21. Rušné noci (PU)

30. října 2011 v 19:49 | Nemesis
Tak a je tu slíbená kapitola. Z další nemám ani čárku, takže si na ni asi chvilku počkáte, ale už by tam měla být nějaká pořádnější akce ;) Mimochodem, až se dáte do čtení, neděste se...nic není nezvratné :D a nikoho v tomto příběhu nadobro neopustíme. Mimochodem komentáře vždycky povzbudí ;) Viele Erfolge :))


21. kapitola
Rušné noci

Přišel čtvrtek a Alexander se po náročném vyučování vypařil z hradu. Když přešel hranici školních pozemků, přemístil se.
Objevil se před příjemně vyhlížejícím domkem. Z jedné strany jeho pozemky chránil les, z další rybníček a z ostatních dvou potok, vtékající do rybníka. Obrátil pohled k nebi a do očí se mu zakousli paprsky odpoledního slunce. Otřásl se a vykročil rychlým krokem k domku.
"Ahoj, Ricku, Lucasi, Shelly, Jess," pousmál se na přítomné a usadil se do posledního volného křesla.
Nikdo nepromluvil.
"Děje se něco?" nadhodil a povytáhl nechápavě obočí.
Neměli se k odpovědi a Alexander si je znovu, pečlivěji, prohlédl. Jessica měla oči zrudlé od pláče a Michelle koukala nepřítomně z okna. Patrick ho propaloval naštvaným pohledem a Lucas, držící Jess za ruku v utěšujícím gestu, se tvářil jaksi stísněně.
"Děje," promluvil nakonec Rick. "Ale nechápu, proč tě to najednou zajímá," nepěkně se zašklebil.
"Prosím?" Alexander nechápal.
"Fajn, začneme tím že ti položím několik otázek, ano? Za prvé, kdy ses tu naposledy zdržel déle než půl hodiny a kvůli něčemu smysluplnějšímu, než hledání svého domácího démona? Za druhé, kdy jsi naposledy riskoval svůj krk v bitvě? Za třetí, kdy naposledy jsi vystrčil nos z tý svojí pitomý školy a zajímal se o to, co se děje venku?"
Alex se zamračil. "Kam tím míříš?"
Patrick se hystericky zasmál, až sebou Michelle sedící vedle něj trhla. "Kam tím mířím?" křikl. "Ty se ptáš kam tím mířím? Proč jsi sem přišel dneska...zajímat se o válku? Ne, to rozhodně ne, ta pro tebe přeci neexistuje. Zajímat se o nás? Taky ne, my jsem ti přece ukradení! Riskujeme svoje životy každý den v bitvách proti smrtijedům. Zjišťujeme informace, vyslýcháme opilce a ministerské úředníky. To všechno pro poražení Voldemorta. Ale co děláš ty? Chodíš do školy, kde se učí věci, které už bys měl dávno znát. Spolčuješ se s dětmi smrtijedů a zúčastňuješ se jejich akcí. Sem tam se s někým z nich vyspíš," odfrkl si. "Tak mě napadá, jestli jsi třeba nezměnil strany...? Spočítej si, kolik jsi toho udělat za poslední měsíc pro nás a kolik pro ně. Zvláštní poměr, že?"
Alexander mlčel a porozhlédl se po přátelích. Rick ho vyzývavě pozoroval, Jessica se na něj mračila, stejně jako Lucas. Michelle upřeně pozorovala podlahu.
"Nemáš co říct?" zavrčel Patrick.
Alex se zamračil ještě více než předtím. Co má na tohle říct?
"Možná bych něco měl," řekl klidně. "Jen to, že Smrtijedi nejdou porazit silou. Zabijete jich deset - příště jich přijde dvojnásob. Zaútočíte na ně - útok vrátí s větší intenzitou. Vyhrajete bitvu - prohrajete dvě příští. Musíte je rozbít zevnitř."
"To je tvoje obhajoba?" zamračil se Lucas.
"Ne, není to obhajoba mě samotného, ale mých názorů. Můžeme dostat na svoji stranu ty, kteří váhají a kde jinde takové lidi hledat, než ve škole?"
"Vskutku úctyhodná myšlenka," odfrkl si Rick. "Ale zatím to vypadá, že spíš oni dostali na svoji stranu tebe."
"Jestli si tohle myslíš...tak to už asi nemám co říct," odvětil s pokrčením ramen Alexander.
"Ty-" Patrick chtěl začíst křičet, ale přerušila ho Jessica.
"Shodli jsme se na tom, že to necháme být," vysvětlila. "Každý dělá chybná rozhodnutí, tím se netrap, ale chceme, abys odešel z Bradavic."
