozelských se ozval sborový smích a ani Alex se neubránil pobaveného úšklebku.
Snape třídu jediným pohledem umlčel, máchnul hůlkou a před každým na lavici přistál jeden test.
"Pracujte, máte deset minut."

"Výsledky dostanete příští hodinu, doufám, že budou…uspokojivé," ušklíbl se Snape.
"Teď začneme s praktickou výukou. Práce bude probíhat ve trojicích. Každá trojice bude zpracovávat jiný lektvar podle návodu a budou to elixíry s dlouhodobou přípravou. Budete na to mít tři týdny."
Alex se otočil na Zabiniho, který přikývl.
"Bohužel…partnery si vybírat sami nebudete," zchladil je Snape. "Rozdělím vás já."
Nebelvírská půlka třída jen zděšeně valila oči.
"Takže…slečna Grangerová…bude jistě ráda spolupracovat s pány Crabbem a Goylem," začal Snape a několik Zmijozelů se zachechtalo. Hermiona jen zamračeně přikývla.
"Pan Thomas v každém případě potřebuje profesionální pomoc od slečny Parkinsonové a pana Malfoye."
Draco hodil na Deana povýšený pohled a ten to okomentoval odfrknutím.
"Pane Finiganne, vy budete pracovat se slečnou Patilovou a pomůže vám pan Zabini."
Alexander nevnímal několik dalších trojic, než přišla řada na něj.
"Ach, a zbyl nám tu pan Weasley s panem Longbottomem. Sedněte si někam daleko od ostatních, ať nikoho v průběhu práce nezraníte," ušklíbl se. "Málem bych zapomněl…pane Shadowe, budete pracovat s těmi dvěmi, doporučuji si od nich ale držet odstup, možná byste je mohl zkusit něco naučit, i když pochybuji, že je to možné."
Alexander si ty dva Nebelvíry chladně prohlédl. Proč musel skončit zrovna s nimi? Upřímně věřil, že jeho, jako Zmijozela by Snape ze svých hodin nevyhodil, ale stejně, jak má s Nevillem a Ronem dobře uvařit nějaký lektvar?
"Teď, když jste všichni rozděleni, vám přidělím lektvary, které budete vařit. Očekávám excelentní práci a počítám i s jejich…odzkoušením."
Alexander pozoroval Snapea, jak přiděluje každé trojice lektvar a přemýšlel, jak by se měl tomu smrtijedovi zalíbit. Co vlastně ten netopýr uznává? Lektvary, možná černou magii, Zmijozelské chování…to všechno by zvládal, ale on chtěl být něčím víc, než ostatní členové jeho koleje. Chtěl být tím nejoblíbenějším.
"Pane Shadowe, lektvar Antea victus." Lektvar minulého života.
Ušklíbl se. Nebyl to až tak složitý lektvar, spíš náročný na čas.
"Takže, který z vás alespoň teoreticky chápe, co je to příprava lektvaru?" otočil se s povytaženým obočím na dva Nebelvíry.
"Zmlkni, Shadowe! Ty tvoje poznámky tu nikoho nezajímají!" okřikl ho Ron.
"Oprav mě, pokud se mýlím, ale tohle byla spíše otázka, než poznámka. Kdybych měl potřebu něco poznamenat, dodal bych, že u tebe nemá zřejmě ani cenu se ptát," odvětil bez jediného úšklebku, jen s kamennou tváří.
"Longbottome, ty jsi jistě moji otázku pochopil, že?" otočil se na druhého Nebelvíra a ten trhaně přikývl.
"A odpověď?"
Neville mlčel.
"Takže podle vás, jste se za těch šest let v hodinách profesora Snapea nic nenaučili?"
Oba dva zkameněli, protože profesor stále zrovna za Alexem a s úšklebkem čekal na odpověď.
"Nemáme povinnost odpovídat na tvoje úchylný otázky, Shadowe!" zařval Ron přes celou třídu.
"Takže ne? Nenaučili? To ale skoro vypadá, jako byste napadali pana Snape, že je špatný profesor," nadhodil zamyšleně s úšklebkem na tváři, vědomí si pozornosti celé třídy v čele se Snapem.
Ron zrudl studem a potlačovaným hněvem, načež se Neville celý bílý strachy skácel ze židle.
"Mám si mlčení vyložit jako souhlas?" zajímal se a znuděně pozoroval Rona přemýšlejícího, jak z toho ven.
"Ach…tak…no, já…to…víte," nesouvisle zakoktal Ron a Alexander povytáhl obočí.
"Promiň, ale nerozuměl jsem ti. Zkus to znova."
"No, já…víte…nechtěl jsem to…ale…ono…prostě mi to nejde…i když je…profesor Snape…jistě…v-výjimečný…učitel," zakoktal a Alex se ušklíbl.
"Vaše pochvala mě opravdu nesmírně potěšila, pane Weasley," vložil se do toho s hlasem plným ironie a pohrdání Snape. "Bohužel ve školním řádě je zaneseno, že by žáci opravdu NEMĚLI lhát svým učitelům a vaše výpověď nezněla příliš upřímně. Odebírám Nebelvíru třicet bodů za lhaní profesorovi a máte týdenní trest s Hagridem v Zapovězeném lese."
"Ale, pane profesore," vyjekl Ron. "Nelhal jsem VÁM, ale pouze tady Shadowovi a navíc už mám od vás trest na příští tři týdny dopředu," zavrčel nakvašeně. "A navíc to vůbec nebyla lež, profesore," vyjekl, když si uvědomil svoji chybu.
"To, že jste lhal svému spolužákovi také není zrovna věc, kterou byste se měl chlubit, pane Weasley. Váš trest s Hagridem si odpracujete po těch třech týdnech s Filchem a odebírám Nebelvíru dalších deset bodů, za to, že už ani nevíte, co říkáte, Weasley."
"Ale to není spravedlivé! A co Neville?" zanaříkal podvedeně.
Alex si při těch slovech opovržlivě odfrkl.
"Chtěl by jste něco dodat, pane Shadowe?" obrátil se na něj Snape.
"Ne, jen mě napadlo, že se pan Weasley zrovna nezachoval jako hrdý Nebelvír, když prásknul i svého…vystrašeného přítele," ušklíbl se a profesor po chvilce přemýšlení přikývl.
"Máte pravdu, pane Shadowe. Odečítám Nebelvíru deset bodů za porušení kolejních tradic, Zmijozelu přičítám dvacet bodů za skvělý úsudek pana Shadowa a dalších deset bodů panu Shadowovi, že se pokusil naučit svého hloupého spolužáka, něco dobrého. A vy Longbottome si odpykáte týdenní trest s panem Weasleym. Teď pokračujte v práci."
"Zabiju tě, Shadowe, přísahám, že tě zabiju, ty Zmijozelskej hade! Ty odpornej smrtijede! Lituji tvoji matku, že se jí narodilo něco takového, jako jsi ty a nedivím se, že tě hned po narození odklidila do sirotčince! Protože mít tě každý den na očích, to je fakt hnus!"
Alex se do té doby díval někam za profesora Snape, ale teď trhl hlavou k Ronovi. Cítil, že na tohle opravdu nemá dostatek sebeovládání. Plamen, který Neville zrovna zapálil pod kotlíkem značně narostl a jiskra přeskočila na Ronův hábit, který začal okamžitě hořet.
Alexovi oči probleskli rudou barvou a zapíchli se do těch Ronových. Ten cítil, jak se mu žár spaluje svrchní oblečení, ale nemohl nic dělat. Ztuhlý strachy pozoroval temnotu odrážející se v těch očích. Očích, kde se přeléval oheň a tma, očích, jež byli očima vraha. Nedokázal myslet na nic jiného. A co, že hoří? Jeho problémy se zdáli najednou tak malicherné. Proč by se měl zajímat o něco jiného? Vždyť ta temnota, stačí. Nicota kolem něj se uzavírala. Rudé blesky prošli tmou a zajiskřilo to. Možná, že by se měl podřídit, podřídit tmě a zatracení.
"Pane profesore, hoří!" zaječel někdo a Alexander nedobrovolně odtrhl pohled od Rona. Už byl tak blízko. Tak blízko k pochopení sebe sama a své moci. Mohl konečně vědět. Mohl znát tajemství té vemlouvavosti jeho pohledu. Jeho temného pohledu, jež dostal zpět svoji černou barvu.
Odskočil od Rona. Spíš kvůli tomu, aby nepřekážel Snapeovi v jeho uhašení, než, že by se opravdu bál toho ohně.
Vlastně by mohl Rona jediným pohledem uhasit sám, ale neměl důvod.
"Weasley, co jste sakra dělal?" zasyčel profesor rozzuřeně a pohlédl na Nebelvíra, který byl sice v šoku, ale zřejmě žádné fyzické zranění neobdržel.
"To on! Poštval na mě ten oheň," zaječel hystericky a všechny pohledy se zapíchli do Alexe. Ten povytáhl obočí.
"Poštval jsem na tebe oheň, Weasley?" ušklíbl se.
"Byl to on, pane profesore!" zaječel hystericky Ron. "Podíval se na ten kotlík a pak na mě a ono to…přeskočilo…jako jiskra…a pak ten oheň…hořel a já se na něj jenom tak díval, jemu do očí a měl je rudý…a pak jsem nevěděl co dělat…vlastně jsem nic dělat nemohl! No…a nakonec ten blesk… a j-"
"STOP, WEASLEY!"