Nastalo ticho.
Alexander vyjeveně civěl, jestli si z něj nedělají srandu.
Ne, mysleli to vážně.
Odejít z Bradavic?
Všechno tam opustit?
Věčně otrávenou Clarissu, ukecaného Blaise, nemluvného Theodora, otravnou Melanie, arogantního Draca, ubrečenou Hermionu, vražednou Ginny a žárlivou Pansy? Nakonec...ty čtyři lidi, sedící před ním, znal mnohem delší dobu. Ale zároveň to znamenalo i nechat tam tajemnou Clarissu, která mu nabídla svoji knihovnu a pomoc. Nechat tam vtipného Blaise a Theodora, který měl pročtenou celou Bradavickou knihovnu. Vykašlat se na vždy rozesmátou Melanie s její tužbou pomáhat a Draca, který strašně toužil alespoň po špetce uznání. Nechat na pospas Brumbálovi bezmocnou Ginny, kterou by nejspíš čekala smrt a Hermionu, ztracenou mezi knihami daleko od přátel. A ano, taky velmi pohlednou Pansy kdykoli k dispozici. Bylo to snad málo?
Zvedl pohled a upřel jej nejprve na Patricka. Užili si spolu spoustu srandy a taky tucet hádek, teď ho propaloval nenávistným pohledem. Lucas, vždy tichý na něj bezvýrazně hleděl, jako by mu nechtěl pomáhat s jeho trápením. Jessica ho prosila pohledem, prosila aby je neopouštěl, ale zároveň zdůrazňovala, že takhle už to nejde. Zahleděl se na Michelle, která stále seděla se skloněnou hlavou. Uměla číst myšlenky, zřejmě věděla nad čím přemýšlí.
Cukl s sebou, když mírně zavrtěla hlavou, aniž by se na něj podívala.
"Ne."
Ozvalo se několikanásobné zalapání po dechu.
"Prosím?" vyjekl Patrick.
"Řekl jsem ne. Tohle neudělám," sykl Alexander.
"To nemůžeš myslet vážně," ozvalo se tiše od Jessici.
"Myslím. Naprosto. Nevzdám se jich."
"Koho? Smrtijedských rádoby přátel?" zavrčel Rick.
"Ano, těch."
Ticho.
"Myslím, že by sis měl jít sbalit," šeptl Lucas.
Přikývl, zvedl se a odešel z místnosti, míříc do svého, teď již, minulého pokoje.
Mávl hůlkou a všechny věci, co tu měl se mu úhledně zabalily.
Zamračil se. Když s ním nechtějí nic mít, on se jim vnucovat nebude.
"Harry?" ozvalo se ode dveří.
"Shelly?" nadhodil a natočil stranu na hlavu. Zajímalo ho, co chce.
"Věřím, žes udělal dobře."
Povzdechl si.
"Já taky, Shelly." Posadili se společně na postel a ona ho chytla za ruce, zahalené do černých rukavic.
"Potřebuješ něco? Přišel jsi sem za jiným účelem, než se hádat," řekla.
"Čti," pobídl ji a vstoupila do jeho mysli. Nějakou dobu takto setrvali.
"Gelerta kontaktuji. Kdy by ti vyhovovala schůzka?" optala se.
"Bylo by to možné už o víkendu?"
"Nejdříve příští víkend," zachmuřila se.
"Dobře, to bude muset stačit. Pošleš mi sovu?"
"Možná se zastavím osobně," šeptla.
"Rád tě znova uvidím. Teď ale půjdu, nechci, abys měla kvůli mě problémy u ostatních," vzal její tvář do dlaní a utřel zbloudilou slzu.
"Názory ostatních na tuhle věc mě nezajímají. Jen ti chci ještě něco říct, než odejdeš." Po tváři skápla další slza. "Nezanevři na ně, kvůli tomuhle. Mají to všichni těžké. Jessice zemřel otec, předevčírem. Dozvěděla se to z novin. Patrick si našel přítelkyni, mudlorozenou. Zabili ji smrtijedi. Také je nucen bojovat proti svému otci. Stydí se za svůj původ, Harry. Ničí ho to. Lucas nesnáší vraždění a přesto to dělá. Štítí se sám sebe."
"A co ty, Michelle. O sobě jsi nemluvila."
"Bojím se."
"To my všichni, Shell. Teď už opravdu musím." Vzal svůj zmenšený sbalený kufr do kapsy a vykročil ke dveřím.
"Počkej ještě," křikla dívka a doběhla ho. "Polib mě, prosím."
Udělal to.
"Miluju tě, Harry a vždycky budu," šeptla a on přikývl.
"Já vím. Mám tě moc rád."
Přemístil se.