"Sašo, to bylo super!" přiřítil se k němu po hodině nadšený Zabini. "Takhle už Weasleyho dlouho nikdo neztrapnil a těch bodů co jim Snape ubral, dokonalý!"
"Klid, Blaise!" přerušil zmijozela Alexander. "Samozřejmě, že jsem úžasný, ale teď potřebuju na péči o kouzelný tvory."
"V pohodě, Sašo. Jdu na bylinkářství, to je při cestě. Jinak…máte to spojený i se sedmými ročníky. Zmijozel a Nebelvír."

"Ahój, třído!" pozdravil zvesela Hagrid.
"Na dnešek sem si od pana ředitele vypůjčil Moudrej klobouk, kterej vás rozdělí do několika skupin. Myslel sem, že by to mohlo bejt pro vás takový zpestření, víte? Budete po třech a každá trojka dostane svýho vlastního rejpala, o kterého se budete teď nějakou dobu starat, jo?"
O několik minut déle už Alexander po boku s Hermionou a Clarissou znuděně pozorovali malého zeleného spícího skřeta.
"Jak se bude jmenovat?" nadhodila Clarissa.
"Malej Zelenej Zabiják."
"Zamítnuto. Dál?"
"Nudnej Ušatej Rejpal."
"Určitě ne. Dál?"
"Otravná Malá Potvora."
"Alexandere, zmlkni! Grangerová?"
"Co třeba Nici? Podle Nicolase Flamela? Ten byl významným pařížským alchymistou, mimo jiné vytvořil i slavný Kámen mudrců. Narodil se roku patnáct set-"
"Stačí!" umlčela ji zmijozelka. "Přikláním se k prvnímu názoru."
"Platí," ušklíbl se Alexander. "Malej Zelenej Zabiják."
"To je nedůstojné. Nikdo s takovým jménem nikdy neexistoval! Nemůžete si jméno jen tak vymyslet, jako byste ho snad dávali nějakému zvířeti, nebo-"
"Nejsem si vědom toho, že by jsem někdy slyšel o někom se jménem Hermiona Grangerová," ušklíbl se Alex.
"Ale…Hermiona je normální jméno, používané-"
"Stejně jako Zabiják, oblíbené jméno, používané…" usmála se vítězně Clarissa a Hermiona si naštvaně odsedla o kousek dál od nich.
"Co teď?" ozval se po chvilce ticha Alexander.
"To, že jsme ty a já společně setřeli Grangerovou neznamená, že jsme teď…spolu," zavrčela.
"Samozřejmě, že ne," odvětil Alex rychle. "První rande nic neznamená, až spolu budeme déle, tak možná, ale teď bych to nazval spíš…volným vztahem, nemyslíš!"
"NE!" vyjekla, přičemž se Hermiona kousek od nich zasmála. Clarissa na ni hodila vražedný pohled.
"Ale Clarisso…přece by ses netvářila tak vražedně tady na Hermionu jen kvůli jednomu klukovi…tedy mě, ne?"
"Poslouchej svého partnera!" poučila ji Hermi.
Clarissa naštvaně zafuněla a nebelvírka se znova rozesmála.
"To, že jsme ty a já společně setřeli Averyovou neznamená, že jsme teď spolu, jo?" otočil se Alexander pobaveně na Grangerovou, parodujíc Clarissu, která vypadal, že brzy vybuchne.
"Ale Clar…přece by ses na mě nezlobila…to by byla naše první hádka!"
Jmenovaná vyskočila na nohy a vyslala po Alexovi hned několik kouzel naráz. Ten se stihl bleskově odkulit někam mezi stromy. Vykoukl ze křoví a už na něj letělo několik dalších kleteb z černé magie.
"Kvůli tomuhle se tě všichni tak bojí?" nadhodil s úšklebkem a vykryl další útok zlatavým štítem. Clarissa se zastavila.
"Mají i jiné důvody," odsekla a seslala na Alexandera neverbálně cruciatus.
"Rád bych je slyšel," vyhnul se rudému paprsku a sám na ni beze slov vrhl imperius, mdloby na tebe a složitou matoucí kletbu. Ani jedno kouzlo ji netrefilo.
"Mám ráda souboje," začala. "Nečestné, krvavé, bez pravidel. Ráda používám zakázané kletby a taky…jiné zbraně." Najednou měla v ruce dýku a hodila ji po něm. Nestačil uhnout a zařízla se mu do ruky. Počastoval svoji soupeřku chladným pohlededm a poté vyhledal pohledem dýku zapíchnutou kousek od ramenního kloubu. S bolestným zasyčením ji vytáhl a rána se začala okamžitě hojit. Tohle bylo něco jiného než svěcená voda, takové polechtání.
"Ještě nikdo tady na škole mě neporazil," usmála se Clarissa samolibě. "Ráda vyhrávám."