* * *

Následující dny se Alexander ukryl před realitou v deníku.

* * *

Navštívil jsem několik význačných knihoven a prostudoval všechny spisy o upírech, ke kterým jsem měl možnost se dostat. Podnikl jsem také průzkum o využití různých magických amuletů a pokusil se odhalit použití temného Suzzetina kříže. Dostal jsem však málo odpovědí na své otázky. Jen další a další nic neříkající vodítka. Přesto jsem se rozhodl sepsat nejpravděpodobnější ze svých domněnek, kterých je ovšem poskromnu.

Co když kříž nemá žádnou magickou moc?
Napadlo mě to tehdy, když jsem četl knihu o honu na čarodějnice. Podle prastarých pověstí se upíři bojí křížů. Proč by tedy nemohla mít jeden takový Suzzete na krku právě proto, aby odvrátila nechtěnou pozornost?
Dostal jsem se ovšem k další otázce. Jestli je pověst o strachu upírů z křížů pravdivá, jak je možné, že jeden takový Suzzete vlastní?

Uchovává její magickou moc?
Nikde není prokázáno, či kouzelník poté, co se stane upírem neztratí svoji kouzelnickou moc. Pokud by Suzzete kdysi bávala čarodějkou, nechtěla by se tomuto riziku vyhnout?

Existuje ještě mnoho možností využití nějakého amuletu. Od uchování duše, přes ochranu před ostatními upíry, po nositele jisté kletby. Možná s sebou kříž přináší nějaká matoucí kouzla, možná, že pouze vzbuzuje strach. Nevím. Knihy mi odmítají poskytnout odpověď.

Alexander dočetl poslední slova a zavřel knihu. Dozvěděl se to o Suzzete mnoho. O tom, kde všude byla, čeho všeho se zúčastnila a přepadl ho pocit vlastní nicotnosti. Co byl on, se svými sedmnácti lety života, když ona tu byla již o tolik let více.
Ze zamyšlenosti ho vytrhlo zaklepání.
Dovnitř vešla Clarissa a ušklíbla se při pohledu na deník v jeho rukou.
"Dočetl jsi?" nadhodila.
Přikývl.
"Obdivuhodná žena, že?"
Další přikývnutí.
"Opravdu hodnotný rozhovor," odfrkla si. "Přišla jsem si pro ten deník."
"Jistě," podal jí ho. "Ale chtěl bych se na ně zeptat."
Znuděně si povzdechla a posadila se na protější postel.
"Co si o tom myslíš?" zeptal se.
"O čem?"
"O kříži. K čemu podle tebe slouží?"
Zamračila se.
"Nevím," odpověděla upřímně.
"Tehdy v knihovně jsi na něj použila spoustu kouzel, musíš něco vědět."
"Nevím," zopakovala. "Ty kouzla byla vytvořená především proto, aby rozpoznala kletby uvalené na nějaké nemagické předměty. Suzzetin kříž je jiný. On je stvořen přímo magií, není zakletý. On prostě JE."

* * *

Druhého dne mu při snídani do jídla upustila malá hnědá sovička dopis.
"Kdo ti píše, Sašo?" zajímal se Blaise, sedící mu po boku. "Pansy? Astoria? Nebo snad Grangerová, či," rozhlédl se pozorně kolem sebe "Clarissa?" zašeptal.
"Michelle," odvětil Alexander úplně poklidně.
"Michelle," zopakoval zamyšleně Zabini. "Michelle....Shell...Misch...ta z havraspáru? Michelle Shynessová?"
"Ne."
"Tak...Michelle Williamsová...páťačka z mrzimoru?" vykulil Blaise oči.
"Ne," odsekl Alex.
"Ještě je tu nebelvírská prvňačka Elliottová, jinou Michelle už tu nemáme," podmračil se.
"Není ze školy," poznamenal Alexander a rozmotal pergamen.

Dneska v šest před Třemi košťaty.

Shelly

* * *

"Ahoj," pozdravila ho s mírným úsměvem, když se setkali před hostincem U Tří košťat. "Půjdeme dovnitř," oznámila mu a vtáhla ho dovnitř k rohovému stolu až vzadu, přičemž stihla objednat dva máslové ležáky.
"Jak to snášíš?" nadhodila, když se usadili. Zamračil se.
"Nijak," odvětil poklidně.
"To ti nevěřím," zakroutila odmítavě hlavou a usmála se na madame Rosmertu, přinášející jim jejich objednávku.
"Proč se ptáš, když znáš odpověď?" zavrčel.
"Znám odpověď?"
"Jistě, vidíš mi totiž sem," poklepal si na spánky.
Frustrovaně si povzdechla.
"Chtěla jsem to slyšet od tebe."
Upil si ze sklenice a znovu se zamračil.
"Mrzí mě to," odtušil po chvíli.
"Mrzí tě tvé rozhodnutí?"
"Ne."
A co potom?" zajímala se.
"To jejich."
"Vysvětlovala jsem ti situaci, Harry."
"Na veřejnosti prosím, Alexi, kdokoli nás může slyšet," sykl. "Navíc myslím, že o mých pocitech stačilo. Co moje schůzka?"
"Za týden, v neděli, na této adrese," podala mu kus pergamenu. Přečetl si ho a spálil.
"Dobře. Jsem rád, že jsi to pro mě udělala, Michelle."
"I já jsem ráda, že jsem pro tebe mohla něco udělat," vtiskla mu polibek na líci.

* * *

"S představováním se hádám zdržovat nebudeme, známe se," řekla Clarissa, když společně s Alexanderem a Hermionou vešli do Ginnina skromného příbytku. "Slunce zapadne asi za dvě hodiny, máme tedy tak hodinu a půl čas, než si pro tebe přijdou." Ginny to přikývnutím potvrdila.
"Kdo tě tam odvádí?" nadhodil Alexander a usadil se do jednoho z křesel, stejně jako Clarissa.
"Většinou mě tam bere madame Pompfreyová, někdy Snape, či někdo jiný z řádu," odvětila Ginny. Následně si však přikryla ústa rukou a Hermiona vedle ní vytřeštila oči. O Fénixovu řádu, jako tajné organizaci, se zmijozelačka zřejmě dozvědět neměla.
Obě dívky se zděšeně otočili na Clarissu, která se samolibě usmívala.
"Přepokládám, že myslíte Fénixův řád," její úsměv se ještě rozšířil, když dívky zbledli. "Vím o něm...již déle. Nemusíte si dělat starosti, že byste vyzradili nějaké tajemství. O to už se postarali jiní...alespoň u mě," otočila se na Alexandera.
"U mě též bez obav."
"V pořádku. Teď bych se ale ráda vrátila k původnímu tématu. Koho můžeme očekávat dnes?" vložila se do toho Clarissa.
"Nejpravděpodobněji ošetřovatelku. V tuhle dobu má Weasley u Snapea trest," odpověděl jí Alex.
"A při cestě zpět? Ráno?"
"Opět ošetřovatelku a možná Snapea, možná mamku, nebo profesorku McGonagallovou," podmračila se Ginny.
"Moody nechodí?" ujišťoval se Alexander.
"Ne."
"Budeme potřebovat dobré maskování, nebo plán," ozvala se nesměle Hermiona. "Snape je podezíravý."
"Jistě."
"Zjistila jsem pár užitečných kouzel, které by nám mohli pomoci," vytáhla Grangerová štos pergamenů a položila je před Clarissu. "Myslím, že by sis to mohla přečíst."