Alexander se zasmál. "To já taky," prohlédl si zbraň ve svých rukou. "Ale co rozhodně nemám rád, jsou dýky!" zasyčel a vrátil dívce úder. Nůž jí protrhl hábit a přišpendlil ji na strom.
Alex přešel blíže a přitiskl se k ní. Vytáhl dýku zapíchnutou ve stromě a přiložil ji Clarisse k tváři.
"Dnešní den si zapamatuj jako den své první porážky," ušklíbl se a zadíval se dívce do očí.
Ať se snažil jak chtěl, nedokázal jí proniknout do mysli, nedokázal ji ovládnout. Čekal cokoliv, ale ne vášnivý polibek. Objal jí rukou a sjel jí rukou na zadek. Byli k sobě přitisknutí a snad i ten polibek byl v jejich případě bojem, bojem o nadvládu. Byl však brzy přerušen Alexandrovým zalapáním po dechu. Podlomili se mu nohy.
Vyhledal pohledem ty černé oči před sebou. Clarissa se na něj usmívala s tenkým škrábancem na tváři, který jí udělal, když padal a s další kudlou v ruce, po které stékala rudá krev…Alexanderova krev. Bez hlesu na ni zíral. Clarissa zvědavě naklonila hlavu a přiklekla si k němu. Přejela mu rukou po ráně na břiše, kterou mu zrovna uštědřila. Už se začínala hojit. Na ruce už neměl ani škrábanec.
Přitáhl si ji k sobě a opět splynuli v polibku. Odstrčila ho od sebe.
"Jsi temná," prohodil s úšklebkem.
"Co?" Vypadala zmateně.
"Počkej! Neměl by ses teď začít svíjet bolestí a prosit o život? Jak to, že ti sakra nic není?"
"Pokud tě to potěší…docela to bolí," zavrčel a vytrhl jí krvavou dýku z ruky, aby se nerozhodla ho zase probodnout. Prohlédl si svoji ruku, kde už kromě krve nebyli jediné známky po zranění.
"J-jak…t-ty-" zarazila se. Mezi stromy se objevila vysoká Hagridova postava, doprovázená Hermionou.
"Uprav se!" zasyčela na něj a sama kolem nich několikrát zamávala hůlkou, čímž je oba vyčistila od krve.
"Vypij to," strčila mu pod nos růžový lektvar.
"Něco od tebe? Ani za nic!" odsekl.
"Dělej! Je to proti bolesti! Jestli se tu před nima složíš-"
"Zapomeň," zavrčel a vytáhl vlastní lektvar. To břicho od Clarissy ho ani tolik nebolelo, spíš se začala ozývat stará rána od upírky.
Zmijozelačka protočila oči. "Nechci tě otrávit, ty idiote. Už jsem řekla, že mám ráda SOUBOJE, ne jedy!"
To už se k nim ale přihnal poloobr za zády s Hermionou.
"Tak tady ste, děcka," zasmál se. "Už sem se lek, že vás snad nenajdem. Zapovězenej les je nebezpečnej, neměli byste se v něm toulat sami. Je tu spoustu zlej tvorů. A co ste sem vůbec šli dělat, do lesa? Tady Hermiona řikala, něco o souboji…" zamračil se na ně.
Clarissa se ostře nadechla a hodila po nebelvířance vražedný pohled a Alexander se na ni jen s hraným překvapení podíval.
"Tady Hermiona to zřejmě špatně pochopila, pane profesore Hagride," začal a poloobr nad tím oslovením vyvalil oči. "Víte, náš rejpal se nám zdál malinko…vyhladovělý a tak jsme se tady s Clarissou rozhodli, že bychom mu mohli jít něco natrhat do lesa. Podle knížek, by totiž v tomto lese měli růst po celý rok byliny známé pod názvy paprička sluneční a violka olysalá, no…a tady to všechno začalo. Každý totiž máme malinko jiný názor na to, kterou z těchto dvou rostlin by si dal náš rejpal raději. Co si o tom myslíte vy, pane profesore?"
Hagrid zářil nadšením, když jim vykládal, čím vším svoje mazlíčky krmí a zasmál se při pomyšlení na violku olysalou, kterou rejpalové nemohli ani cítit.
"Říkal jsem ti to Clarisso. Violka prostě není pro takovéhle stvoření vhodná," otočil se Alexander s úsměvem na zmijozelačku a ta v odpověď naštvaně zavrčela.
"Tak to bychom měli," usmál se spokojeně Hagrid. "Už ani nevím, za co jsem vám to vlastně chtěl vynadat, děcka…nenapadá vás něco?" Oba dva jen v odpověď zavrtěli hlavou a poloobr pokrčil rameny. "Nevadí, za chvilku začíná další hodina, tak upalujte na hrad, já se o toho vašeho rejpala postaram!"