O hodinu a půl později postávali Clarissa, Alexander a Hermiona před sklepní místností, kde měli strávit dnešní noc, zavřeni s krvelačnou upírkou.
"Jak to, že jsi věděl, kde to je?" zasyčela Clarissa.
"Tys to snad nevěděla?" odsekl.
"Já třeba ne," ozvala se Hermiona, ale oba jí naprosto ignorovali.
"Věděla, ale já jsem primuska, ne obyčejnej studentík," odfrkla si.
"Ten, kdo tě zvolil primuskou byl buď sebevrah, nebo jsi mu držela hůlku u krku."
"Pche! Vůbec nezáleží na tom, jak jsem se jí stala, ale na tom, že jí jsem! Ty se narozdíl od toho nezmůžeš naprosto na nic. Jsem zvědavá po kolika vteřinách omdlíš, až poprvé uvidíš upírku," prohlásila posměšně.
"Musím tě zklamat, ale to ty neuvidíš, jelikož se budeš válet na zemi nějakou tu dobu přede mnou," odsekl chladně.
"Budu se válet po zemi smíchy, až ti zrzka rozpárá krk."
"O tom nepochybuji. Já se zas budu smát, až se vrhne na tebe."
"To už budeš mrtvej, tupče!"
"Nechte toho!" zakřičela Hermiona. "Každou chvíli mohou přijít. Musíme se připravit."
Alexander s Clarissou se však dále vraždili pohledy a ani jeden se neměl k činu.
"Musíme se zastřít a připravit se," naléhala nebelvírka.
"Fajn," prskla Clarissa a vytáhla z kapsy dva kříže. Jeden si pověsila na krk a druhý podala Hermioně. Poté vytáhla lahvičku s čirou tekutinou.
"Říkal jsem, že tu svěcenou vodu nemáš brát," sykl Alexander.
"A mě to, jak vidíš, vůbec nezajímá," odsekla. "Podrž!" strčila mu ji do rukou.
"Ne!" vyjekl a rychle ji odhonil nebelvírce do klína. Tím si získal Clarissin zamračený a Hermionin nechápavý pohled.
"Použijeme ji jen když to bude neprodleně nutné," dodala zmijozelačka.
"Už jdou!" sykl Alexander. "Slyším je."
"Zastřít!" vyštěkla Clarissa a použila na sebe kouzlo. Hermiona ji napodobila. Obě stočili zrak na Alexe, který podrážděně mával hůlkou.
"Mergo," zasyčel.
Žádný účinek.
"Mergo! Mergo! MERGO!" naštvaně mával hůlkou.
Clarissa protočila oči a Hermiona vedle ní překvapeně zamrkala.
Nakonec zmijozelačka jen laxně mávla hůlkou a Alexander jim zmizel z očí.
"Jsi neschopný," odfrkla si pobaveně.
"Nesnáším bílou magii," oklepal se znechuceně.
"Kouzlo Mergosius se řadí do první stupně bílé magie a patří mezi nejzákladnější kouzla. Učí se ho studenti v sedmém ročníku," šeptla nechápavě Hermiona. "Není možné, že by ti dělalo takové problémy, když zvládáš i mnohá těžší kouzla."
"Jaká těžší kouzla?" nadhodila Clarissa zvědavě.
"Ale nic," odsekl.