Na přeměňování, které měli z Nebelvírem si Alexander sedl vedle Theodora Notta. Profesorka McGonagalová jím byla mírně řečeno okouzlena. Každou chvíli ji počastoval úsměvem a látku zvládal jako jeden z nejlepších ve třídě. Celkově na ni opravdu zapůsobil. Ze třídy odcházel společně s padesáti body jeho koleji, získanými díky němu.
"Sašo!" dohnala ho po hodině Pansy.
"Ano?" otočil se a usmál se na ni. Byla hezká, to nemohl popřít.
"Co říkáš na dnešní večer u jezera? Jen my dva?" svůdně našpulila rty a přilepila se k němu, co nejblíže mohla.
"Dneska večer? Nemůžu, bojím se tmy, Pansy," odvětil.
"A co zítra odpoledne?" nadhodila.
"Musím se učit."
"Můžeme se učit spolu." Vypadala nadmíru spokojeně, milovala slovní hrátky.
"Promiň, ale nemohu se soustředit na učení v přítomnosti jiné osoby. Je to takový zlozvyk."
"Zbavím tě ho, Sašo." Najednou se mu skácela do náručí. Chytil ji a pohlédl na osobu, která zrovna prošla kolem. Hermiona? Změřil si pohledem zmijozelačku ležící mu v náručí, nevypadala, že by se jí příliš chtělo postavit na nohy.
"Kdo to byl?" zasyčela naštvaně.
"Grangerová," odpověděl ledabyle, ale stále mu vrtalo hlavou, proč to asi udělala. Proč na Pansy seslala klopýtací kouzlo?
"Grangerová?" povytáhla obočí a pak se rozesmála."Tak tebe chce ta šprtka Grangerová? Možná bys šel na rande radši s ní, než se mnou," zamračila se.
"Možná jo," uznal.
"Takže sobota, ve dvě ve Vstupní síni. Budu na tebe čekat," usmála se rozverně, políbila ho na tvář a utekla za Hermionou.
"Nepřijdu!" křikl ještě.

Koukal pootevřenými dveřmi na ošetřovnu, kde někdo vedl zuřivou debatu. Zakouzlil na sebe několik matoucích zaklínadel, zneviditelňovací, změnil si vzhled, kdyby na něj náhodou přišli a vklouzl dovnitř. Závěsy pře okny byli zatažené tak, aby sem nepronikl ani proužeček světla. To Alexovi náramně vyhovovalo. Neměl rád slunce.
"To snad nemyslíte vážně! Nemůžete ji nahlásit ministerstvu, odvedou mi ji!" plakala paní Weasleyová.
Alexander pohlédl na jedinou obsazenou postel, na které seděla Ginny a vedle ní pan Weasley. V rohu místnosti stál Ron. Vypadal, jako by měl snad ze svojí sestry strach.
"Moly, uklidni se. Neodvedli by jí, pouze by-"
"Pouze by ji někde potichoučku odklidili," dokončil za Brumbála větu s úšklebkem Snape. "Nejlépe pod zem."
Paní Weasleyová začala zase brečet a Brumbál hodil na Snapea varovný pohled.
Alexander se mezitím posadil na protější postel, zajímalo jej, jak tohle dopadne.
"Je to moje dcera, Albusi! Musí někde studovat! Nemůžou nám ji vzít!"
"Nejde to, Arthure. Nemůže tu zůstat, je…nebezpečná pro ostatní."
"NE! Já ji ministerstvu hlásit nebudu, Albusi. To ji radši někde ukryjeme, než tohle!"
A v Alexově hlavě se zrodil spásný nápad. Získá si Ginny na svoji stranu, jedna upírka se vždycky hodí. Potřebuje ji dostat, bude mu vděčná, za to, co pro ni udělá a bude ho poslouchat na slovo. S ní se k němu přidají i její přátelé a bude to on, komu budou patřit Bradavice, nebo přinejmenším studenti v nich.
Jenže jak přemluvit Brumbála?
Opatrně vstal a prošel kolem Snape až před paní Weasleyovou. Té když teď podstrčí nějaký nápad… Podíval se zrzavé ženě přímo do očí a dostal se do její mysli. Bylo to tu…barevné. Jako kdyby jí tu někdo rozházel všechny myšlenky. Nebylo složité jí prostě vnuknout nápad.
"A co kdyby se to naučila?" vydechla Weasleyová. "Co kdyby se naučila ovládat? Přes noc by mohla být zatím někde ve sklepení a ve dne by normálně chodila do školy!"
"Má pravdu, Albusi. Na hradě je jistě mnoho nepoužívaných místností," přidal se pan Weasley.
"Molly, Arture, já-" Brumbál nedopověděl větu a otočil se na Snapea. V tu chvíli Alexovi došlo, kdo tu má velké slovo. Snape. Proč zrovna ten parchant?
"Brumbále, viděl jsem u Pána zla spoustu upírů a jen malá část z nich se dokázala udržet."
Alexander se po špičkách poposunul před Snape. Tohle bude tužší boj.
Potopil se temnoty, do temnoty Snapeovi duše. Bylo to něco jiného než u Molly, tady byla tma. Nic jiného. Plně se soustředil na to, dostat sem nějakou myšlenku. Podvědomě cítil, jak Snape ztuhnul. Kdyby do Alexova těla teď někdo narazil, neudělal by nic. Byl pryč, byl ve Snapeovi.
Ale jde to!
Tak řekni to!
Jde to a myslím, že by se o to slečna Weasleyová měla pokusit. Není to nemožné! Viděl jsem spoustu upírů, kteří to zvládli.
Takhle otevřeně napovídat jiným lidem Alexander ještě nikdy nezkoušel. Vždy si buď trošku překroutil nějaké myšlenky nebo pocity, ale ještě nikdy neobracel lidi proti sobě samým.
Měla by to alespoň zkusit. Ta zkoušku přece nic nedáme. Budeme ji hlídat!
Alexander v tu chvíli téměř byl Snapeem, myslel jako Snape, možná, že kdyby na tom zapracoval, dokázal by ho i ovládnout.
"A-Albusi," sykl skrz stisknuté zuby Snape.
"Ano, Severusi?" otočil se na něj Brumbál.
"J-já…ne, to…počkejte!"
"Severusi, je ti dobře!"
"S-samozřej-…ne!....myslím, že…ne, to neuděláš!"
"Severusi, slyšíš mě?"
"Měla…ne, to není…Weasley-….ne, tohle není-….zkusit-!"
"SEVERUSI! Vzpamatuj se!"
V tu chvíli byl Alexander naprosto vyhozen ze Snapeovo myšlenek. Doufal, že tam alespoň něco zanechal. Když ne přesvědčení, tak alespoň pocit.
"Brumbále," pronesl chladně. "Myslím…že by to Weasleyová měla zkusit." Ředitel vyvalil oči a Alexander se ušklíbl.
"Pane profesore," ozval se z rohu nesměle Ron a všichni se na něj otočili. "A nemohla by nám něco udělat? Myslí tím…ona…je teď…vy víte…upírka," poslední slovo téměř zašeptal.
"Rone, Ginny je tvoje sestra!" zalapala po dechu paní Weasleyová a Alexander upřel na zrzka vražedný pohled. Měl by se zastat svojí dcery! Když se jejich oči střetli, Ron ztratil vědomí.
Stačil jediný Alexův pohled do očí paní Weasleyové a…
"Lektvar na bezesný spánek, dostal ho do čaje, když ho ten zmijozeslký student na lektvarech tak vyděsil." Ostatní jen přikývli na souhlas.
"Takže…jak to bude?" pípla Ginny z postele.
"Měsíc, slečno," odvětil Brumbál. "Měsíc na to, abyste se v noci naučila ovládat, nemůžete být do konce života pod sedativy," zachmuřil se.
Alexander se vypařil z ošetřovny a vyrazil na Bradavické pozemky, kde už zase svítilo to nechutné slunce. Proč muselo být všude? Povzdechl si a zabalil se do černého pláště s kápí. Vypadal sice jako smrtijed, ale neotravovala ho tolik ta velká žhavá koule. S hlasitým "PRÁSK" se přemístil.