Mezitím se k nim téže chodbou blížili tři čarodějnice.
"Cítíte se dobře, slečno Weasleyová?" otázala se nejistě profesorka McGonagallová a pořádně si prohlédla bledou dívku, která se stále nejistě s napjatýma ušima otáčela kolem sebe.
"Ano, paní profesorko," odvětila přesvědčivě, ale stále se snažila zachytit nějaký zvuk, nasvědčující přítomnosti její kamarádky a dvou zmijozelů.
Z chodby před nimi se ozvaly hlasy. Nerozuměla jim, ale jasně je slyšela. Jsou tu.
"Neslyšela jsi něco, Poppy?" otázala se profesorka přeměňování.
Bradavická ošetřovatelka jen zakroutila hlavou.
"Ani vy, slečno Weasleyová? Zdálo se mi, že slyším hlasy," podezřívavě se zamračila.
"Ne, paní profesorko."
"Asi se mi něco zdálo," zamumlala si pro sebe, ale neznělo to příliš přesvědčivě.
Mezitím už dorazili ke správným dveřím, umístěným na konci chodby.
Ošetřovatelka přišla až k nim, něco zamumlala a několikrát mávla hůlkou. Dveře se otevřeli.
"Slečno Weasleyová," vyzvala dívku a ta se loudavým krokem vydala dovnitř. Chtěla nechat třem neviditelným čas na to, projít dveřmi. Jasně uviděla, jak se kolem ní něco zavlnilo ve vzduchu a otřel se o ní cizí plášť.
"Jste opravdu v pořádku, slečno?" ozvala se madame Pompfreyová.
"Ano, jistě," přikývla bezmyšlenkovitě, vešla dovnitř a usadila se na postel.
"Tady máte lektvar proti bolesti, na uklidnění a povzbuzovací na ráno," řekla ještě lékouzelnice a společně s profesorkou odešli.
Podívala se po třech vlnících se tvarech v rohu. Ti se postupně zviditelnili.
"Nechápu, jak vás mohli nevidět. Bijete do očí. Vůbec nejste neviditelní! U Snapea tohle nemůže nikdy projít!" zatvářila se zoufale.
"Jako upírka máš mnohem lepší smysly jak lidé. Měla bys dokonce slyšet náš dech, tlukot srdce a cítit nás," odvětila Hermiona.
"Má pravdu," ozvala se neurčitě Clarissa. "My se navzájem nevidíme, ale na Snapea toto stačit nebude. Je zkušený, vycítí naši přítomnost, či magii. Poprvé ho možná obejdeme, ale podruhé už bude podezřívavý a dá si pozor."
"Senzační. Netoužím po ničem jiném, než být chycen Snapem na tajné schůzce ve čtyřech s jednou upírkou," zašklebil se Alexander.
"Buď v klidu, mám pocit, že se toho nedožiješ," odvětila Clarissa a všichni pohlédli na Ginny, která se začala měnit.
Nejprve smrtelně zbledla, pak o něco povyrostla, pod kůží se jí vyrýsovali svaly, oči jí ztmavli na neprostupnou čerň a nakonec se jí prodloužili špičáky.
...
"Večeře," zasyčela spokojeně a přejela je pohledem.
Hermiona se roztřásla a měla co dělat, aby neomdlela. Clarissa nervózně nahmatala v kapse zlatý kříž a Alexander si ten svůj vyndal zpod košile.
V očích se jí blýskalo pobavení. Udělala několik kroků směrem k nim a zatlačila je do rohu.
"Kterého z vás si mám dát jako prvního?" zašklebila se a hladově si je prohlížela. Ze staré Ginny z ní bylo opravdu jen poskromnu.
"Dneska budeš o hladu, zrzko," odsekla Clarissa a natáhla před sebe ruku se zlatým křížem. Upírka naštvaně zasyčela a otočila se na Hermionu, která se však bleskově skryla za zmijozelačku. Naštvaně si odfrkla.
"Tak a co uděláš teď?" nadhodil Alexander, přičemž významně poklepal na svůj černý kříž. Ten když upírka zpozorovala, zděšeně zaječela a odskočila do rohu místnosti, kde se skrčila v rohu a probodla ho nenávistným pohledem.
"Možná jsem ji trochu vystrašil," poznamenal překvapeně.
"To ten kříž," zamyšleně ho pozorovala Clarissa.
"Ale takhle je nám na nic...nemůžeme ji mít pod kouzlem toho kříže. Musíš si ho sundat."
Podrážděně zavrčel. "Fajn," přetáhl si ho klepajícíma rukama přes hlavu a napadlo ho, že ta věc je silně návyková. Ignoroval Clarissinu nataženou ruku a radši ho položil na zem, do rohu místnosti.
Než se stačil otočit zpátky, měl upírku přisátou na krku.
"Přestaň!" vyjekl a odstrčil ji od sebe. Věnovala mu jeden krvavý úsměv a skočila po něm. Chvíli se váleli po zemi v nerozhodném souboji, když získal převahu a přitlačil ji k zemi. Vytáhl hůlku, ale ani nestačil začít kouzlit a ona se vykroutila z jeho sevření. Přetočila ho na záda a opět se mu přisála ke krku.
"Fuj, pijavice," zasyčel ještě, než se propadl do tmy.

"Alexandere!"
Už zase ho něco rušilo z klidného spánku.
"Alexandere, vstávej!"
Probrala ho až pořádná facka.
"Co je?" zavrčel tiše.
"Cítíš se dobře?" vrhla se k němu Ginny.
Zamračil se a rozhlédl se kolem. Ležel na ustlané posteli a nad ním se skláněli tři dívčí hlavy. Vzhlédl k malému, začarovanému, zamřížovanému oknu a překvapeně zpozoroval, že bude venku každou chvíli svítat.
"Co se stalo?" Zvedl se do sedu, přičemž se mu málem podlomily ruce. Cítil se strašně slabý.
"Zrzka se navečeřela," odvětila poklidně Clarissa a podala mu tři lektvary. "Proti bolesti, dokrvovací a povzbuzovací," vysvětlila.
"Chceš mě otrávit?"
Protočila oči a z jedné lahvičky si upila.
"Zemřeme spolu," ušklíbla se.
Odfrkl si a všechny tři vypil.
"Co se stalo?" zopakoval.
"J-já....málem jsi z-zemřel na v-vykrvácení," zakoktala nešťastná Ginny. "Strašně se omlouvám! Nechtěla jsem-"
"Přehání," poznamenala Clarissa. "Jediným problémem je, že teď jsou z vás kousavý potvory z obou."
Alexander jen zakroutil hlavou. "Chtěl bych svůj kříž."
"Tys vůbec neposlouchal," zavrčela dívka. "Teď je z tebe upír. Ten kříž tě může zabít!"
"Chtěl bych svůj kříž," zopakoval chladně. "Mohla bys mi ho, laskavě, dát?"
Clarissa se znechuceně zamračila a vytáhla ho z kapsy. Alexander jí ho mále vytrhl z ruky.
"Děkuji," sykl ironicky a nasadil si ho.
Pocítil okamžitý příval nové energie, nové moci. Bylo to lepší než desítka elixírů.
Dívky sklánějící se nad ním sborově vykřikly.
"Co je?"
"Zčervenaly ti oči! Měl jsi je úplně rudé," vyjekla Ginny.
"Opět," sykla Clarissa. "Ale teď máme na práci něco důležitějšího. Na, podrž to!" hodila mu do náruče svůj zlatý kříž.
Bolestně zasyčel s odhodil ho shodou okolností právě na Ginny, která zaječela a ucukla.
"Ten tvůj kříž je divný," prohlásila rezolutně Hermiona.
"Mlč!" zavrčel. "Já nejsem upír."
"Blbost."
"Tak zkuste použít nějaké svoje zázračné bílé kouzlo," sykl na Clarissu a Hermionu.
"Žádné kouzlo pro rozpoznání upírů neexistuje," protočila oči zmijozelačka.
"Jsi si jistá? A já si doteď myslel, že bílá magie je všemocná..." zavrčel.
"Není," zamračila se nebelvírka.
"V tom případě vám to budu muset ukázat až venku, jelikož přes tohle kouzelné okno sem slunce nesvítí," pokrčil rameny.

O hodinu později vyšli Hermiona, Alexander a Clarissa ze sklepení.
"Tak se ukaž, ty hrdino," ušklíbla se zmijozelačka.
"Jak chcete," pousmál se a vystrčil hlavu na světlo vycházejícího slunce. "Spokojenost?" vrátil se zpět do stínu.
"Naprostá," odsekla Clarissa.

* * *

"Ahoj," pozdravil Hermionu, když se druhého dne sešli v Ginniných komnatách.
"Dnes už očekávám větší úspěch," zamračila se Clarissa. "Včera to dopadlo katastofálně."
"Proč to vlastně děláte takhle složitě? Je to strašně nebezpečné. Nemůžete použít nějaké...kouzlo?" ozvala se nesměle Ginny.
"Ne."
"Proč?"
"Alex s Clarissou ty chtějí vstoupit do mysli, Ginny," chopila se vysvětlování Hermiona. "Na upíry účinkuje jen minimum kouzel a všechna je buď zabijí, zraní, nebo omráčí. My nechceme ani jedno z toho. V plánu je, aby tě Alexander, jako jediný z nás imunní proti tvému kousnutí přepral a manuálně...svázal," zachvěl se jí hlas.
"To mě nemůžete svázat hned ze začátku? Než se proměním?"
"To není možné."
"Proč?"
"Není přímo vysvětlené proč," vložila se do toho Clarissa. "Ale když upíra svážeš ještě za dne, kdy je zranitelný, jakmile se začne proměňovat, provazy vzplanou, rozpadnou se v prach, či jinak...přestanou fungovat. Je to jakási...nadpřirozená schopnost upírů."
"Jak to?" nadhodil zvědavě Alexander.
"Říkala jsem, že se to neví!" vyštěkla Clarissa. "Asi aby nebylo tak snadné je zadržet."
"Dobře, myslím, že bych se měl rozcvičit."

A o nějakou dobu později...
Upírka se k němu přitiskla a ostré špičáky mu propíchly kůži do krku.
"Sakra!"

* * *

"Ahoj, Alexi," usmála se na něj Ginny.
"Vy si tykáte?" povytáhla obočí Clarissa.
"Jo. Myslím, že jsme ve vzájemném sblížení již tak daleko, aby to nepůsobilo nepatřičně," ušklíbl se Alexander a lehce se prsty dotkl několika červených flíčků na krku.
"Fajn. Předpokládám, že už by se ti to napotřetí mohlo podařit," zavrčela Clarissa. "Co je na tom přeprat holku?"
"Kdybyste mi taky někdo pomohl..."
"Promiň, ale víc upírů ve své blízkosti bych nesnesla."