"Ahoj, Harry…nebo Alexi, nebo prostě ty, co tam tak stojíš!"
S úsměvem se otočil na Patricka, který seděl nad novinami v jejich domku poblíž Coventry. "Nazdar, Ricku!"
Jmenovaný odložil noviny a vytáhl něco z kapsy.
"Mám co jsi chtěl, když jsi mi psal z Bradavic," ztišil hlas, i když bylo absurdní, aby je tu někdo slyšel, jelikož byli v domě sami. "Musel jsem do toho trošku zapojit i Lucase, ale o co jde jsem mu neřekl. Nevím, proč je to tak důležitý, ale byla to pěkná fuška, Harr-…Ale-…nebo radši nic."
Alexander převzal řetízek s černým křížkem a jeho oči při pohledu na něj zrudli. Potřeboval ho, hned!
"Zapni mi ho," sykl na Patricka a ten mu ho bez reptání pověsil na krk.
Usmál se, když pocítil ten kříž na těle, na chvíli se mu zatmělo před očima. Cítil se tak nějak, jinak, temně.

Černá postava klečící před oltářem v poničeném kostele.
"Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé,
přijď království tvé-"

"Vnímáš mě? Harry!"
Zatřepal hlavu. "Jo, promiň, jen jsem se zamyslel."
"Co to vlastně je, tahle věcička?" zajímal se Rick.
"Nevím."
"Ty to nevíš? A proto jsem riskoval krk?"
"Jo, proto."
Nějakou dobu seděli vedle sebe v úplném tichu.
"Harry?"
"Dneska spíš Alex."
"Tak…Alexi?"
"No?"
"J-já-" Patrick se zakoktal. "Víš, že…vyrůstal jsem v sirotčinci a nikdy jsem neviděl své rodiče. Jenže…já…je taky nikdy nehledal, víš? A teď mě tak napadlo… udělalbysmirituálkrve?" zamumlal nesrozumitelně.
Alexander povytáhl obočí. "Cože?"
"Jestli…bys mi neudělal…rituál krve," zopakoval pomaleji Rick.
"Rituál krve? To je černá magie, Ricky," zašklebil se Alex. Jmenovaný mlčel.
"Proč já?"
"Ty…jsi na to…nejvhodnější," odvětil Patrick.
"Kdy?"
"O víkendu."
"V noci ze soboty na neděli."
"Fajn, mám sehnat věci?"
"Jo, to by bylo dobrý," usmál se Alexander. "Pokud něco neseženeš, dej mi vědět."
"Co potřebujeme?"
"Sepíšu to."