Dvacet minut na to...
"Nebraň se, moje večeře," usmívala se upírka.
"Neříkej mi tak, nemám to rád," zavrčel.
"Chutnáš mi," oblízla si rty a zahryzla se mu do krku.
"Do...r...l...e."

* * *

"A nemohla bych vypít třeba nějaký lektvar?"
"Ne," odsekla Clarissa.
"Proč?"
"Vzhledem k tomu, že potřebujeme zkoumat tvou mysl by nám bylo na dvě věci, kdyby jsi byla omámená!"
"Tak byste počkali než to vyprchá!"
"Ok. Uvař si lektvar, který skolí upíra a zároveň tě úplně nezbaví schopnosti uvažovat na méně jak dvacet čtyři hodin. Až ho vyrobíš, zatleskám ti."
"To nejde?" podívala se Ginny prosebně na Alexandera.
Pokrčil rameny. "Tohle není zrovna můj obor."

Zakousla se mu do krku a hladově začala pít jeho krev.

* * *

Po mnoha nezdarech však také musí zákonitě přijít i úspěch...

22. kapitola →
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karlos-sama | Web | 30. října 2011 v 21:42 | Reagovat

Tak ta Alexovi dává zabrat, těším se na další díl, jak to všechno bude. Navíc záhada kolem toho kříže je čím dál větší, takže už by to chtělo mírně poodhalit i tohle, což se doufám stane na schůzce s Gellertem :-)

2 Káťa | E-mail | 30. října 2011 v 21:49 | Reagovat

Aaaa, to je vtip?? Takhle to ukončit??? Jak to mám sakra vydržet. Ale jinak tě chválím, je to skvělá kapitola... :-D [:tired:]

3 Zefa | 30. října 2011 v 22:48 | Reagovat

Jéééé tak to se ti povedlo x) V této kapitolce mi nechybí ABSOLUTNĚ NIC!!!! ♥ Opravdu je to bezvadný =) JE tam VŠECHNO!! jednoduše řečeno: je to DOKONALÝ =) ♥
Těším se na pokračování =) Doufám, že se přemluvíš k tomu ho napsat, co nejdříve =)

4 Kejt | 31. října 2011 v 18:39 | Reagovat

užasné Alexovi to všechno dává zabrat už se těším na další díl :-)

5 Aria | Web | 31. října 2011 v 19:54 | Reagovat

Skvělá kapitolka. :-)

Po mnoha nezdarech však také musí zákonitě přijít i úspěch...

Zajímalo by mě, co to bude za ten úspěch. A také co bude dál s Rickem, Lucasem a spol. :-) Budu se těšit na příští kapitolu. :-)

6 Bender5 | 3. listopadu 2011 v 19:27 | Reagovat

Yeaaa =)..nádhera =)...ten kříž je čím dál tim víc zajímavý =P

7 Likvidator | 28. listopadu 2011 v 18:00 | Reagovat

Super kapitola. A jak jsem si myslel svázat upíra je docela fuška, a jsem zvědav jak se to vvyvrbí dále. Ale hlavně se těšim až Alex navštíví Grindelwalda. To bude podle mně hodně zajímavé. Kor když bude muset překonat všechny ochrané kouzla dané na věznici Brumbálem aby nikdo jeho milému příteli nemohl pomoci.

8 Alexandra | 16. prosince 2011 v 12:10 | Reagovat

ahoj chtela bych se zeptat jetli nam sem das dalsi kapcu na vanoce a mimochodem moc hezka kapitolka :-)  :-)  :-)

9 Enehy | 20. prosince 2011 v 13:22 | Reagovat

Parádní povídka, jen mě zaráží že Harry/Allex chce jít do vězení, když zněj Grindewald utekl hned na začátku povídky a  cvičil jejich partu dědiců ! Neměl by být tedy Grindewald někde na svobodě ?

10 Nemesis | 26. prosince 2011 v 19:34 | Reagovat

Jen taková malá poznámka...Grindelwald opravdu NENÍ ve vězení. To se tam někde píše??

11 heru | 30. prosince 2011 v 13:45 | Reagovat

mooooooooooooooooc děkuju za další kapču a moooooooc se těším na další :-D  :-D

12 bigL | 26. ledna 2015 v 21:54 | Reagovat

JAk je sakra možný ze ty nej povidky sou dycky nedokonceny

13 gigo | 2. února 2015 v 23:11 | Reagovat

Moje řeč...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.