"Hej, ahoj kluci!" přiřítila se do obýváku Jessica a sedla si Patrickovi na klín.
"Vy spolu něco máte?" zajímal se Alex.
"Jistě, že ne, Harry!" odvětila překvapeně Jess.
"Zdravím," ozvalo se ode dveří a dovnitř vešla Michelle, držíc se za ruku s Lucasem.
"Už se radši na nic neptám, abych nebyl ještě za většího debila," zakroutil hlavou Alexander.
"Jé, neříkal jsi, že přijdeš!" usmála se na něj Michelle.
"Přišel jsem vás navštívit. Jak vám to jde v…zaměstnáních?" zajímal se s úšklebkem.
"Určitě lépe, než tobě ve škole," odvětila pobaveně Jess.
"Nemyslím si. Jsem tam druhej den a už jsem sbalil jedno kočku, druhou téměř a třetí mě sbalila sama."
Obě dívky se zamračili.
"Přece byste nežárlili," zašklebil se při pohledu na ně Patrick. "Máte přece mě."
O dvě hodiny později zůstali v domě už jen Michelle s Alexanderem. Jessica musela jít obsluhovat lidi do hospody v Obrtlé ulici, odkud přinášela vždy žhavé novinky o tom, kdo koho zabil. Patrick s Lucasem museli jít na ministerstvo, kde byla vyhlášena pohotovost vzhledem ke vraždě několika bystrozorů.
"Co myslíš, že se tam stalo?" nadhodila Michelle a přisedla si k Alexovi blíž.
"Smrtijedi," odvětil přesvědčivě.
"Co by tam dělali?"
"Chtěli…tohle," dotkl se černého kříže na krku. Dívka se zamračila.
"Co to je?"
"Nevím." Zavládlo mezi nimi ticho.
"Harry?" Michelle se k němu natiskla co nejvíce to šlo.
"No?"
"Máš mě rád?"
"Samozřejmě," odvětil nezaujatě stále přemýšlejíc o přívěšku.
"Jako opravdu?"
"Jistě." Dodala si odvahu a sedla si mu na klín. Překvapeně se na ni podíval.
"Shelly, co to-" Byl umlčen polibkem. Ztuhl a dívku od sebe odstrčil.
"Co to děláš?" vyjekl.
"Líbám tě," odvětila samolibě a opět se k němu přisála. Tentokrát jí nesměle polibky opětoval. Věděl co přijde.
Je to krásné, chci…víc…ještě. Odtrhl se od ní, slyšel její myšlenky. Ano, čekal to, vždycky, když se někoho dotkl, nebo ho políbil, mohl na chvíli okusit jeho schopnosti. Jen občas to ale dotyčného nezabilo.
"Není ti nic?" optal se. Nechtěl ji tím ublížit.
"Trénovala jsem kvůli tobě černou magii, Harry a taky jsem zabila pár smrtijedů. Jsem temná dost…na všechno."
Líbali se, vášnivě, ale Alexander byl stále v rozpacích, nevěděl, jestli to, co dělá je správné.
"Počkej, Shelly! Máš Lucase, ne?"
"Jen proto abys žárlil, Harry," zašeptala mu do ucha a opět pokračovala v předchozí činnosti.
Začala mu rozepínat knoflíčky od košile.
"To přece nejde," šeptl a dívka jen něco nesrozumitelně zamumlala a opět ho umlčela polibkem. Mávla hůlkou a seděla tu před ním jen v podprsence a kalhotkách. Alex vyvalil oči a Shelly zlostně zamlaskala.
"Nesmíš se všemu tak divit, Harry. Copak tě to nikdy nenapadlo? Ty a já?" V odpověď odmítavě zakroutil hlavou.
"Nevadí," ušklíbla se a začala mu netrpělivě sundávat kalhoty. Alexander ji hypnotizoval pohledem do očí. Mohl jí klidně utéct, ale nějak se k tomu nedokázal přinutit. Nedokázal odolat.

Vzbudil ho až smích okolo něj. Rozlepil oči a nejprve si všiml Michelle, která k němu ležela přitisknutá pod jednou dekou. Zvedl pohled nahoru, kde postával Patrick a hrozně se smál.
"Nejste na to ještě moc malý, děti?" zajímal se a zálibně si prohlížel Michelle. Vedle něj stála Jessica s nečitelným výrazem ve tváři.
"Nechceš se oblíct?" hodila Alexanderovi jeho věci do obličeje.
"Nelíbím se ti takhle?" nadhodil zamračeně, přičemž byl stále celý pod dekou.
"Jo a tady máš rukavice," hodila mu je. "Že by se nám tady z Michelle stal černokněžník?...kvůli tobě?"
"Něco ti vadí?" zavrčel a začal se oblékat.
"Jo a víš co?" V odpověď jen zakroutil hlavou.
"Tohle," přiklekla k němu a začala ho hladově líbat na krk. Jeho rtům se však důkladně vyhýbala, zřejmě si nebyla jistá, či by to přežila.
"Ty taky?" zamumlal vyděšeně, když se on něj na chvilku odtrhla.
"Chci aby žárlil," zavrněla mu tiše do ucha. Zasmál se a pokračoval v oblékání.
"Taky tě miluju, zlato!" otočil se ještě na ni a podal Rickovi smotaný pergamen.
"Jestli něco z toho neseženeš, dej mi, prosím tě, do pátku vědět. V sobotu v šest tady," poslední větu řekl tak tiše, že ji nikdo kromě Patricka nemohl zaslechnout.
"Loučím se, musím do školy," obdaroval všechny zářivým úsměvem a přitom si oblékal tričko.
Prošel přes zahradu a malý mostík, který vedl nad potůčkem až za hranice pozemků, kde bylo možné přemisťování. Natáhl si rukavice a zapnul bundu.
"Harry, počkej!" Otočil se zahlédl Michelle, která za ním běžela bosá jenom v dlouhém tričku, které si stihla obléknout.
"Harry, já…miluju tě."
Jmenovaný jí vyšel naproti a dal jí pusu na tvář.
"Mám tě rád, Shelly," a přemístil se.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kejhy | 13. prosince 2010 v 21:32 | Reagovat

Super, už sem se nemohl dočkat :) Moc pěkný díl, líbil se mi ten souboj v lese, prostě jen tak po sobě stříleli zakázané kletby, jako by se nechumelilo... A jako že chumelí, mám kvůli tomu špatnej signál na televizi... :D No a hlavně mě dostalo to dost temná na všechno... No a nakonec Ginny, jsem zvědavej jak to s ní nakonec bude. Jop a nemůžeš zabít Rona? Zu postavu nemám rád, třeba ho můžeš nechat vysát :D

2 Lisa | 13. prosince 2010 v 22:08 | Reagovat

Supeer, úplně skvělé, Harry je tedy citově založený! Úplný pařez! :D Ale stejně by k němu nejvíce pasovala Clarissa, hezky temná a tajemná, juuu :-) Jinak krásná kapča, Harry - Alex se chová zmijozelsky, hmm to se mi líbí a co ten křížek?! Tady je tolik záhad a tajemstvíí! :)) Mooc se těším na další kapču...:D

3 Lucas | 14. prosince 2010 v 11:30 | Reagovat

Krásny dielik po dlhej dobe mne sa tento Harry páči viac sa hodí k Clarisse ale najlepšie keby bol na voľnej nohe :) Ale inak skvele píšeš

4 Vl k | 14. prosince 2010 v 13:54 | Reagovat

teda ty válíš xD no Clarisa a Michell, no mě je to jedno celkem s kým skončí z těch dvou, ale nejsem proti, aby skončil s obouma x)
jinak díl je fantastický x)

5 Aria | Web | 14. prosince 2010 v 15:38 | Reagovat

Skvělá kapitola. :-) Budu se těšit na další.

6 Dean | 14. prosince 2010 v 17:02 | Reagovat

Parádna kapitolka ale od teba sa iné čakať ani nedá čo? :) Alexander na hodine elixírov proste perfektný ako zničil Rona tiež potom jeho hrátky s Clarissou boli suprové som zvedavý ako sa to vyvynie s nimi a nakoniec to s Shelly robíš s neho Casanovu :) (to sa my ľúbi).

7 Nemesis | 14. prosince 2010 v 20:00 | Reagovat

[1]:Rona taky nemám zrovna extra ráda, ale zabít? No nepřišla bych o úžasnou postavu, do který se můžu navážet? :)
[2]:[3]:[4]:[5]:[6]: Hrozně vám děkuju za pozitivní komentáře :) abyste mě nepřechválili xDxD ale fakt dík, jste pro mě takovej katalyzátor, popoháníte mě a ženete kupředu :D

8 Zefa | Web | 14. prosince 2010 v 22:04 | Reagovat

Né nech tam Rona! Ať se na někom můžeš vyřádit (a my pobavit xD)
Jinak dokonalost!!!!!!!! ♥♥♥ pokračuj hoem! ;)

9 Mischa | 15. prosince 2010 v 10:47 | Reagovat

Na túto stránku som sa dostala nedávno a musím povedať, že ma uchvátila :D Obidve poviedky máš výborné a nemajú žiadne slabé a nudné momenty. Budem sa tešiť na daľšie kapitolky temný Harry je proste boží.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.